Syndrom vyhoření bez věkové hranice. Příběhy mladých dospělých na počátku kariéry

„Občas vlastně nevíte, co chcete. Nebo aspoň dokud nejste na kolenou.“

Michal, 27 let, řezbář.

Vždycky jsem se viděl jako někdo, kdo je ve svém okolí respektovaný. Miloval jsem příběhy o Napoleonovi, Caesarovi, ale také J. F. Kennedym. Prostě jsem chtěl zažít ten pocit, když lidé znají vaše jméno. I proto jsem si ke studiu po střední škole zvolil obor Ekonomiky a managementu. Bylo tam trochu více matematiky, než jsem čekal, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Navíc jsem si přivydělával u různých korporátních firem, nejprve jako asistent, po škole jsem ale začal stoupat výš. A to bylo opojné. Miloval jsem nosit oblek a chodit s kolegy po práci na pivo. Zdálo se mi, že ve všem exceluji, po profesní i osobní stránce. Asi tomu tak v jednu chvíli i bylo. Jenže pak přišlo povýšení a s ním obrat, který jsem nečekal, že se kdy stane.

Povýšení na vedoucího oddělení znamenalo více odpovědnosti, více hodin v kanceláři a méně času na přátele, rodinu i koníčky. Byl jsem přesvědčený, že to pomine, jen si na to zvyknout. Vždyť tohle bylo přesně to, co jsem si vždycky přál. Jenže s každým dalším měsícem jsem cítil, jak ztrácím kontrolu. Práce se mi začala kupit, moji podřízení (ačkoli jich nebylo tolik) cítili, že to nezvládám, a já musel v jednu chvíli na kobereček k zaměstnavateli. Ptal se mě, jak svou novou roli zvládám, a já netušil, zda se snažím přesvědčit víc jeho, nebo sebe. Pár týdnů jsem pracoval skoro non-stop, abych dokázal, že na to mám.

Zbytek večera jsem pak trávil přemýšlením o organizaci času a efektivním plnění úkolů, ráno se pak budil s pocitem, že jsem nespal. Všechno mi najednou přišlo tak povrchní, moje brašna se služebním počítačem, obleky, dokonce i ta piva s kolegy. Nic mi nepřinášelo radost a já zaboha nevěděl, jak to spravit.

Jednoho rána jsem se probudil a nebyl jsem schopný vstát z postele. Tělo mě neposlouchalo, hlava byla plná mlhy a já jsem cítil, že něco není v pořádku. Moje žena zavolala záchranku a já se ocitl v nemocnici. Diagnóza byla jasná: vyhoření. Bylo mi doporučeno, abych si vzal dlouhodobou pracovní neschopenku a začal se soustředit na své duševní a fyzické zdraví. Několik týdnů jsem pak dobrovolně strávil na psychiatrickém oddělení, kde jsem měl čas přemýšlet o svém životě, svých prioritách a o tom, co mě skutečně dělá šťastným.

Během jednoho terapeutického sezení jsem si vzpomněl na svůj dětský sen stát se řezbářem. Kdysi jsem trávil hodiny v dílně svého dědečka, vyřezával drobné figurky a učil se pracovat se dřevem. Ten pocit tvůrčí svobody a radosti jsem dlouho ignoroval. Po dalších pár měsících, dalších sezeních i polemikách s blízkými jsem se rozhodl dát svému snu šanci. Zapsal jsem se na večerní kurzy řezbářství a začal postupně investovat do nástrojů a materiálu. Práce se dřevem mě naplňovala, ale byl to úplně jiný způsob lásky než ta „kancelářská“. Jako kdybych z dospívajícího vztahu přešel do manželství. Občas vlastně nevíte, co chcete. Nebo aspoň dokud nejste na kolenou. A já najednou přesně věděl, co chci. Tedy ne se kariérně posouvat a být známý, ale zanechat ten klid a potěšení, který cítím od změny kariéry každý den.

„Disciplína je důležitá, ale stejně tak dělat si radost.“

Natálie, 25 let, studentka medicíny.

Popud stát se lékařkou přišel vlastně docela nečekaně. Bylo mi čtrnáct a jedné sousedce se udělalo při výletu na nákup špatně. Chtěla jsem jí pomoct, ale netušila jsem jak. Dispečerka z linky mi pomohla a zavolala záchranku. Obdivovala jsem její klid a to, jak přesně věděla, co má dělat. To mě inspirovalo zabrat v předmětech, jako byla biologie nebo chemie, a v maturitním ročníku se pokusit o studium medicíny na 2. lékařské v Praze. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se dostala. Zároveň mi v tu chvíli mozek jakoby… přepnul? Věděla jsem, že tohle pokazit nechci a nesmím.

První dva roky byly náročné, ale cítila jsem se neporazitelná. Milovala jsem anatomii, fyziologii a všechny další předměty, které nám přibližovaly lidské tělo a jeho fungování. Byla jsem nadšená a plná energie. Každý den byl novou výzvou, kterou jsem chtěla překonat. Trávila jsem hodiny v knihovně, připravovala se na zkoušky a snažila se absorbovat co nejvíce informací. Ve třetím ročníku však začaly přicházet náznaky, s nimiž jsem nepočítala. Učiva nebylo výrazně víc, ale jako by si moje tělo začalo uvědomovat, že jsem ho ty čtyři semestry zanedbávala. Najednou mi informace do hlavy lezly hůř, stresovala jsem se ze zkoušek a měla problémy se spánkem. Došla jsem si na vyšetření ke své obvodní lékařce, ale krevní testy byly v pořádku.

I díky tomuto ujištění jsem se snažila pokračovat v klasickém tempu. Byla jsem přesvědčená, že musím vydržet, že to je jen přechodná fáze. Pak ale přišly migrény, takové, kdy jsem nedokázala dávat během přednášek pozor, na cvikách se mi klepaly ruce, dokonce jsem jednou omdlela.

Netrvalo dlouho a došlo mi, že i přes hodiny a hodiny studia lidského těla jsem nedala prostor hypotéze, jestli to není moje mysl, která se dožaduje pozornosti. Zkusila jsem se objednat k psycholožce, která mi během jednoho sezení potvrdila, že se jedná o vyhoření. Nechápala jsem to, vždyť miluju, co dělám, a nechci s tím přestat. Bylo v tom ale něco trochu jiného – byla jsem šťastná pouze a jedině díky svému studiu. Ostatní koníčky, třeba čtení antické literatury, kterou jsem před nástupem na vysokou milovala, běhání nebo zdravé pečení, šly stranou. A to byl ten problém. Disciplína je totiž důležitá, ale stejně tak dělat si radost trochu jinak.

Do svého rozvrhu jsem si tedy začala přidávat každý den jisté maličkosti, třeba udělat si královskou snídani nebo si jít mezi přednáškami zacvičit. Úleva se dostavila téměř okamžitě, a to se mi ani nezhoršily výsledky. Péče o duševní (i fyzické) zdraví je pro úspěšné studium, zvlášť takto náročných oborů, klíčová a jsem moc vděčná, že jsem mohla tento rozhovor poskytnout. O takovýhle věcech se nemluví dost, proto všechny spíš napadne, že jsou unavení například z boreliózy, a ne z nedostatku odpočinku.

„Ze začátku je to vlastně skvělé. Máte takový ten drive… ten ale nemůže vydržet věčně.“

Adam, 22 let, právní asistent.

Pocházím z Jihlavy, kde jsem vystudoval místní gymnázium. Vždycky jsem patřil mezi premianty třídy, ale i tak jsem byl překvapený (a nadšený), když jsem se dostal na Právnickou fakultu Karlovky v Praze. Už během hledání pokoje na sdíleném bytě mi došlo, že hlavní město není svými cenami úplně student-friendly. Abych se s tím vyrovnal, našel jsem si po roce studia práci v malé advokátní kanceláři specializující se na rodinné právo (jediné místo, které mě přijalo). Bylo to poprvé, co jsem žongloval se studiem i prací, ale bavilo mě to. Dělal jsem to, co mě baví, byl jsem v tom dobrý a dopamin z kvalitně odvedené práce mi vydržel dobrý půlrok. Takže ano, ze začátku je to vlastně skvělé. Máte takový ten drive… ale ten nemůže vydržet věčně.

Poté se tedy začaly objevovat první náznaky, to bylo asi minulý rok na jaře. Tušil jsem, že něco není v pořádku. Ráno jsem se budil unavený, ačkoliv jsem spal dostatečně dlouho. Na přednáškách jsem se cítil roztržitý a často ztrácel nit, což se mi dříve nikdy nestávalo. Moje produktivita v kanceláři klesala a přistihl jsem se, že musím častěji kontrolovat jednoduché dokumenty, abych se ujistil, že jsem neudělal chybu. Když jsem o tom mluvil s kolegy, dostalo se mi rady, abych si vzal volno a odpočinul si, ale já jsem měl pocit, že to přece nejde. Bylo tolik práce a já jsem nechtěl zklamat nikoho – ani sám sebe.

Časem se situace zhoršila. Jednou jsem se přistihl, jak sedím u svého stolu a civím na obrazovku počítače, neschopen cokoliv udělat. Myslel jsem, že si dám pauzu a všechno bude v pořádku, ale pauza se protáhla na celé odpoledne a já jsem odešel z práce s pocitem naprostého vyčerpání. Ten večer jsem se nemohl přimět k tomu, abych otevřel učebnici nebo začal psát seminárku. Místo toho jsem zůstal ležet v posteli a přemýšlel, jak jsem se mohl dostat do takové situace. Nechápal jsem, jak se něco, co jsem dříve miloval, stalo tak těžkým a neúnosným břemenem.

Zkoušel jsem to ještě asi měsíc táhnout, přítelkyně mi ale promluvila do duše a já se rozhodl, že musím něco změnit. Začal jsem navštěvovat školního poradce a později i terapeuta, kteří mi pomohli uvědomit si, že vyhoření není selhání, ale signál mého těla a především mysli. V tu chvíli jsem to řekl i rodičům a ti mi nabídli, že mi s nájmem pomohou, tím pádem jsem mohl s prací trochu ubrat a soustředit se víc na sebe. Díky tomu jsem začal postupně znovu nacházet radost ve studiu i v práci, i když jsem musel upravit svá očekávání a přijmout, že nemohu zvládnout všechno najednou. Toto období pro mě bylo nesmírně těžké, ale také mi ukázalo, jak důležité je pečovat o své duševní zdraví, a jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčný.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.