Co dělat, když někdo blízký v práci trpí?

„Neboj se, všechno dobře dopadne“, „určitě si najdeš lepší práci“, „no tak, musíš se na to koukat z té lepší stránky, mohlo by to být i horší…“. Řekněme si to upřímně, když si váš nejlepší kamarád posledně stěžoval na práci, asi vás také nenapadla žádná geniální rada. Přitom byste mu ze srdce rádi nějak pomohli. I když se to možná nezdá, radit nešťastnému kamarádovi může být v takové situaci pěkně ošemetná věc. Je vůbec možné dobře pochopit, s čím se v práci potýká někdo jiný, když každý děláte v úplně jiném oboru a máte úplně jiné zkušenosti? Jak se vyhnout otřepaným frázím, a přesto povzbudit? A co dělat, když kamarád v práci trpí tak moc, že nad tím zůstává rozum stát? Pracovní psycholog Adrien Chignard vám přináší několik tipů na to, jak se v podobně choulostivých situacích chovat a čemu se raději vyhnout.

Neraďte, co byste udělali vy

„To já na tvém místě bych…“ Tahle slova asi někdy použil úplně každý. Podle Adriena Chignarda je časté, ale chybné, že si pod záminkou pomoci snažíme představit sami sebe na místě druhého. „Při rozmluvách o problémech druhých mají lidé tendenci začít mluvit svrchu,“ vysvětluje psycholog. „Ale musíte si uvědomit, že se nejedná o vás. Slovy jako ‚na tvém místě bych‘ vlastně předpokládáte, že znáte řešení, které toho druhého vůbec nenapadlo, což může znít přezíravě. To, že si někdo stěžuje na práci, přitom často neznamená, že po vás chce jakoukoli radu. Možná jen chce, aby ho někdo vyslechl.“

Přesně tohle zjistila i Sofie (31), jejíž partner si začal hledat novou práci, ale ani po několika měsících se mu to nepodařilo. „Měl za sebou několik neúspěšných pohovorů, tak mě napadlo, že třeba říká něco špatně,“ vzpomíná Sofie. „Začala jsem ho během pohovorů nenápadně poslouchat, protože pracuje z domova. Pak jsem to musela okomentovat, nedokázala jsem si pomoci. Říkala jsem věci jako: ‚Když se tě zeptala na to a to, měl jsi možná říct, že…‘ Nakonec vybuchl, ať mu laskavě pořád neříkám, co má dělat. Nebylo to vůbec příjemné, ale všechno zlé je k něčemu dobré: pořádně jsme to probrali a já jsem si uvědomila, že nepotřebuje mé rady – když navíc pracuji v úplně jiném oboru než on –, ale mou podporu. Chtěla jsem mu jenom pomoct, ale místo toho se kvůli mně cítil ještě neschopnější.“

Každý, kdo má problémy v práci, ať už se jedná o cokoliv, totiž hlavně potřebuje, aby ho někdo vyslechl. „Ta osoba většinou dobře zná konkrétní důvody, proč je v práci nešťastná,“ zdůrazňuje Adrien Chignard. „Někdy už dokonce také ví, jak celou věc vyřešit. Spíš než rady hledá někoho, kdo by si poslechl, jaké má starosti a pochybnosti.“

Poslouchejte… Ale ne jen jako, doopravdy!

Pro někoho, kdo řeší trable v práci, je chápavý posluchač naprostá výhra. Ale naslouchat druhým je těžší, než se zdá. V reálu hned každý začne ostatním radit z vlastní zkušenosti, uklidňovat je, nebo dokonce zlehčovat jejich obavy, a to jen proto, že neumí naslouchat.

„Naslouchat znamená nepřerušovat, nemluvit o sobě a mlčet. Další možností je aktivní naslouchání, při kterém pokládáte otázky, jinými slovy opakujete to, co bylo řečeno, snažíte se dobrat podstaty problému,“ tvrdí psycholog Adrien Chignard.

„Moje nejlepší kamarádka pracovala v restauraci, ale před několika lety tam přestala být spokojená. Chtěla změnit obor, ale nebyla si jistá, jakým směrem se vydat. Párkrát jsme o tom mluvili a já jsem ji vždycky přesvědčoval, ať do toho jde a obor změní,“ vzpomíná Libor, letecký inženýr. „Myslel jsem, že si vzala moje rady k srdci. Když jsem se o několik měsíců později dozvěděl, že přijala místo servírky v jiném podniku, vůbec jsem to nechápal. Až když jsem si s ní nedávno promluvil (začala si dělat rekvalifikaci v oboru enologie), došlo mi, že jsem jí tehdy nedokázal pořádně naslouchat. Chtěla v té době změnit prostředí, ale ještě nebyla připravená na kompletní změnu povolání. Potřebovala víc času a já jsem ji zatím nutil, ať na nic nečeká a pustí se do neznáma.“

Adrien Chignard připomíná, že: „Naslouchat znamená nepřerušovat, nemluvit o sobě a mlčet. Další možností je aktivní naslouchání, při kterém pokládáte otázky, jinými slovy opakujete to, co bylo řečeno, snažíte se dobrat podstaty problému. Ale nemluvte o sobě: poslouchejte a nesnažte se radit, přesvědčovat, ani uklidňovat.“ Aby nám vůbec mohla blízká osoba o svém trápení povědět, musí být schopná jej vyjádřit slovy.

Vycházejte ze svých vlastních pocitů

Největší potíž s posloucháním problémů přátel, partnera nebo člena rodiny je, že abyste je skutečně podpořili, musíte doopravdy porozumět tomu, co je trápí. A porozumění dosáhnete jediným způsobem: necháte je klidně se vymluvit z jejich trápení.

Nejsou-li připraveni se vám svěřit, mluvte nejdřív o svých vlastních pocitech z celé situace, radí Adrien Chignard. „Když se někdo tiše trápí, je potřeba nejprve prozkoumat terén,“ vysvětluje. „Jestli mu není do řeči, můžete začít například naťuknutím tématu z vlastní perspektivy, s použitím zájmena ‚já‘ místo ‚ty‘, aby neměl pocit, že mu něco vyčítáte. Například: ‚Přijde mi, že jsi poslední dobou takový nepřítomný, dřív jsi byl samá legrace, tak mám o tebe starost a hrozně rád bych si o tom promluvil.‘ “ Už jen ta příležitost o problémech začít hovořit totiž může dané osobě obrovsky pomoci.

„Nám neskutečně pomohlo, když jsem manželovi řekla, že už se o práci prakticky vůbec nebavíme a že je mi to líto,“ vzpomíná Marie. „Tehdy se mi přiznal, jak je pro něj těžké skousnout každý neúspěšný pohovor. Ve škole byl vždycky premiant, nikdy neměl potíže ani v práci, a najednou měl poprvé pocit, že byl zahnán do kouta. Připadal si po všech těch nezdarech naprosto bezmocný. Někdo jiný by se přes to asi dokázal přenést, ale jeho to úplně vyvedlo z míry.“

Chcete-li blízkou osobu přimět k tomu, aby se beze studu svěřila se svými starostmi, poukažte nejprve na to, jaký má současný stav dopady na vaše soužití. Řešení se na obzoru objeví, teprve až si o všem otevřeně promluvíte a problémy druhého budou vyslyšeny.

Ukažte ten správný směr

Až se stanete důvěrníkem blízké osoby a zjistíte, s jakými problémy se v práci potýká, dost možná během rozhovoru narazíte na možnosti či řešení, nad kterými sice přemýšlí, ale ještě je úplně nebere vážně. V takovém případě může úlevu přinést pozorný posluchač a plodná diskuze.

Zkuste navrhnout konkrétní pomoc na konkrétní problém: můžete si sehrát pracovní pohovor, což pomůže s přípravou na ten skutečný, nebo společně sepsat na papír všechno, co by se mělo říct vedoucímu, nanečisto dát ve dvou dohromady e-mail nebo dopis, kterým se dává výpověď… A kdyby šlo o skutečně závažný problém, nadhodit pomoc odborníků – kariérních poradců nebo lékařů. Někdy je totiž utrpení tak silné, že ho člověk sám prostě nezvládne.

To může dosvědčit i Matylda. Její přítel trpěl před několika lety těžkým syndromem vyhoření. „Přítel právě změnil obor a v rámci rekvalifikace byl na praxi u jedné firmy. Nejdřív všechno klapalo, ale pak začal dostávat čím dál tím víc práce a přestal to zvládat. Ze začátku mi to nedělalo žádné velké starosti, říkala jsem si, že je prostě trošku přetažený, a to se stane každému. Ale pak jsem si začala všímat, že se mění. Dřív byl hodně společenský, přátelský, a najednou se začal uzavírat do sebe. Pořád mluvil o práci a byl hned podrážděný… Snažila jsem se ho přivést na jiné myšlenky a vymýšlela jsem výlety a rozptýlení, ale jemu se do ničeho nechtělo. Jednou ráno vstal a řekl: ‚Dneska tam prostě nedokážu jít.‘ Zůstal několik dní doma, ale ničemu to nepomohlo. Nevěděla jsem si rady, jen jsem sledovala, jak propadá čím dál větší depresi. Nakonec jsem zavolala jeho rodině a s tchyní jsme mu domluvili schůzku u psychiatra, který nám okamžitě oznámil diagnózu – vyhoření. Od té doby se začaly věci měnit k lepšímu, ale stejně to trvalo několik měsíců, než se z toho úplně dostal.“

Je naprosto přirozené cítit se bezmocně, když váš blízký trpí. Člověk totiž na sebe nemůže vzít cizí bolest. Může poslouchat, pomáhat, směrovat, ale někdy prostě není zbytí a je potřeba povolat profesionála. „Schopnost člověka vnímat bolest druhého je omezená,“ vysvětluje Adrien Chignard. „A to, že na svá bedra převezmete toxické emoce někoho jiného, není řešení.“

Nemusíte se cítit provinile

„Pomoc druhému nespočívá jen v navržení konkrétních řešení. Někdy může mít pomoc podobu dodaného sebevědomí.“ – Adrien Chignard, pracovní psycholog

Mnozí z nás mají pocit viny, když zjistí, že někdo blízký trpí. Cítí, že selhali v roli přítele, partnera nebo člena rodiny. Ale takové pocity jsou neopodstatněné. Stačí si jen uvědomit, co to vlastně doopravdy znamená někoho „podpořit“. Neznamená to totiž najít mu novou práci, vyřešit všechny problémy se šéfem nebo nějakým zázrakem najít úplně nový směr, kterým je třeba se vydat. Podpořit znamená především naslouchat.

„Lidé mají často naprosto mylnou představu o tom, jak taková pomoc druhým vypadá,“ vysvětluje Adrien Chignard. „Myslí si, že nejvíce pomůžou tehdy, když naprosto vyřeší celou situaci se vším všudy. Ale pomoc nemusí nutně znamenat nalezení řešení, ale spíš jejich hledání a zvažování. Pomoc druhému nespočívá jen v navržení konkrétních řešení. Někdy může mít pomoc podobu dodaného sebevědomí nebo emocionální podpory… Celkově vzato, je lepší druhému poskytnout prostředky k překonání životních překážek než se je pokoušet zdolat místo něj.“ V téhle těžké době to platí dvojnásob!

Existují různé důvody, proč se může někdo v práci trápit, a k tomu navíc přičtěte fakt, že během pandemie je naprosto normální podléhat skepsi. „Nesmíme zapomínat na to, jak velké dopady má na lidskou psychiku okolní prostředí,“ dodává psycholog. „Míváme dojem, že jsme vlastního štěstí strůjci a za všechno si můžeme sami, ale kolem nás právě probíhá krize, a tak je normální cítit se pod psa, taková je prostě realita.“ Proto se musíme naučit dívat na věci z širší perspektivy, dokázat si najít odstup (je-li to možné) a nezanedbávat společenské vztahy, které jsou v dnešní době vysloveně vzácnost!

Přeložila Barbora Stolínová
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.