6 zákonů napříč Evropou měnící budoucnost práce. Kterých se (ne)dočkáme i u nás?

Ještě pár desítek let zpátky, v Česku konkrétně do roku 1966, byl běžný šestidenní pracovní týden. Dnes už se ale často mluví jen o tom čtyřdenním. Stejně tak dávno není ani doba, kdy jste museli nutně sedět v kanceláři striktně od 9 do 17 hodin. Dnes v ní sedět ani nemusíte! Pracovní svět se mění a už neplatí jednotné kde, kdy ani kolik (natož proč, ale to je zase do jiného článku). Společenský tlak a vývoj zapříčiňují, že krom pracovních zvyklostí se mění i legislativa, která trendy přetavuje v běžnou praxi. Které nedávno schválené zákony napříč Evropou budou mít na naši pracovní budoucnost největší vliv? A jak si v jejich konkrétním případě stojíme my v České republice?

Pojďme si společně projít 6 zákonů z Evropy, které budou na naši pracovní budoucnost mít zásadní dopad. Jak si stojíme v pracovních trendech u nás komentuje odborová právnička Šárka Homfray, která se ve své praxi zaměřuje práce na pracovní právo. Jdeme na to?

Francie: Právo odpojit se

Online komunikace může sloužit jako skvělý příklad nástroje, který je dobrý sluha, ale zlý pán. Nejen v osobním životě, ale i v tom pracovním. Na jedné straně stojí efektivní a flexibilní komunikační nástroj, na té druhé výdobytek podporující trend “být neustále na příjmu”. Asi to znáte sami, nejdřív příjemné pochvaly za práci a rychlou reakci mimo pracovní dobu z domova se rychle mění na nový standard “neustálé dostupnosti”. Nestačíte mrknout okem a bum, rozdíl mezi soukromým a pracovním životem je fuč. Na vyhoření z pracovního stresu je zaděláno.

Jako první se rozhodli dát zákonnou pojistku beztrestně ignorovat pracovní zprávy, emaily a telefonáty pozdě večer nebo o víkendu ve Francii s cílem snížit pracovní stres zaměstnanců. V platnost zákon vešel v roce 2017 a Francii později následovaly další země – Belgie, Itálie, Španělsko a Portugalsko. Právo odpojit se nyní už prosazují i europoslanci a chtějí ho proměnit v unijní legislativu. Blýská se na lepší časy i v Česku?

Jak jsme na tom u nás?

“I u nás se právo odpojit se v určité podobě už objevuje. V první řadě je potřeba mít na paměti, že i při výkonu práce na dálku se uplatňují zákonná pravidla o pracovní době. Buď si ji zaměstnanec rozvrhuje sám, tak aby se vešel do celkového úvazku. Nebo - pokud je to se zaměstnavatelem výslovně sjednáno - rozvrhuje pracovní dobu zaměstnavatel a výkon práce nad její limit je klasická práce přesčas. V konkrétnější podobě se uvažuje o zakotvení “práva odpojit se” do zákoníku práce, kvalitativně nový přínos by to dle mého názoru mělo, pokud by byla tato práce mimo standardní pracovní dobu zcela zakázána,” dodává k právu odpojit se Šárka Homfray.

Nizozemsko: Právo na práci z domova

Za poslední tři roky byste narazili na málo slov, která by byla častěji skloňována než home office, snad jen samotný Covid nebo pandemie. Práce z domova nebyla žádnou novinkou, ale její trend se s tehdejšími opatřeními výrazně uspíšil. Dnes už narazíte jen na málo firem, které by home office taky neumožňovaly. Ale co když zrovna ta vaše patří mezi ty, jejíž odpověď zní striktně ne?

V Nizozemsku to takové společnosti jen tak neprojde, nový standard práce z domova se u nich proměnil v právní normu. Právě Nizozemci totiž jako první přicházejí s legislativní úpravou, která má zaručit všem zaměstnancům, kteří můžou plnit svoje povinnosti na dálku, zákonné právo pracovat z domova. Zaměstnavatel bude moct žádost zaměstnance odmítnout pouze v případě, kdy k tomu uvede “pádné důvody”. Zákon v Nizozemsku už schválila dolní komora parlamentu, čeká se už jen na odklepnutí tamního senátu.

Jak jsem na tom u nás?

“Zatím u nás takový nárok na home office neplatí, nicméně v určité podobě nejspíše bude. Pečující se ho dočkají zcela určitě během transpozice tzv. “Work-life balance směrnice” (k té se ještě dostaneme, pozn.red.). Projednávaná novela zákoníku práce ale obsahuje návrh, aby si o něj mohl požádat úplně každý. Pokud by mu zaměstnavatel nevyhověl musel by to zdůvodnit. Jestli ale tento návrh bude přijat, je otázkou,” doplňuje Šárka Homfray.

EU: Alespoň 40 % žen ve vedení firem

Rovnost příležitostí a větší zastoupení žen i na místech, která byla (nebo dokonce ještě stále jsou) vnímána jako spíš ta mužská, je téma 21. století. A rozhodně nás tady čeká ještě hodně práce. Z dat totiž vyplývá, že v celosvětovém průměru bylo za rok 2021 v řídících funkcích firem zastoupeno 19,7 % žen, na pozicích CEO dokonce jen 5 %, jak ukazuje průzkum firmy Deloitte. Nejlépe jsou na tom ve světě ve Francii, kde je ve vedení firem celkem 43,2 % žen. U nás jsme ještě níž než je celosvětový průměr a to na hranici 17,2 %.

Že se řešení nehledá snadno, asi ani nemusíme zmiňovat. Ale hledá se a s jedním z možných nyní přichází i Evropská unie. Tématem se EU zabírá už nějaký ten čas. Letos v létě se členské země po dlouhých 10 letech shodly na kvótách, které určují, že od roku 2026 budou mít velké firmy ve svém vedení alespoň 40 % žen. Návrh, který ještě čeká na formální schválení, bude platit pro společnosti obchodovatelné na burze nebo ty s více než 250 zaměstnanci. Například v České republice se to pak může dotknout možná nižších desítek firem. Každý členský stát pak bude mít ještě dva roky na vytvoření vlastního zákonu a především pak určení pokuty pro případ, že firmy kvótu nesplní.

Jak jsme na tom u nás?

“Evropská směrnice je poměrně kontroverzní téma a jednotné názory na její obsah a také na to, zda je vůbec potřeba, pochopitelně nejsou ani u nás. Faktem je, že v projednávané podobě by se u nás dotýkala jen velmi malého podílu firem. Přesto ji můžeme považovat za důležitý příspěvek do diskuze o tzv. skleněném stropu a nutnosti odstraňovat překážky na pracovním trhu. Ze své praxe vím, že ani firmy, které se o podporu genderové rovnosti snaží, často nedosahují vytyčených výsledků a podílu žen v nejvyšším vedení, protože bariéry jsou často celospolečenské, ať už jde o nedostatek zařízení péče o děti nebo stereotypy a sexismus,” upozorňuje Šárka Homfray a naráží na komplexnost problému genderové rovnosti ve společnosti.

Belgie: Právo požádat o čtyřdenní pracovní týden

Kdo by nechtěl pracovat každý týden o jeden den méně? A prodloužit si víkend? Mít víc prostoru pro svoje koníčky, rodinu nebo obyčejné nic nedělání? Čtyřdenní pracovní týden zní jako revoluce a jedna z vůbec nejvýznamnějších změn od zrušení pracovní soboty (fuj, že?). Zatímco někde už se stává realitou, zatím se o ní hlavně diskutuje nebo se teprve testuje.

To ale není případ Belgie. Tamní vláda neztrácí čas a tuhle možnost stačila svým obyvatelům dokonce uzákonit. Schválená reforma, která na svoje oficiální uzákonění ještě čeká, garantuje pracovníkům právo požádat o čtyřdenní pracovní týden. Zaměstnavatel s tím musí souhlasit, v opačném případě má povinnost písemně dodat odůvodnění s “pádnými důvody”.

Na druhou stranu musí zaměstnanec (s plným úvazkem) ale odvést stejné množství práce za stejnou pracovní dobu, kterou si díky reformě může rozložit jen do čtyř dnů.

Jak jsme na tom u nás?

“Požadavek na celostátní zkrácení pracovního týdne se u nás už v minulých letech objevil, bohužel bez větší politické podpory. V rámci EU Češi a Češky tráví v práci opravdu hodně času a není mnoho nástrojů, jak vysoké množství odpracované doby celkově zkrátit. V zákoníku práce již několik let existuje právo těch, kdo pečují o malé děti nebo závislé osoby, na kratší úvazek, přesto (a často i v rozporu s právem) jej zaměstnavatelé málo umožňují, zejména z důvodu nedostatku lidí na pracovním trhu. Jednotlivé firmy mohou zkrátit svou pracovní dobu, a to i bez krácení mzdy, a některé k tomu i přistupují, ale z celkového pohledu jde o kapku v moři.” Podle Šárky Homfray pak aktuálně projednávaná podpora kratších úvazků bohužel na celkovém množství odpracovaných hodin moc nezmění.

Španělsko: Menstruační volno

Otázky rovnoprávnosti mužů a žen budou vždy padat na kámen úrazu v otázkách, které se dotýkají neoddiskutovatelných rozdílností mezi oběma pohlavími. Krom rodinných záležitostí se to mimo jiné týká třeba i menstruace. Na její bolestivý průběh trpí třetina až polovina žen, zhrubna 10 % z nich se dokonce týká tzv. endometrióza, mezi jejíž příznaky patří skutečně veliká bolestivost, často vyřazující ženy z běžného denního fungování. Včetně pracovních povinností. Jak s takovým problémem pak naložit nemá jedno jasné řešení.

Divokou diskuzi vyvolal nedávno schválený návrh zákona ze Španělska, který má ženám s bolestivou menstruací dát až tři dny plně placeného volna (v případě extrémní bolesti dokonce až pět dní). Ženy, kterých by se to týkalo, budou k získání volna potřebovat potvrzení od lékaře. Ve světě přitom nejde o úplnou novinku, v Evropě je ale Španělsko s “menstruační dovolenou” unikát. Flexibilní přístup k různým potřebám jednotlivce je určitě prima, konkrétní znění menstruačního volna ale vyvolává určité pochybnosti, jestli jde skutečně o pomoc ženám nebo spíš naopak.

Jak jsme na tom u nás?

“U nás takové specifické volno neexistuje a nedomnívám se, že bude zavedeno. Některé firmy reagují na tuto skutečnost vyšším počtem sick days nebo možností práce z domova. Myslím si, že legislativa by měla reagovat na situace, kdy člověk nemůže pracovat kvůli fyzickým nebo zdravotním problémům, ale nejde o klasickou nemoc, která by vyžadovala několikadenní neschopenku. To se netýká jen menstruace či endometriózy, ale i alergií, migrén, a podobně,” doplňuje zákon Šárka Homfray.

EU: Work-life balance směrnice

Pojem work-life balance už jste nejspíš slyšeli z různých stran a zdrojů, možná se o něj sami aktivně usilujete. Evropská unie se snaží určitě. Směrnice z roku 2019 chce situaci ulehčit zejména rodinám s dětmi, jejichž balancování mezi pracovními a osobními starostmi patří mezi ty nejnáročnější vůbec. Všechna čest těm, kteří to zvládají! Mnoho firem tenhle trend samo převzalo a jde přirozeně naproti potřebám rodičů, EU je k tomu nyní chce popostrčit právní normou. O co přesně jde?

Směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob si dává za cíl flexibilnější uspořádání práce, zvýšení účasti žen na trhu práce a zlepšení využívání volna určenému pro péči o rodinu. Konkrétně se členské státy musí “popasovat” s právy jako:

• Otcovská dovolená musí být dlouhá minimálně 10 dní.
• Každý z rodičů má nárok na 4 měsíce rodičovské dovolené, z toho alespoň dva měsíce nejsou přenositelné. Jinými slovy, dva měsíce dovolené bude muset čerpat každý rodič.
• Zaměstnanec má právo na pečovatelskou dovolenou minimálně 5 dní v roce.
• Právo na pružnější uspořádání práce (flexibilní pracovní podmínky) pro rodiče dětí do věku minimálně 8 let. Pokud zaměstnavatel odmítne, bude muset svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnit.

Work-life balance směrnice stanovuje minimální požadavky, přesné znění práva pak záleží na členských zemích a jejich přístupu. Ty by tak měly upravit svůj právní řád nejpozději do 2. srpna 2022.

Jak jsme na tom u nás?

“Příslušná novela je stále v legislativním procesu, termín transpozice nebude určitě naplněn. Co se týče obsahu, pak přináší několik změn, zejména právo pečujících osob na práci z domova a tzv. nepřenositelnou část rodičovské dovolené, která by měla zajistit vyšší podíl otců na péči o nejmenší děti. Finální podoba bude známa až po projednání novely Parlamentem ČR a pak bude možné i odhadnout, zda se vytyčených cílů podaří dosáhnout,” dodává ke směrnici EU Šárka Homfray.

Některé zákony můžou být kontroverzní, názory na ně se různí, ale většina z nich naznačuje, že právě balanc mezi pracovním a soukromým životem se dostává do popředí stejně jako rovné příležitosti pro všechny. A to určitě není špatný směr. Uvidíme, s jakou se budeme na výše zmíněné koukat za takových 10, 20 nebo třeba 50 let…

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.