„Samy s tím nepohneme,“ říká Šárka Homfray o nerovnosti žen (nejen) na pracovním trhu

Ironická, krutě upřímná i realistická, taková je sbírka esejí právničky a feministky Šárky Homfray s názvem „Proč jsme tak naštvané“, která od listopadu rezonuje českým mediálním prostorem a v knihovnách se na ni vedou dlouhé pořadníky. V knize nejenže verbalizuje svůj vztek nad neférovým systémem, ale předkládá i návrhy účinných strategií, které by mohly vést k pozitivní změně v české společnosti. Zjišťuje totiž, že věci, které se ženám dějí, nejsou náhoda nebo smůla, ale vycházejí ze společenského nastavení. A navíc je při rozebírání genderových rozdílů nejen v pracovním prostředí lidská, vtipná, nebojí se pojmenovat věci pravými jmény a uvádět řadu konkrétních příkladů i historických souvislostí.

Vztek jako konstruktivní emoce

Naštvala jste se, napsala o svém vzteku knihu a podle ohlasů se ukázalo, že zdaleka nejste sama. Proč je naštvání důležité a neměly bychom se ho bát projevit?

Vztek je konstruktivní a úlevná emoce, přesto k ní nejsme jako holčičky vůbec vedené. Může to být prostředek ke zjištění toho, co mě štve, a hlavně může sloužit, pokud je zpracovaný, jako motivace ke změně, být konstruktivní emocí.

K tomu, abychom byly hodné a poslušné, nikoliv vzteklé, nás vede často kromě rodiny i škola. Proč tomu tak je?

Výchova ve stylu „tichá voda břehy mele“ nás připravuje na to, abychom byly poslušné kolegyňky, udržující v chodu nadnárodní korporace i domácí kapitál, aniž bychom si někdy řekly o něco pro sebe. Je zajímavé, jak ve škole může být žádoucí něco, co je nám v životě v podstatě k ničemu. Když přemýšlím, jakou školu bych pro své děti chtěla, ráda bych, aby každé dítě mohlo rozvíjet své talenty a preference, aby děti uměly samostatně přemýšlet a zpochybňovaly autoritu, aby byly připraveny, že za poctivou práci má následovat odměna, a že tomu tak bohužel vždy není, přesto se však mají snažit.

K nerovnosti přispívají i stereotypy. Jedním z nich je, že se primárně žena stará o rodinu, muž se věnuje kariéře. V zemích OECD stráví ženy neplacenou prací průměrně 4,3 hodiny denně, muži 2,3 hodiny denně. Každý den vaříte nebo uklízí 67 % českých žen a jen 16 % mužů. Můžeme tohle vůbec změnit?

Třeba tak, že jak rozdělení, tak objem péče nebudeme brát jako samozřejmé a nezměnitelné. Jeden příklad za všechny. Na sociálních sítích i v přátelských kruzích často diskutujeme zátěž, kterou povinná školní docházka přináší rodičům. Shánění pomůcek, výtvarných potřeb, často i objem úkolů. Tyto požadavky chodí často nezávisle na sobě, nekoordinovaně, i v krátkých lhůtách. Automaticky se předpokládá, že to rodiče zařídí, a ani ne tak rodiče, jako matky. Pokud nechcete dítěti zadělat na problém, tak to uděláte. Je to časová, finanční i mentální zátěž, která ale není nezbytná, a velkou část z ní by bylo možné odstranit lepší organizací školní práce.

A takových drobných úloh, u kterých se předpokládá, že je matky vyřeší, máme tunu. Nejde o to, že bychom to pro děti nechtěli dělat, ale že to ubírá času a sil, které bychom mohli věnovat důležitým věcem, jak v péči o děti, tak o sebe a koneckonců i v práci. A to nemluvím o tom, že jsou děti, jejichž rodiče takovou agendu vykonávat nemůžou. Pro ně jsou pak taková apriorní očekávání nejvíce znevýhodňující.

Vyšší kariérní patra bez žen

Přes všechny problémy se přesto někdy ženám daří stoupat na na kariérním žebříčku. Stále může dojít k tomu, že se setkáme s fenoménem skleněného stropu? (pozn. red.: se situací, kdy nám v dalším postupu brání neviditelná bariéra)?

Ale ovšem. Stačí se podívat na segmenty pracovního trhu, kde můžeme vysledovat strukturu jakési pyramidy. Na té základní úrovni bývá často dokonce i více žen než mužů, a čím výše v hierarchii stoupáme, tím méně žen tam je. To je případ státní správy, justice, vědy nebo koneckonců i politiky. Takovýto opakující se vzorec není možné vysvětlit pouze individuální nedostatečností všech zúčastněných žen.

Často se ženy dostávají i do situace zvané jako skleněný útes, tedy vystoupají do nejvyšších pozic až ve chvílích krize nebo jiných těžkostí. Tyto mechanismy – skleněný útes nebo třeba skleněný strop – jsou označovány jako skleněné proto, že nejsme úplně schopni ukázat prstem na jejich příčiny. Tyto překážky je potřeba pojmenovat a analyzovat, jinak se totiž rozbořit nedají.

Dalším takovou překážkou, kterou ve své knize pojmenováváte je i ageismus a znevýhodnění starších žen na trhu práce. Ženy po 50 jsou „neviditelné“, vašimi slovy je společnost k ženám středního věku nespravedlivá a nemilosrdná. Neměly by ale jejich zkušenosti být naopak přínosem?

Štve mě, jak málo se o tom mluví a jak mizivé politické zastání starší ženy mají. Pokud bychom se oprostili od předsudků, které máme v souvislosti se zaměstnanci vyššího věku a obecně se ženami konkrétně, uvědomili bychom si přínosy, které jejich zkušenosti mohou znamenat. Méně často mění práci, jsou loajálnější, nesou tzv. institucionální paměť, což může být prospěšné například při ohledávání možných slepých uliček. Neplatí, že by měli odpor k novotám, ale možné opatrnější naskakování na aktuální trendy mohou vyvážit opatrností a rozvážností.

Jak píšete, ženy u nás nevládnou, ani nerozhodují. Svou roli kromě předsudků hraje i strach ze silných žen a moci v ženských rukou, který je jedním z nejhlouběji zakořeněných stereotypů. Jak mohou situaci pozitivně ovlivnit ženy na vysokých postech?

Mohly by sloužit jako vzory a mentorky a pomáhat dalším ženám. Čím méně jich bude nahoře, tím více se budou o své pozice bát a tím méně lákavá bude jejich cesta pro další ženy. Jsme málo zvyklé na ženy, které mají expertizu a názor, případně i vysokou pozici. O vědcích, expertech, publicistech stále uvažujeme hlavně jako o mužích středního věku v obleku. Chybí nám současné vzory, reprezentace veřejně činných žen, které nejsou například umělkyně, a návyky, jak se k takovým ženám chovat.

Kolektivní řešení

Jedním z nejpalčivějších problémů žen v práci je nerovnost v odměňování. V rámci EU činí v ČR rozdíl ve výdělcích žen a mužů (GPG) 16,4 %, unijní průměr je 13 %. Píšete, že bychom se s výší GPG neměly smířit. Je možné, aby taková znevýhodnění člověk narovnal sám, nebo situace vyžaduje systémovou změnu?

Gender pay gap je tak komplexní problém, že je zjevné, že si s tím neporadí individuálně ženy samy. Je tady řada společenských faktorů, které by se musely změnit – nedostupnost předškolních zařízení pro děti mladší tří let, extrémně dlouhá doba mateřské a rodičovské, kdy jsou ženy vyřazeny z trhu práce, a i nedostatek částečných úvazků jsou takové systémové problémy.

Přitom v důsledku nejde jen o “problém žen”, ale celé společnosti, že?

To, jak na tom společnost tratí ekonomicky, již bylo spočítáno. Nižší zaměstnanost žen a jejich nižší výdělek znamenají i nižší odvody do veřejných rozpočtů, nižší spotřebu domácností, a tak dále. Nejde ale jen o peníze. Tím, že ženy mají složitější možnost uplatnění, dochází i k mrhání talenty. A to nejen v byznysu, ale i ve vědě, v politice nebo ve veřejné správě.

Jen 40 % žen se domnívá, že mají šanci získat stejný výdělek jako muži (MPSV 2019). Jakou roli v tom hraje naše sebevědomí?

Vyšší sebevědomí by nám pomohlo, nicméně to je potřeba posuzovat individuálně – neplatí, že by všechny ženy byly nesebevědomé. Tam, kde třeba nejsou školky, nebo dobře dostupná flexibilní kvalifikovaná práce, vám vyšší sebevědomí nepomůže. Co pomůže, je vyšší si uvědomění bariér a nedostatků a společný tlak na jejich řešení, ideálně koordinovaný a politický.

Cestou k rovnosti by bylo vašimi slovy „vzdělávat se, obracet se na příslušné instituce v případě problémů a nenechat se odbýt.“ Kde se o těchto tématech informovat?

Všude, kde to jde! I online je už dostupné množství informací zdarma. Mně ale například na kariérních a poradenských portálech chybí přesah a odstup od individuálního hlediska.

Jak to myslíte?

Najdeme rady na téma, jak si vyjednat vyšší mzdu či lepší podmínky, ale jen sami za sebe. Ty individuální možnosti jsou ale v praxi limitované a efektivnějších výsledků bychom dosáhli, pokud bychom buď vyjednávali kolektivně, nebo jinak usilovali o společenskou změnu. Případně, pokud bychom se nesnažili problémy vyřešit na vlastní pěst, ale obraceli se na příslušné instituce. Tady je velký prostor pro zvýšení informovanosti. Samy s tím nepohneme.

Foto: Andy Vopičková z Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.