Náš vztah k produktivitě je chorobný a znevýhodňuje ženy, říká Vitaudová

Co takhle se pro jednou vykašlat na produktivitu? Co když totiž škodí ženám i planetě, a navíc se stává jakýmsi osobním imperativem, který ohrožuje naše fyzické i psychické zdraví? Na to přesně se ve své knize Proč skoncovat s produktivitou (En finir avec la productivité) ptá Laetitia Vitaudová, spisovatelka, lektorka a interní specialistka z Welcome to the Jungle. To vše a ještě mnohem více bylo tématem následujícího ekofeministického rozhovoru… A došlo i na úvahy o budoucnosti.

Slovo „produktivita“ slýcháme v práci prakticky každý den. Přesto však tento pojem nemusí být zcela jednoznačný, neboť má mnoho významů a používá se ve velmi různorodých kontextech… Dokázala byste ho nějak konkrétně definovat?

Produktivita je ve světě práce jednou z nejdůležitějších veličin. Zabývají se jí ekonomové a ovlivňuje i politické dění, protože je považována za ukazatel stavu ekonomiky. Produktivita je vlastně jakýmsi poměrem, zlomkem. Například může představovat poměr mezi celkovým počtem vozů vyrobených v továrně za jeden den a množstvím dělníků, kteří je vyrobili. Tímto způsobem získáme konkrétní číslo a s ním i mylný pocit, že máme v ruce nějaký nevyvratitelný argument. Ve skutečnosti je ale velmi složité izolovat jediný výrobní faktor. Představa, kterou díky jednomu číslu získáme, je smyšlená a nezohledňuje pravou podstatu věci. Obdobná kritika již dlouho zaznívá také v souvislosti s HDP, který je jakožto ukazatel rovněž zavádějící. A přesně to kritizuji.

Vaše kritika ovšem zastupuje zejména feministický úhel pohledu. Ve své knize vysvětlujete, že když se blíže zaměříme na kořeny produktivity – v této souvislosti zmiňujete zejména Adama Smithe jakožto zásadního myslitele 18. století –, zjistíme, že je ze své podstaty mužská a ženy znevýhodňuje, neboť vlastně napomáhá „udržovat genderově podmíněné rozdělení práce“. Co to ale přesně znamená?

Pokud se podíváme na osobnost Adama Smithe, zjistíme, že právě v jeho době začaly vznikat textilní manufaktury, které de facto znamenají přesun práce mimo domácnosti. Když to trochu zjednodušíme, tak lze říci, že předtím se výroba odehrávala výhradně v domácím prostředí. Ať už se jednalo o rolníky či řemeslníky, veškeré pracovní činnosti byly v rámci domácnosti více či méně vykonávány společně, a přestože některé byly přidělovány na základě genderu, celou výrobu zastřešovala rodinná jednotka. S rozvojem průmyslu však došlo k oddělení produkce práce a reprodukce pracovní síly.

Produkce se stala doménou mužů a začala probíhat mimo domácnost, zatímco reprodukce pracovní síly (tedy péče o děti, zajištění stravy pro pracujícího muže, domácí práce atd.) připadne od tohoto okamžiku ženám. Vzhledem k tomu, že ženy zůstávají doma, předpokládá se, že plat muže postačí k pokrytí nákladů celé rodiny, neboť veškerá práce, kterou vykonává žena, je neplacená (i přesto, že je pro produkci naprosto zásadní!). Právě v tomto historickém období došlo k tomu, že se ženy nezapojily do tržní ekonomiky a staly se tak v podstatě neviditelnými.

Tato genderově podmíněná dělba práce vysvětluje i dnešní situaci. V průběhu 20. století se totiž i tzv. „reprodukční“ činnosti do velké míry staly součástí trhu: vaření obědů v kantýnách, domácí péče o staré lidi, výchova dětí atd. Všechna tato povolání jsou i dnes typicky ženská a jednoznačně nedoceňovaná.

Mohli bychom se domnívat, že příchod žen na trh práce během 20. století přispěl ke zmenšení rozdílů mezi pohlavími, i přesto však tato nerovnost přetrvává. Vy dokonce tvrdíte, že se v nedávné době opět začala zvětšovat, a to kvůli covidové krizi… Domnívám se správně, že to byla vaše osobní zkušenost z tohoto období, která vás vedla k sepsání knihy? Mohla byste nám o tom povědět něco víc?

Je to tak, prvotním impulzem knihy byla skutečně covidová krize. Tu jsem prožila v Německu, kde školy zůstaly zavřené téměř celý jeden rok. Tehdy jsem zjistila, jak moc je profesní život složitý, a v Německu více než například ve Francii, protože naše společnost do obrovské míry staví na neplacené práci žen. Více než dvě třetiny německých matek (a více jak 40 % všech žen) pracuje na částečný úvazek, což je mnohem vyšší číslo než ve Francii (tam je to méně jak třetina).

Lidé byli nuceni pracovat z domova a více pomáhat dětem se školními povinnostmi, čímž se výrazně zvýšila mentální zátěž rodičů. Jako žena si v takové chvíli uvědomíte, že v podstatě nemůžete pracovat, zvlášť pokud máte malé děti. A ve většině případů to také byly ženy, kdo buď přistoupil na kurzarbeit, nebo se rozhodl nést tzv. dvojí břemeno (pracovat a starat se o domácnost). A já jsem si v tu dobu začala klást otázku: jak to vlastně řeší ostatní?

V knize Gender kapitálu (Le genre du capital) z pera dvou francouzských socioložek Céline Bessièreové a Sibylle Gollacové, z níž ve svém díle citujete, se uvádí, že francouzské ženy pracují v průměru 54 hodin týdně, pokud počítáme placenou i neplacenou činnost, zatímco muži pracují pouze 51 hodin…

Ano, studie zabývající se dělbou domácích prací ukazují, že v západním světě vykonávají dvě třetiny domácích a rodičovských povinností ženy. A obdobná čísla získáme také, když dáme dohromady práci placenou a neplacenou: dvě třetiny placené práce stále provádějí muži a dvě třetiny neplacené práce provádějí ženy. Na částečný úvazek pracují opět spíše ženy a jsou to také ony, kdo vykonává hůře placené profese… Pokud se podíváme na pracovní trh jako celek, zjistíme, jak propastné rozdíly mezi muži a ženami panují. Následky tohoto se pak velmi silně projevují například na výši důchodu.

Často se říká, že dívky, potažmo ženy, bývají lepší ve škole, jsou pilnější, stávají se z nich skvělé studentky i vedoucí pracovnice, pokud se jim ovšem podaří takového postu dosáhnout… Proč tedy nedominují také na poli produktivity?

No ano, je to absurdní, že? (Smích) Vlastně lze říci, že ženy jsou produktivnější: podávají totiž lepší výsledky s omezenějšími zdroji. Například podnikatelkám se nedaří získávat tolik investic jako mužům – mnohdy kvůli sexismu investorů –, a i přesto jsou úspěšné… Namlouváme si, že se řídíme ekonomickými ukazateli, kdyby to však byla pravda, dávali bychom ženám na trhu práce mnohem více prostoru!

V praxi totiž ekonomické ukazatele vážně nejsou tím, co určuje pravidla hry. Tuto roli zastávají tzv. „boys clubs“, jak je nazývá kanadská spisovatelka Martine Delvauxová. Jedná se o skupiny mužů, kteří chtějí udržet stávající rozložení moci. Mnoho zastánců feminismu se sice snaží poukazovat na nesčetné příklady z praxe, které dokazují, jak může genderová diverzita a inkluze přispět k úspěchu firmy, jenže lidé jim buď nenaslouchají, nebo jim nevěří…

Vaše kniha však nepojednává pouze o feminismu, ale také o ekologii. Píšete totiž, že produktivita jakožto ekonomický ukazatel „nezohledňuje ničení zdrojů na naší planetě“. Proč jste se rozhodla problematiku feminismu a ekologie takto spojit?

Tato kritika zaznívá již řadu let. Jedná se o to, že když se podíváme na HDP nějaké země, už nevidíme vedlejší výsledky její ekonomické aktivity, tedy dopady na okolní prostředí. Ty mohou být pozitivní – například když si někdo otevře kino a to přitáhne klienty i do sousedního pekařství – nebo negativní – když někdo provozuje továrnu, která znečišťuje poblíž tekoucí řeku.

Problém tkví v tom, že nezohledňujeme negativní vlivy, tedy že nezapočítáváme náklady dopadající na komunity či životní prostředí… Prozatím jediný případ určité reflexe negativních dopadů na životní prostředí bylo vytvoření systému emisních povolenek. Jenže tento systém zkresluje opravdovou cenu za poškozování životního prostředí a umožňuje mocným kupovat si právo na to, aby mohli ve znečišťování pokračovat. Čili to náš problém vůbec neřeší.

Má kritika dopadů produktivity na životní prostředí je vlastně zcela v souladu s otázkou feminismu. Potřebujeme totiž do měření produktivity zahrnout vzájemné vlivy mezi jednotlivými aktéry. Ostatně, to je také smyslem ekologie, neboť ta se zabývá vztahy mezi jednotlivci a jejich okolím a vztahy mezi jednotlivci v daném prostředí. V našem případě jde tedy o vztah mezi muži a ženami, domácnostmi a firmami, vazby na městskou strukturu, společenské vazby a potažmo o vše, co se děje v rámci ekosystému, ve kterém jakožto druh žijeme. Pokud bychom totiž započítali skutečné náklady a význam jednotlivých vazeb, neprovozovali bychom extrémně znečišťující aktivity, které jsou v současnosti pokládány za ty nejproduktivnější.

Mým ideálem by bylo produktivitu nahradit veličinou zohledňující jak feministické otázky, tak i životní prostředí: jednalo by se o poměr mezi počtem placených hodin považovaných za vysoce produktivní a mezi počtem neviditelných hodin (ta část ledovce ukrytá pod hladinou!), na kterých ty tzv. produktivní ve skutečnosti stojí. Těmi neviditelnými hodinami myslím veškeré neplacené aktivity: péči, dobrovolnou činnost komunity na nápravě škod na společnosti i životním prostředí apod.

„Být zavalený prací a e-maily je dnes stejnou známkou společenského postavení, jakou v 70. a 80. letech bývalo nadupané auto. Každá doba má vlastní symboly moci.“ – Laetitia Vitaudová, spisovatelka a lektorka se specializací na budoucnost práce

Pokud se podíváme na to, jak produktivita vznikala a jak se vyvíjela, nemohla by přece jen být pozitivním jevem? Kdybychom z menšího množství zdrojů vyprodukovali více, snad bychom získali také více času na sebe a na péči o druhé i o naši planetu…

Samozřejmě, produktivita jako taková je dobrá věc a rozhodně je „ekologické“ produkovat v kratším čase, z menšího množství zdrojů a méně při tom plýtvat!

Předpokládalo se, že pracovní doba se bude zkracovat, a to se také od konce 19. století do 90. let skutečně dělo: lidé díky tomu získali možnost provozovat koníčky, jezdit na dovolenou apod. Jenže tento trend se zastavil. Sice jsme byli produktivnější, ale ti nejproduktivnější z nás pracovali stejně čím dál více, a to zejména lidé zastávající prestižní pozice například ve finančnictví, v technologických oborech atd. A současně došlo také k tomu, že těm tzv. méně produktivním osobám (sociálně znevýhodnění, ženy atd.) se snížily platy a tito lidé začali pracovat na částečné úvazky… Zkrátka naše společnost neumí práci správně rozdělit.

Jak je možné, že ve světě ovládaném produktivitou existují tzv. bullshit jobs? K čemu vůbec jsou?

Myslím si, že jejich existence pouze dokládá, jak je složité měřit produktivitu v takových oborech, jakými jsou například služby. Nacházíme se v určité síti vztahů, představ, sdílení informací apod. A vzhledem k tomu, že určitá povolání s tím vším spojená nemají přímý vztah k ekonomické hodnotě, jsou některá z nich vnímána jako nesmyslná, jako zcela zbytečná: možná v určitý okamžik skutečně vytvářejí nějakou ekonomickou hodnotu, nicméně z pohledu lidí, kteří je vykonávají, nemají žádný význam.

Na závěr své knihy navrhujete, čím bychom mohli produktivitu nahradit. Mohla byste to trochu rozvést?

Musíme zapojit také další ukazatele, které jsou součástí lidského rozvoje: otázku rozdílů ve střední délce života v rámci populace, dětskou úmrtnost a ukazatele zdraví lidí i planety obecně. Jakmile tyto faktory začneme brát v potaz a jakmile začnou ovlivňovat politické dění, pak i jednání firem a jednotlivců bude promyšlenější a komplexnější.

S produktivitou ovšem neoperujeme pouze v rámci ekonomie, zásadní vliv totiž získala také v oblasti osobního rozvoje. Pro některé se dokonce stala kultem. Vy tento fenomén nazýváte busy life. Může člověk vůbec dosáhnout kariérních úspěchů, aniž by přitom podlehl nástrahám produktivity?

Být neustále zaneprázdněný se stalo symbolem moci. Pokud člověk patří mezi tu hrstku vyvolených, kteří pracují 80 hodin týdně, znamená to, že se stal členem elitní třídy. Být zavalený prací a e-maily je dnes stejnou známkou společenského postavení, jakou bývalo v 70. a 80. letech nadupané auto. Každá doba má vlastní symboly moci. Před 150 lety bylo největším znakem prestiže to, že člověk nemusel vůbec pracovat!

Avšak novodobé atributy vysokého postavení zakrývají fakt, že jen málokdo si svůj status skutečně zaslouží a že jen hrstce jedinců se podaří postoupit do vyšší třídy. Důvodem je to, že ona prestižní povolání, přezdívaná jako greedy jobs, jsou obvykle děděná, ale protože muži a ženy, kteří je zastávají, jsou nuceni obětovat svůj osobní život studiu a kariéře, nabývají dojmu, že si úspěch skutečně zaslouží. Je to prosté, čím více toho člověk kvůli práci obětuje, tím pevněji je přesvědčen o tom, že nikomu nic nedluží, čímž se stává ještě méně citlivým vůči sociální realitě světa.

Sama se přiznáváte k tomu, že jste dlouho byla závislá na produktivitě a že k tomu i dnes máte občas sklony… Jak z toho ven?

Podívejme se na to z opačné strany: Přijali jsme myšlenku, že se musíme cítit dobře, pokud chceme být produktivní. Ale naším opravdovým cílem by mělo být pouze to, abychom se cítili „dobře“, nebo ne? Jsem velkým kritikem přesvědčení, že musíme být výkonní ve všech oblastech života, a zejména v tom osobním. Vztahujeme produktivitu na sportování, spánek, různé další činnosti, náš společenský život, a to neustále… Náš vztah k produktivitě je opravdu chorobný. A v současné době přibývá lidí, kteří toho už mají dost a kteří pochopili, že je třeba se vymanit z otroctví samoúčelné produktivity, protože pokud to neuděláme, brzy se z toho zblázníme…

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.