„Vyhoření tkví v problematickém vztahu k práci.“ Rozhovor s Michaelem Leiterem

Už padesát let je tady s námi „burnout”, který se dostal do slovníku široké veřejnosti v 70. letech, a od té doby se z něj stalo něco jako lidová nemoc. Americké firmy například kvůli stresu v práci přicházejí o stovky miliard dolarů a vyhoření je jedním z hlavních důvodů, proč v roce 2021 odešel z práce rekordní počet zaměstnanců. Ale co se vlastně za syndromem vyhoření skrývá? Jak se liší od vyčerpání nebo deprese? A jak se z něj stala běžná součást profesního života?

Oslovili jsme Michaela Leitera, profesora psychologie na univerzitě Acadia v Kanadě, který se více než 40 let věnuje zkoumání způsobů, jak identifikovat a potírat syndrom vyhoření. Jeho nová kniha o vyhoření The Burnout Challenge: Managing People’s Relationship with Their Job, kterou napsal společně s Christinou Maslachovou, sesbírala vědecká data z posledních několika desetiletí, která vyvracejí hluboce zakořeněný mýtus, že si zaměstnanci od vyhoření můžou pomoct sami. Výsledkem jejich společné práce je 270stránkový průvodce pro manažery, který radí, jak lze zlepšit zdraví a výkonnost zaměstnanců, a položit tak základy na zásadnější reformy na pracovišti.

Můžete nám povědět o tom, jak kniha vznikla? O konceptu burnoutu píšete už dlouho. Změnil jste za tu dobu přístup k této diagnóze? Proč je to dnes tak aktuální téma?

S Christinou se vyhořením zabýváme už od 80. let a touhle knihou bychom chtěli shrnout naše dosavadní poznatky. Setkali jsme se s názorem, který vnímá burnout jako nedostatek odolnosti a tvrdí, že „kdyby byli lidé houževnatější, tak by vyhořet nemohli“. My to vidíme trošku jinak a vyhoření řadíme mezi legitimní zdravotní problémy. Když vyhoříme, dostáváme se do existenciální krize ve vztahu k naší práci. Proto dává smysl o něm přemýšlet jako o problémovém vztahu, nikoli mezilidském, ale mezi námi a naší prací.

I na dobře nastaveném pracovišti můžou někteří z nás pokulhávat, takže jde spíš o vztah každého jednoho člověka s jeho pracovním prostředím. Lidé jsou komplikovaní a pracoviště jakbysmet. Vzniká tak spousta místa pro třecí plochy, kde se nesetkají očekávání zaměstnanců s předpoklady zaměstnání. Vycházíme z myšlenky, že vyhoření nastane při rozpadu vztahu mezi vámi a vaší prací. Posílání zaměstnanců na terapii není praktické ani udržitelné řešení. Podobně krátkozraké je ze strany zaměstnance podat výpověď a snaha vyhovět všem. Každý člověk má svoje specifika, takže nevyhnutelně musíme zapojit vlastnosti, jako jsou flexibilita, uvědomění a schopnost reagovat. Stojí to na tom, jak se dokážeme vypořádat s každodenními nástrahami. Měli jsme s Christinou pocit, že je ten správný čas na to, abychom tyhle myšlenky sdíleli se všemi a poradili jim.

Říkal jste, že syndrom vyhoření vnímáte jako zdravotní problém. Mnoho jeho příznaků se ale překrývá s dalšími problémy jako deprese nebo úzkosti. Jak je od sebe můžeme odlišit? Můžete vymezit burnout jako samostatný pojem?

Syndrom vyhoření je silně navázaný na práci, kdežto deprese může mít spouštěče ve všech oblastech našeho života. Vyhoření ale zažíváme výhradně v práci a jde o kombinaci vyčerpání, cynismu a rezignace. Zamyslete se nad tím, jak diagnostikujeme jiná onemocnění. Kdybyste házeli všechny nemoci s příznakem horečky do stejného pytle, tak byste se daleko nedostali. Pokud se zaměříte na vyhoření jako na problém spojený s prací, vykrystalizují vám konkrétní kroky, které je možné podniknout. U lidí ve vedoucích pozicích chceme, aby řešili problémy spojené s vedením týmu nebo oddělení, a ne aby si hráli na psychoterapeuty.

Zároveň ale probíhá debata o tom, jestli je to odpovědnost vedení, nebo jednotlivců. A vy v knize také zkoumáte dilema, kdo nese břemeno vyhoření. Proč si myslíte, že je důležité tohle řešit?

Snažíme se upozornit na to, že se opravdu jedná o problematický vztah dvou stran. Pokud k problému přistoupíte společně, bude to mít větší dopad. Nemělo by být zvykem, aby jedna strana druhé nakazovala, aby situaci vyřešila. I jednotlivci musí přizpůsobit svoje chování. Těžko se vám stane, že nastoupíte do zaměstnání a všechno je přesně podle vašeho gusta. Měli bychom společně přijít na to, jak dojít do situace, kde jednotlivci nejen přispívají, ale taky v práci nacházejí naplnění a smysl. Lidé chtějí patřit do skupiny, která je respektuje a zároveň si jich váží. Někdy musí opustit komfortní zónu, posunout svoje hranice a vyzkoušet něco nového. Je třeba mít dost sebedůvěry a zároveň věřit svým nadřízeným. Pokud skloníte hlavu a vzdáte to, protože by z toho mohl koukat nějaký malér, tak nikdy nebudete mít jasno. Raději se řiďte mottem: „Co se mi může stát?“

Lidé hledají v práci naplnění a jeho nedostatek hodně řeší. Myslíte, že je to následek měnících se pracovních ideálů s příchodem mladých generací na trh práce? Dnešní mladá generace pracovníků mnohem víc lpí na tom, aby našla práci, která ji bude bavit a naplňovat. Myslíte, že zaměstnavatelé zaspali a jsou o krok pozadu za očekáváním mladých zaměstnanců?

Částečně je to tak. Když se podívám na data, tak jedinci, kteří nejvíc trpí na vyhoření, jsou spíše z mladší generace. Pokud jste v takovém prostředí vydrželi pracovat do padesáti, tak už to nejspíš doklepete. Výchova dětí prodělala výrazné změny a dnes se vzývají hodnoty jako identita či komunita. Dříve to bylo úplně jinak. Od zaměstnavatele jsme slýchávali: „Na vlastní hodnoty zapomeň. Když nastoupíš k nám, budeš součástí našich firemních hodnot.“ A lidé ve vedoucích pozicích si tuhle změnu začínají pomalu uvědomovat. Někteří ji vítají s otevřenou náručí, jiní nad ní kroutí hlavou.

Jste povolaným expertem na syndrom vyhoření. Narazil jste ale při psaní knihy na něco, co vás překvapilo nebo poukazovalo na nové trendy posledních let?

Zarazilo mě, že se z diagnózy vyhoření stala tak nadužívaná věc. Já ji ale beru mnohem vážněji. Úplně běžně někoho uslyšíte říct: „To byl teda den. Jsem úplně vyhořelá.“ Je to legitimní, ale já to tak nevnímám. Ve spoustě případů se jedná jen o vyčerpání. Prostě máte najednou spoustu práce a nemáte čas si odpočinout. Zůstává vám ale pozitivní přístup k práci a máte dobrý pocit z toho, co děláte. Je to dobrý způsob, jak odlišit únavu od skutečného vyhoření. Pokud vás nenahlodal cynismus a jste jen přetažení, není tak těžké situaci vyřešit.

Lidé, kteří jsou skutečně vyhořelí, jsou plní negativity a hodně odtažití. Vůbec si nevěří, rapidně se u nich sníží výkonnost a postrádají smysl v tom, co dělají. Takže je možné, že je někdo vyčerpaný, ale pořád pozitivně hodnotí svůj výkon. To je mnohem řešitelnější problém. Musíme se naučit mezi těmito stavy rozlišovat, protože v opačném případě se budeme zbytečně snažit pomoct někomu s něčím, s čím vůbec pomoc nepotřebuje.

Napadají vás nějaké konkrétní postupy, které byste rád zavedl na dnešní pracoviště?

Mně se líbí plnění základních psychologických potřeb jako pocitu sounáležitosti a ocenění odvedené práce. V práci se chcete utvrdit v tom, že jste schopná a důležitá součást týmu. Autonomie, volná ruka a možnost iniciativy – to jsou taky důležité faktory. Čím víc zkušeností máte, tím víc samostatnosti budete vyžadovat. Ta přichází s touhou po uznání vaší snahy a vašich schopností. Jeden z mých projektů pracuje se zlepšením slušného chování na pracovišti. Když na sebe v práci štěkáte a nenavážete hlubší spojení, tak spoluvytváříte prostředí, ve kterém si každý pracuje paralelně na vlastním písečku. Pak se ptám na základní otázky jako: „Jakým způsobem projevujete vděčnost vůči druhým?“ Povětšinou spolu kolegové vycházejí dobře, ale když přijde nějaká tenze a lidé se začnou distancovat, musíte kolem sebe začít vysílat pozitivní vlny, ať se situace nepokazí úplně.

Máte nějaké konkrétní metody, jak si diagnostikovat syndrom vyhoření, pro ty, kteří mají pocit, že by to mohl být jejich případ?

Existují dotazníky, které pracují s pracovními skupinami jako celkem, ale nejsou úplně směrodatné pro jednotlivce. U těch to může být například pocit únavy, který se dostaví ještě před tím, než ráno začnete pracovat. Pokud to takhle míváte často, měli byste zvážit, jestli se u vás nevyvinul syndrom vyhoření. Jste třeba někdo, kdo svoji práci zbožňoval. Záleželo vám na ní a měli jste pocit, že děláte na něčem smysluplném. Ale teď ji nemůžete ani vystát. To jsou rané signály vyhoření. Otázkou ale je, jak často vás ta negativita přepadá. Ideální stav je samozřejmě dělat práci, která vás naplňuje. Plno lidí má přesně takovou práci, která je baví a uspokojuje. Takže to nesmíme vzdávat a takový ideál si musíme dát za cíl.

Co byste poradil lidem, kterým se nedostává podpora od vedení, nebo těm, kteří pracují na volné noze?

V naší knize nabízíme způsob, jak můžete sami vyhodnotit situaci. Je to jen o tom, že práce je moc a doléhá to na vás, nebo je to složitější? Předpokladem pro správné vyhodnocení je ale značná dávka sebereflexe. Pokud jste na to sami, máte dvě možnosti. Zkuste určit, co se vám na vaší práci líbí a co ne. Pak můžete začít trávit více času na věcech, které vám přinášejí radost, a těm negativním se věnovat jen okrajově. Otestujte, jak daleko s tím můžete zajít, aniž by si toho všimli vaši nadřízení nebo kolegové. V souladu s tím si můžete lehce upravit pracovní náplň. Nemusí to být velká změna, ale možná vám to pomůže.

Druhá možnost je prostě rezignovat a říct si: „Tohle je prostě moje práce a já se s tím musím smířit.“ Je to sice depresivní, ale je to rozhodnutí, se kterým žije spousta lidí, jelikož nemají v dohledu žádné jiné pracovní příležitosti. Bezútěšná představa je to zvláště pro freelancery, kteří vynakládají spoustu času a energie na získání zakázek, které jim nakonec ani moc nevynášejí. Musejí si ubrat z pracovní nálože a uvědomit si, co musejí změnit, aby měli dostatek financí a zároveň zůstali ve spojení s klienty. Na udržení takovéto křehké rovnováhy musíte dobře znát sami sebe a svoje limity.

Vraťme se k těm, co rezignují, protože nemají jinou možnost. Myslíte si, že současný stav pracovního trhu ztěžuje situaci vyhořelým lidem, kteří se nemůžou posunout jinam?

Máme teď celkem silný trh práce. V minulosti jsme zažívali mnohem horší časy. Myslím si, že v posledních několika letech pracovníci získali větší volnost, jelikož měli na trhu silnou pozici. Vlády se snaží zvyšovat úrokové sazby a zpomalovat ekonomiku, ale moc jim nehraje do karet, že máme velmi nízkou míru nezaměstnanosti. Čím nižší je míra nezaměstnanosti, tím větší volnost pracovníci mají, protože je nelze tak snadno nahradit. Jsem toho názoru, že lidé dnes mají více příležitostí a disponují více možnostmi, jak si vyjednat lepší podmínky.

Když jste zmínil příležitosti a prosazování svých zájmů, kdy je podle vás čas na to změnit práci?

Záleží na tom, jak velký manévrovací prostor máte. Pokud je čas rezignovat, protože vedení potlačí vaše volání o pomoc a vy se ocitnete v pracovní „svěrací kazajce“, tak je na čase začít si hledat něco nového. Vyberte si nabídky, které vás zaujmou, a aktivně se o ně začněte ucházet. Ale než dojde na výpověď, musíte předtím vyčerpat všechny svoje možnosti. Nejde prostě říct: „Ach jo, je toho na mě moc. Najdu si něco nového.“ V každé práci se totiž čas od času ocitnete v úzkých. Jde spíš o to zkusit si reorganizovat priority, úkoly nebo čas. Pokud ale opravdu narážíte do zdi, je čas jít jinam.

Překlad: Eva Mazalová
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.