Konečně víme, proč zůstáváte v práci, kterou nemáte rádi

Dlouhá léta byla Kikka spolehlivou a loajální zaměstnankyní. Až pak jednoho dne ráno nedokázala vstát z postele. Měla pocit, že ji právě přejel kamion. Do své práce obchodní ředitelky dávala vždycky všechno, chtěla být ze všech nejlepší. Už několik měsíců čelila opakovanému obtěžování ze strany nadřízeného. Nakonec tomu tlaku podlehla.

„To, že jsem musela dát výpověď, mě málem zničilo,“ vypráví ve své knize Je ne te pensais pas si fragile (Nevěděl jsem, že jsi taková citlivka). Několik měsíců žila ve stavu absolutního šoku, až se nakonec dobrovolně svěřila do odborné lékařské péče. Kikka se nakonec uzdravila. Získala nadhled a pochopila, co se stalo, že zamířila jistými kroky přímo do chřtánu katastrofy.

Dneska už dokáže vyjmenovat důvody, které ji přiměly zůstat v práci, co ji pomalu zabíjela. „V první řadě šlo o finanční zajištění, myslela jsem si, že prostě nemám na výběr. Zadruhé jsem si té práce vážila, neskutečně mě bavila, bohužel jsem ji nemohla dál vykonávat v takovém prostředí. Zatřetí šlo o načasování: byla jsem mentálně tak zahlcená, že jsem si nedovedla představit, jak a kdy budu hledat novou práci. Začtvrté jsem měla strach a zapáté jsem byla pod vlivem rozšířeného přesvědčení, že musím být prostě silná a vydržet to. Kvůli tomu jsem opakovaně zapomínala na to, jak mám vlastně nastavené svoje hodnoty a jaké mám potřeby,“ svěřuje se.

Ještě dodává, že stejně jako náš vztah k ekologii, i v řešení pracovních problémů často slepě čekáme na nějaký budoucí zázrak. Už aby byla dovolená, už aby nám přidali, už aby tady byl důchod. „Děláme si iluze o budoucnosti. Závodíme, kdo bude nejvýkonnější, ale zapomínáme na to, že to jde i líp,“ myslí si.

Co se vlastně téhle geniální obchodní ředitelce stalo, že ji to dovedlo až na dno?

Proč nám dělá takový problém se správně rozhodnout?

Kdybyste se někomu svěřili s tím, že vás v práci někdo obtěžuje, ale vlastně i že vás to tam prostě nebaví, určitě vás okamžitě vyzve, ať jdete jinam. Ale to, co je pro okolí naprosto jasné, vidí dotčené osoby úplně jinak. Pracuje proti nim vlastní mozek a přirozené psychologické procesy.

1. Náš mozek bez přestání kalkuluje poměr cena/výkon

V hloubi duše moc dobře víte, že se vám v práci nelíbí, stejně jako víte, že naše planeta je v nebezpečí. Ale místo toho, abyste se okamžitě pustili do zjednávání nápravy, odložíte to „na později“. Proč? Protože v našem mozku, ne nepodobném dokonalému hodinovému strojku, není nic jednoduché. Mozek neustále vyhodnocuje. V prefrontálním kortexu se nacházejí oblasti mozku zodpovědné za neustálé vypočítávání poměru mezi užitečností daného rozhodnutí (spojeného s odměnovým centrem) a úsilím, které bude třeba pro realizaci tohoto rozhodnutí vynaložit.

„Je-li nutné udělat rozhodnutí s rychlou realizací (okamžité změny) nebo vyžaduje-li rozhodnutí vynaložit velké úsilí, pak bude takové rozhodnutí naším mozkem potlačováno. Týká-li se rozhodnutí vzdálenější budoucnosti, spíše ho uděláme, protože se náklady budou zdát menší. Ale to se pořád bavíme pouze o úmyslu něco udělat. V takovém případě nejsou tak aktivní centra odměn, ale zapojují se víc plánovací a výkonné funkce mozku,“ vysvětluje Bernard Anselem, neurolog a spoluautor knihy Les talents cachés de votre cerveau au travail (Skrytý talent vašeho aktivního mozku).

Jinými slovy, změna zaměstnání vyžaduje velké úsilí, přitom není jisté, jakou a jestli přinese odměnu (nejsme-li ještě v situaci, kdy nastala očekávaná katastrofa). Proto je toto rozhodnutí odkládáno.

2. Plasticita mozku lépe reaguje na opakující se chování

Možná už jste někdy slyšeli pojem plasticita mozku. Je to schopnost mozku se měnit díky novým znalostem. Nevýhodou plasticity mozku je fakt, že se změnám do jisté míry brání a preferuje starou zkušenost před novou. „V mozku vznikají silné neurální stopy vytvořené opakovaným chováním (návyky), což bychom mohli přirovnat k ‚vyjetým kolejím‘. Proto se jakékoli nové chování do mozku obtiskuje obtížně,“ vysvětluje doktor Anselem.

V politické sociologii se o tomto fenoménu hovoří jako o „vývojové závislosti“ (path dependence). Jedná se o běžnou neschopnost člověka přijmout nové či radikální rozhodnutí, protože je ovlivněn předchozím rozhodováním. „To můžeme ilustrovat například na někom, kdo má problém odejít z práce, která ho štve. Raději tedy zůstává v určitém pohodlí fantazie, než aby musel čelit nejistotě, kterou přinášejí změny. A pokud lidský mozek něco opravdu nesnáší, pak je to nejistota. Má proto tendenci na obranu posílat do naší mysli celou plejádu představ možných katastrof, které mohou nastat,“ potvrzuje neurolog.

Navíc, každá změna znamená víc úsilí, které musí mozek vynaložit, větší zátěž pro celý organismus, který se ale instinktivně snaží vydávat co nejméně energie. Proti těmto argumentům však stojí touha po novém. „Aby se mozek vyvíjel kupředu, musí měnit své zvyky. Současně jsme ale zjistili, že u některých jednotlivců je touha po nových věcech vyvinuta daleko silněji než u jiných,“ poukazuje neurolog.

3. Podléháme předsudkům a kognitivnímu zkreslení

Tohle „čekání na katastrofu“ (ať už v podobě pracovního vyhoření, nebo vymření dalšího živočišného druhu) není v žádném případě racionální. Objektivně řečeno, lidská rozhodnutí jsou málokdy stoprocentně ideální, což vysvětluje především fakt, že každý podléhá kognitivnímu zkreslení. „Kognitivní zkreslení se projevuje tak, že si v mysli vytvoříme zkratky, kterými se ubírají naše myšlenkové pochody. Těmito zkratkami si obhajujeme vlastní výmluvy a rozhodnutí,“ vysvětluje Bernard Anselem.

Mezi kognitivní zkreslení patří:

• Averze ke ztrátě: Jedná se o jedno z prvních kognitivních zkreslení popsaných držitelem Nobelovy ceny Danielem Kahnemanem. „Prakticky jde o to, že smutek ze ztráty člověku vždy připadá větší než potěšení ze zisku,“ vysvětluje doktor Anselem. Jinými slovy, radši si necháme to, co máme, než abychom riskovali, že o všechno přijdeme. Lepší vrabec v hrsti…
• Negativní zkreslení: Negativní informace mají na lidské emoce i paměť větší vliv než ty pozitivní. Například si budeme lépe pamatovat, když nám někdo bude vyprávět o tom, jak lituje, že změnil obor, než nadšené povídání člověka s opačnou zkušeností.
• Zkreslení status quo: Přeceňujeme rizika a nevýhody, které přinášejí změny, ale naopak jejich možné přínosy podceňujeme.
• Efekt nevratné investice: „Pokud je úsilí, které jsme do této doby vynaložili, příliš velké, nedovolí nám to upustit od zvolené cesty ze strachu, že veškerá ta snaha vyjde nazmar,“ potvrzuje neurolog. Jako příklad může posloužit tvrdohlavost, s jakou Francie a Velká Británie pokračovaly ve vývoji Concordu, ačkoli už v roce 1973 zjistily, že nemůže být ziskový.

Tato zkreslení tedy přirozeně vyvolávají strach ze všeho neznámého a brání nám udělat první krok a začít si hledat novou práci.

4. Už se nesnažíme najít duševní rovnováhu

„Rovnováha“, to je pojem, který dnes v různých kontextech slyšíme ze všech stran. V tomto případě označuje soulad mezi našimi činy a základními hodnotami, které vyznáváme. Nalézt duševní rovnováhu znamená najít smysl života, a to především z profesního hlediska. Je-li vaším cílem maximální pracovní naplnění, mělo by pro vás být hledání rovnováhy naprosto prioritní. Ale pro mnoho lidí je rovnováha jen zbytečný pojem, který vůbec neřeší. Že by za to zase mohl mozek? „Vzhledem k tomu, že mozek přirozeně preferuje úsporný režim, nebude se neustále aktivně namáhat, aby usiloval o rovnováhu,“ konstatuje Sandrine Lévy-Amonová, klinická psycholožka, certifikovaná koučka a manažerka ve společnosti Stimulus.

Přitěžující okolnosti: tato forma sebezapomnění je často o to silnější, trpíte-li tzv. syndromem podvodníka nebo syndromem jedničkáře. *„Takoví lidé hledají uznání ve všech jeho podobách, aniž by se starali o to, jestli jim to vlastně dává smysl. V důsledku toho si pak nedovedou představit, že by mohli dělat něco, co si zaslouží a co by jim víc vyhovovalo,“ zdůrazňuje Sandrine Lévy-Amonová.

Platí to i pro manuální práci?

Zde je důležité poznamenat, že otázka nalezení duševní rovnováhy, kterou lze považovat za „problém lidí, co mají moc peněz“, se dotýká manuálních i nemanuálních pracovníků. Proč? Podle Sandrine Lévy-Amonové totiž existuje celá řada různých způsobů, jak v práci najít smysl: Pocit z dobře odvedené práce (uznání může vyjádřit nadřízený bez ohledu na to, o jakou se jedná profesi), dosažení autonomie při práci (ta se může projevovat pomalu, maličkostmi), a především společenský kontext, kolegové (pýcha, že jste součástí kolektivu, nová přátelství budovaná v práci).

Poslední uvedené má dozajista největší moc a může člověka udržet v práci i přesto, že už ho vykonávaná činnost vlastně nebaví. Práce může naplňovat po společenské stránce díky vztahům, které přináší. „Na druhou stranu, pokud začnou vztahy v práci upadat, kompletně to mění situaci,“ potvrzuje psycholožka.

Jak odejít z práce dřív, než dojde k nejhoršímu?

Ztráta sebevědomí, syndrom znudění nebo vyhoření, deprese, černé myšlenky… Zůstat v nevhodné práci znamená trpět důsledky, které to přináší, jak by mohla vyprávět Kikka. Ta se dostala do opravdu složité situace a hodně dlouho jí trvalo, než se vzpamatovala. Nejlepším řešením je nečekat, až se ucho utrhne, ale změnit zaměstnání zavčasu.

1. Neignorujte varovné signály

Kikka popisuje vyhoření jako „selhání smyslů“. Ve skutečnosti se jedná o poslední varovný signál, kterým nám tělo říká: už to nezvládnu. „Pak přejdeme do režimu přežití a naprosto rezolutně jsme nuceni přestat se vším, co nám tak ubližuje,“ konstatuje Sandrine Lévy-Amonová. Ale než dojde ke kompletnímu přepnutí do spánkového režimu, tělo i mozek nám vysílají celou řadu signálů: nespavost, podrážděnost, ztráta motivace, úzkost a/nebo odpor ke kontaktu s jinými lidmi.

„Začíná to často ztrátou motivace a efektivity při práci. Mí pacienti tento signál většinou nezaregistrovali a spojovali jej spíš s poklesem koncentrace související například s přehnaným používáním technologií, ačkoli se jednalo o signál emocionální zátěže a ztrátu zájmu,“ popisuje psycholožka.

2. Nechte mozek odpočinout

Pokud u sebe identifikujete dva či více z uvedených varovných signálů, pak je důležité na chvíli vypnout mozek: choďte si dřív lehnout, procházejte se v přírodě, sportujte. „Je důležité vypnout, protože ve stavu emocionálního přetížení se nedokážete rozhodovat. Mozek se přepne do režimu přežití a vy pak nejste schopni objektivně vyhodnotit situaci v celkovém kontextu,“ upozorňuje doktor Anselem.

3. Požádejte o radu své blízké

Jestli už vámi zmítá bouře emocí, pak pomůže obklopit se přáteli a nechat je střízlivě posoudit vaši situaci. „Pro člověka plného emocí je nemožné vyhodnotit vlastní situaci, protože mozek se v ten moment soustředí na strach, vztek nebo konkrétní starosti,“ vysvětluje neurolog. Vaši blízcí vám řeknou upřímně, jestli si myslí, že vás práce nenaplňuje jako dřív, nebo jestli jste se třeba úplně změnili. „Můžete je požádat, aby vám pomohli si vzpomenout na vaše staré úspěchy, na talent, schopnosti, na které jste vy už zapomněli,“ dodává.

4. Zapracujte na vnímání změn

Jak bylo řečeno výše, lidský mozek si s námi často zahrává. Dává přednost tomu, co už zná, a snaží se dodržovat zažité vzorce. Je to tendence, která se projevuje až v dospělosti, protože v dětech naopak silně vládne maximální touha poznávat vše nové. S věkem je ale člověk čím dál spokojenější s opakováním, je mu dobře v komfortní zóně. „Naneštěstí ale příliš stabilní situace vedou ke vzniku nudy, a to z důvodu zkreslení na základě vytvořeného neurologického návyku. Informace se stává tak stabilní, že už není ani přenášena. Výhody možné nové situace nejsou vnímány a nevýhody jsou přeceňovány,“ tvrdí doktor Anselem.

Prevencí by tedy bylo například pravidelně zavádět nějaké menší změny (aniž byste museli změnit práci, stačí například vzít nějaký nový projekt nebo usilovat o interní povýšení). „Je známo, že lidé nastupující do nové pracovní pozice jsou psychicky flexibilnější,“ dodává lékař. Chcete-li zabránit tomu, aby došlo ke katastrofě, zapracujte na své duševní flexibilitě, hledejte nové úhly pohledu.

5. Vraťte se do hry

Nejlepší by bylo připravit se postupně na co nejhladší přechod k novým pracovním výzvám. „Svým pacientům radím pravidelně sledovat inzeráty v oboru a mít přehled o tom, jaké schopnosti se cení. To je vede k relevantním školením a dalšímu vzdělávání. Současně nesmíme zapomínat na budování sítě kontaktů. Je extrémně důležité nehrát si jen na vlastním písečku, aby člověka mohli zaměstnat i někde úplně jinde,“ doporučuje Sandrine Lévy-Amonová.

Tak se nenásilně vrátíte do hry a víte, jak si stojíte a co můžete čekat. „Zároveň se snažte odpoutat, oprostit se. Pro někoho to může být náročné a jeden z důvodů, proč je tak těžké konečně odejít. Změnit práci, to znamená říct ne, a někdo to může vnímat jako osobní selhání,“ pokračuje psycholožka. Postavte sami sebe, své profesní potřeby, na první místo! Najděte v sobě sílu jednat!

To je rada, kterou potvrzují i slova Kikky: „Kvůli snaze vydělat si na živobytí jsem málem přišla o život. Dneska žiju a vydělávám současně, a v tom je mé vítězství.“ Co kdyby tedy v práci, stejně jako ve snaze o záchranu planety, stačilo zcela jednoduše přejít od slov k činům?

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.