Trest za dítě. Proč musí české ženy platit za své mateřství kariérou?

„Dny jsou často monotónní, ráno vstanete, nakrmíte dítě, chvíli si hrajete, pak jdete ven s kočárkem, aby se dítko vyspalo, uděláte oběd, nakrmíte dítě, opět si hrajete, jdete ven s kočárkem… A u toho máte pocit, že všichni vaši kolegové muži či bezdětné ženy dále kariérně rostou, vzdělávají se, čerpají zkušenosti. Vy doma přebalujete už podesáté dítě a zpíváte holka modrooká,“ popisuje realitu své mateřské Vendula. Předtím než se stala matkou, měla slibně rozjetou kariéru lékařky. A i když se do práce snažila vrátit co nejdříve to šlo, mateřství mělo na její práci značný dopad. Tím spíš, že pracuje v oboru chirurgie, který je hodně dynamický a vyžaduje velké množství zkušeností a praxe. Jako žena s dítětem, která v rodině zastává roli primární pečovatelky, je chtě nechtě za svými kolegy o krok (nebo spoustu kroků) pozadu.

Žijeme ve společnosti, která si zvykla, že zářnou kariéru budují muži. Ženy sice také pracují, kromě několika let, které stráví doma s dětmi („ideálně“ tři roky s jedním), ale při mateřské pauze už jim tak trochu ujede vlak, a i když pak péči o děti převezmou předškolní a školní zařízení, stejně musejí po práci odkroutit ještě druhou směnu doma. Pokud si to nezařídí jinak a nepovolají na pomoc kromě manžela také babičky, chůvu či paní na úklid, na kariéru už jednoduše nezbude čas ani energie.

Jak to, že se od žen přirozeně očekává, že z nich budou pečovatelky na plný úvazek? Co všechno to pro ženu v praxi znamená? A proč je stále více žen na toto „tradiční“ uspořádání společnosti naštvaných?

Trest za dítě

„Je opravdu velký rozdíl mít dítě a nemít ho – to si člověk nedokáže vůbec představit, jak náročné to někdy je, dokud to sám nezažije na vlastní kůži,“ popisuje Lenka, matka dvou synů. S narozením dítěte se život obrátí naruby, a i když už jsou děti větší, zpátky se nevrátí. Mateřství s sebou samozřejmě nese i bezpočet radostí, nehledě na to, že se jedná o jednu z nejsmysluplnějších aktivit, kterou může člověk v životě udělat. Ale vybírá si u žen nemalou daň. Nedávný výzkum vědců z Princetonské univerzity a London School of Economics pro tuto „daň“ dokonce stanovil speciální termín „child penalty“, v překladu „trest za dítě“. Z výzkumu vyplynulo, že vliv na kariéru žen po narození dětí je v Česku bohužel jedním z nejhorších v Evropě.

Znevýhodnění žen na trhu práce dlouhodobě vnímá i odborová právnička a feministka Šárka Homfray. I proto se ve své praxi věnuje tématům, jako je nerovné zacházení, diskriminace či gendrové aspekty světa práce. A věnovala jim dokonce celou knihu s velmi úderným názvem Proč jsme tak naštvané?

Mají české ženy důvod být naštvané? Podle Šárky ano. V práci se totiž musejí potýkat s řadou předsudků a překážek, které se s nimi táhnou celý život. Nehledě na to, jestli děti mají, anebo ne. „Mladá žena ještě ani nemusí mít děti, a zaměstnavatel poměrně logicky předpokládá, že dříve nebo později nejspíše půjde na mateřskou. Ve chvíli, kdy žena děti má, většinou z finančních důvodů zůstává doma s dětmi ona. I když se čím dál více žen snaží alespoň částečně pracovat dříve než ve třech letech věku nejmladšího dítěte, zejména s ohledem na nedostatek částečných úvazků a dalších flexibilních pracovních uspořádání a nedostatek zařízení péče o děti se jim to příliš nedaří. Kariérní propad pak v průměru nedoženou až do důchodu,“ shrnuje stav v Česku Šárka.

Oproti zbytku Evropy je u nás situace poměrně specifická. Na jednu stranu máme výhodu dlouhé rodičovské dovolené. Ta je však štědrá jen co se času týče, finančně se dá z rodičovského příspěvku vyžít jen stěží. A možností během rodičovské pracovat je u nás jako šafránu. Není se proto čemu divit, že zaměstnanost žen ve věku typickém pro mateřství – 30 až 34 let – je u nás jedna z nejnižších v EU. „Možnost dlouhé mateřské a rodičovské s určitou (byť ne dostatečnou) finanční kompenzací a jakous takous garancí pracovního místa je nepochybně sociální jistota a privilegium, které není dostupné všem. Problém je v okamžiku, kdy se z této jistoty stává spíše jakási past. Pokud neexistuje reálná možnost volby a individuálního nastavení toho, jak dlouho a za jakých podmínek budeme doma, máme problém,“ komentuje situaci Šárka.

Jak v praxi mateřství a péče dopadá na životy žen?

1. Flexibilita matek v neflexibilním pracovním světě

Řada žen by během rodičovské ráda pracovala. Motivací je vícero, od přilepšení rodinnému rozpočtu přes snahu udržet si alespoň částečný kontakt s pracovním světem až po potřebu naplňovat i jinou roli než jen tu mateřskou. Bohužel, 55 % matek dětí do dvou let nepracuje, i když by chtělo. Jedním z hlavních důvodů je nízký výskyt částečných úvazků.

„Co mě pořád rozčiluje, je minimální ochota flexibilně přizpůsobovat čas práce. Matkám by často stačilo málo, třeba posunout pracovní dobu o půl hodiny, aby mohly zavést dítě do školky. Problém je hlavně u méně kvalifikovaných pozic. Obecně platí, že čím kvalifikovanější místo, tím větší je flexibilita. A dostáváme se k tomu, že kvalifikovanější místa mají často muži, takže i čísla ukázala, že větší možnost flexibilních úvazků mají muži. I když by je potřebovaly hlavně ženy,“ popisuje situaci s ne-flexibilitou práce Radka Dudová, socioložka, která se ve své výzkumné praxi věnuje mimo jiné rodičovství a péči.

Tento problém pocítila na vlastní kůži i Lenka, která strávila se svými dvěma syny doma 7,5 roku. Předtím pracovala v potravinářství, které většinou vyžaduje pevné (a dlouhé) směny, což matce s malými dětmi příliš nenahrává. „Jednou z hlavních překážek při hledání práce pro mě byla časová flexibilita. Do stejného zaměstnání jsem se vracet nemohla z důvodu dojíždění. Časově bych to nezvládla a zkrácený úvazek u nás moc vítaný nebyl – a pokud by byl, byl hodně špatně placený. Pracovat z domova také nebylo kvůli povaze mého zaměstnání možné,“ shrnuje. Do práce se mohla reálně vrátit, až když péči o děti plně převzaly instituce.

Ani matky, které mají štěstí a flexibilní práci na částečný úvazek se jim povede najít, však nemají vyhráno. Pokud neplánujete pracovat jen v krátkých časech, kdy vaše dítě přes den spí, nebo dohánět, co se dá, po nocích, potřebujete, aby vám potomka někdo pohlídal. Ideálně máte po ruce někoho z rodiny, kdo hlídání zastane. Pokud žijete, jako spousta rodin, daleko od babiček a dědečků a váš partner plní klasickou roli živitele domácnosti a pracuje od nevidím do nevidím, potřebujete pomoc. Můžete si zaplatit chůvu, ale na takové řešení finančně dosáhne jen malé množství rodin.

Nabízí se jesle, školka či dětská skupina. Bohužel, ani takové řešení není dostupné všem. Podle analýzy Ministerstva práce a sociálních věcí poskytují mateřské školy jen 64 % potřebných míst pro děti do tří let. Dětské skupiny pokryjí dalších 17 %. A u mladších dětí je situace ještě horší, celých 61 % matek dětí do dvou let má buď pouze nárazové hlídání, nebo žádné.

2. Děti jako důvod nezaměstnanosti

Pokud strávíte na mateřské a rodičovské delší dobu, klidně i několik let, může se z návratu do práce stát běh na dlouhou trať. Jak upozorňují závěry studie Aleny Bičákové a Kláry Kalíškové, která se zabývala postavením žen s malými dětmi na trhu práce, důsledků dlouhé rodičovské dovolené je hned několik. Jednak žena během této pauzy nezvyšuje, nebo dokonce ztrácí svůj lidský kapitál potřebný k výkonu práce. Také se může měnit obsah jejího zaměstnání (např. kvůli technologickému vývoji). Navíc to, že má malé děti, které jsou často nemocné, zvyšuje pravděpodobnost její absence v práci, a tudíž může snižovat její celkové pracovní nasazení. Všechny tyto faktory mohou vést k většímu riziku nezaměstnanosti. A taky vedou, přes 60 % nezaměstnaných žen s dítětem do šesti let se stane nezaměstnanými hned po skončení rodičovské dovolené.

S péčí o děti musela při hledání zaměstnání počítat i Lenka. „Když jsem plánovala návrat do práce, věděla jsem, že budu obě děti ráno vypravovat a do školky a školy vodit já a odpoledne je opět vyzvedávat. Manžel totiž odjíždí brzy ráno a vrací se v době, kdy už je školní družina zavřená. Hledala jsem si proto zaměstnání v místě bydliště (do původního jsem dojížděla cca 25 minut). Preferovala bych zkrácený úvazek, ale ten se mi najít nepodařilo. Buď byl zcela mimo můj obor a vzdělání nebo byl velmi špatně platově ohodnocen. Byla jsem na několika pohovorech a občas mi přišlo, že zaměstnavatelé se trochu bojí, že budu s dětmi doma, když onemocní,“ popisuje své hledání Lenka.

Matky jsou zkrátka nuceny hledat práci podle úplně jiných kritérií než muži a bezdětné ženy. „Namísto možnosti seberealizace a kariérního postupu jsou pro ně důležité takové věci, jako je flexibilita, časová dostupnost a podobně. Nejde o nějaké vrozené preference, často je to spíše nutnost právě s ohledem na péči, kterou musejí ještě po práci vykonávat. České ženy mají méně volného času než muži, což dále komplikuje jejich možnosti seberozvoje, dalšího vzdělávání, formálního či neformálního sdružování, politické angažovanosti a podobně,“ komentuje rozdíly mezi ženami a muži Šárka.

3. Práce na dvě směny

Návrat do práce často znamená, že si žena za den odpracuje hned dva úvazky. Po placené směně v zaměstnání totiž musí zvládnout ještě takzvanou druhou směnu v domácnosti, kterou už ale nikdo nezaplatí. A často ani pořádně neocení. Společenské nastavení (a rovněž nemálo mužů) stále ještě vnímá péči o děti a domácnost jako „ženskou práci“. A objem této práce bez problému vydá na jeden další úvazek. I během „dovolené“, kdy je žena doma, může být náročné všechny tyto činnosti zvládat. Natož v plném pracovním procesu.

Takovou zkušenost má i Lenka. Jak sama říká, návrat do pracovního procesu pro ni byl „třista z místa“. „Manžel ještě v tu dobu nebyl skoro dva měsíce doma, jen na víkendy, takže jsem ani odpoledne po návratu z práce neměla chvilku klid. Děti byly zvyklé si se mnou hrát, chodit ven na hřiště, se starším synem jsem musela napsat úkoly, byl v první třídě. Pracovala jsem od sedmi do půl čtvrté. Nejtěžší pro mě asi bylo sladit všechno dohromady. Po práci mě doma čekala další „šichta“ – děti a domácnost. To bylo pro mě opravdu vyčerpávající. Trvalo mi to celkem dlouho (možná přes půl roku), než jsem si našla nový systém péče o domácnost během týdne. Musela jsem se naučit některé věci vypouštět, neuklízet a neřešit a nechat to až na víkend,“ vzpomíná na nelehký návrat Lenka.

Problém s druhou směnou je bohužel zakořeněn hluboko v našem ekonomickém systému. „Základním problémem je skutečnost, že obrovské množství práce, kterou ženy vykonávají, se žádným způsobem ekonomicky nereflektuje. Ekonomie, zejména při konstrukci ukazatelů, jako je HDP, operuje pouze s prací, která prochází trhem, a ta zbývající de facto vůbec neexistuje. Jenže tato neplacená práce je pro společnost stejně důležitá jako práce výdělečná,“ popisuje v Proč jsme tak naštvané? Šárka.

A o jakou práci jde? „O všechny zdánlivě všední a nedůležité úkony, kterými ale trávíme denně řadu hodin a bez kterých bychom vůbec nemohli existovat. Praní, vaření, úklid, péče o děti, spolupráce se školou, sousedská výpomoc i nákup pro tchyni. Pokud bychom tyto zdánlivé drobnosti nedělaly, společnost ani rodina, jak ji známe, by nefungovaly. Záměrně hovořím o ženách, protože ze sociologických šetření vyplývá, že jsou to celosvětově ženy, které tuto práci dělají častěji a zabere jim více času. V zemích OECD tráví ženy neplacenou prací v průměru 4,3 hodiny denně, zatímco muži jen 2,3 hodiny denně,“ shrnuje Šárka. A dodává i tuzemský kontext – v Česku každý den vaří nebo uklízí 67 % českých žen a pouze 16 % českých mužů.

4. Pod skleněným stropem

S obtížným hledáním práce, náročnými návraty do pracovního procesu i druhou směnou úzce souvisí také celkové omezení kariérního růstu. „S tím musí asi každá žena trochu počítat – s dětmi už nejde dělat některé věci v práci tak snadno. Například odjet na pracovní vícedenní cestu, pokud vám s hlídáním nikdo nepomůže, nebo třeba nečekaně zůstat o pár hodin déle v práci, pokud to situace vyžaduje, atd. Vždy musíte řešit, kdo vám děti vyzvedne, obstará, a pokud partner nebo někdo jiný nemůže, nemůžete ani vy v práci zůstat déle. To si možná někteří zaměstnavatelé také uvědomují, a proto na některých pozicích preferují muže,“ sdílí svůj náhled na věc Lenka.

Vendule se podařilo do práce vracet postupně, už ve čtyřech měsících dcery šla na záskok do ambulance a v patnácti měsících nastoupila zpět na částečný úvazek. Nevnímá tudíž, že by ji samotný výpadek tolik ovlivnil. Mateřství má ale na její práci zásadní dopad. „Mateřství můj (nejen) pracovní život ovlivnilo hodně. Změnily se mé časové možnosti, které mohu práci věnovat. I s přihlédnutím k faktu, že jsou děti často nemocné. Moje pracovní pozice se však nezměnila. Někdy mě trochu štve, že z pozice matky malého dítěte na mě nemůže být takový spoleh jako dříve. Navíc po práci musím pospíchat, abych vyzvedla dceru z dětské skupiny. Nemohu tedy zůstat po pracovní době, abych ve ‚volném čase‘ načerpala zkušenosti. V tomto smyslu bylo jednodušší, když jsem byla bezdětná,“ popisuje Vendula.

Tyto bariéry, které ženám brání v kariérním postupu, mají dokonce speciální název – „skleněný strop“. Jak popisuje Šárka Homfray ve své knize: „Skleněným stropem nazýváme už od sedmdesátých let minulého století neviditelné – dalo by se říct metaforické – bariéry, které brání určitým jedincům v hierarchickém postupu. Typicky se tento pojem používá ve vztahu k ženám, případně k jiným marginalizovaným skupinám.“ Důvodem neviditelnosti je zejména neformálnost těchto bariér. Formálně žádné z nich neexistují, v praxi o ně ale žena (či jiná/ý dotyčná/ý) zakopává dost často. A jak zmiňuje i Šárka, příklad můžeme hledat kdekoli, v politice, byznysu, státní správě nebo justici. „Například státní službu, úřednictvo, tvoří z 80 % ženy. V nejvyšší úrovni řízení, tedy mezi patnácti státními tajemníky, jsou ale pouze čtyři ženy, což činí 26 %. Ženám se zde stoupat nedaří,“ dodává.

5. Méně peněz od mateřství po důchod

Nejen že ženy mají více práce, méně času na sebe a omezenější možnosti se kariérně realizovat, paradoxně za to všechno ještě dostanou méně peněz. Ukazatelem rozdílů mezi platy žen a mužů je tzv. gender pay gap. Ten se v České republice pohybuje okolo 16 %. V praxi to znamená, že aby ženy dosáhly stejného platu jako muži, musely by každý rok pracovat o dva měsíce déle. „GPG není jen abstraktní číslo. Je to kvantifikace bariér, které ženy v ekonomické aktivitě mají. Neměly bychom se s jeho výší smířit, protože důsledky neseme všechny. A nejen my, promítá se i do našich rodinných rozpočtů a v konečném důsledku i do fungování společnosti jako takové, do ekonomiky země a oblasti veřejných financí,“ shrnuje ve své knize Šárka.

Gender pay gap navíc přímo navazuje na další nepěkný ukazatel – gender pension gap neboli rozdíl v průměrné výši důchodů pobíraných ženami a muži. Takže ani na stáří nemají vyhráno. Zatímco muži „zrají“, ženy se postupně ztrácejí z veřejného života. Tento fakt vtipně, ale o to smutněji glosuje i Šárka. „Stejně je zajímavé, jak si ženy okolo padesátky připadají neviditelné, přestože je za nimi tolik práce v tolika různých rolích, že by se za to ani žonglující chobotnice nemusela stydět. Péče o děti, o domácnost, o rodinu, práce na plný úvazek často spojená s funkcí holky pro všechno, různé kroužky, sdružení rodičů ve škole, sousedské slavnosti nebo komunální politika, pak pomoc stárnoucím rodičům, taky tchánovcům, a to vše v tisíci dnech, kdy ale každý má jen 24 hodin,“ popisuje v Proč jsme tak naštvané? Šárka. A dodává, že ženám pak většinou nezbyde nic jiného než šidit samy sebe. Mimo jiné i na ambicích, seberealizaci či na pracovním výkonu a postupu.

V důchodu je pak ale, bohužel, často čeká živoření na hranici chudoby. Důchodový systém totiž vychází z období naší ekonomické aktivity. Sice počítá s tím, že ženy pečují o děti nebo blízké, a toto období jako tzv. náhradní dobu pojištění započítá. „Ale všechno má své meze – kratší úvazky, omezení výdělku kvůli péči o rodinu, nedobrovolný odchod z práce, pokud zaměstnavatel nechce nebo nemůže vytvořit podmínky pro slaďování práce a péče sendvičové generaci, to vše má vliv na to, že důchod bude nižší. Bez ohledu na to, že péče je potřebná a pečující se neflákají,“ shrnuje Šárka.

Platí tedy ženy za své mateřství? Vypadá to, že ano. A v případě kariéry dost zásadně. Naštěstí hlasů, které na nerovnosti na pracovním trhu upozorňují, je stále více. Snad se u nás brzy setkáme i s ochotou něco měnit. Rovnější rozložení péče a férovější nastavení pracovního světa už v jiných zemích, například těch skandinávských, funguje. Pro inspiraci tudíž nemusíme chodit daleko.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.