Velkým zápalem k úplnému vyhoření. Jaký vztah k práci je zdravý?

Nadšení, entuziasmus i ochota pracovat dlouho do noci, o víkendu a řešení e-mailů i z dovolené. Přátelské kontakty redukovat hlavně na piva s kolegy. Na zaslouženou skleničku po práci, kdy se nezřídka mluví zase o práci a o dění v kanceláři. To je model, který ještě před pár lety pěstovalo nemalé procento hlavně mladších zaměstnanců. Ve volném čase webináře, vzdělávání, čtení rozvojové a manažerské literatury, práce na vlastní efektivitě a výkonnosti. Způsob života vedoucí nezřídka k vyhoření.

Povědomé a opakující se příběhy

“Do práce jsem byla od začátku nadšená. Získala jsem místo, o které jsme skutečně stála, a to v poměrně velké konkurenci. Chtěla jsem příležitosti naplno využít a ukázat, že vybrat mě, byla správná volba. V kanceláři jsem byla první, a když jsem v šest přišla domů, objednala jsem si jídlo a opět otevřela notebook,” popisuje způsob svého života Veronika. “Byla jsem krátce po škole, žila jsem ve spolubydlení a krom práce po mně vlastně nikdo nic moc nechtěl. Považovala jsem za logické, že se ponořím do práce, když můžu. Nebyla jsem ve vztahu, neměla jsem rodinu a kamarádi to brali prostě tak, že jsem nadšená z nové práce,” dodává Verča, která v tomto tempu zvládla fungovat tři roky během kterých pracovala i z dovolené.

Příběh, který slyšel ve svém okolí v poslední dekádě snad každý z nás. I díky tomu se o vyhoření v posledních letech mluví opravdu hodně (konečně!). Hlídání hranic nám totiž podle všeho dělá v práci úplně stejné problémy jako v partnerských vztazích. Otevírání témat týkajících se duševního zdraví postavilo kulturu přepracovaných a úspěšných do nového světla a kult hustle culture začal ztrácet své výsadní postavení mezi mladými profesionály.

Příliš nadšení a málo hranic

„Ti, koho práce baví na sebe obvykle berou větší kvantum práce i míru zodpovědnosti, ale často právě chybí nastavené hranice a regenerační mechanismy.“

Faktem je, že pracanti s velkou angažovaností a zápalem jsou nejohroženější skupinou v otázce vyhoření. „K vyhoření nejčastěji bohužel dospějí pracovní nadšenci, top lidi ve firmách či premianti ve školách. To, co se snažíme jako psychologové předat, je v tomto bodě především práce s našimi pracovními hranicemi a s našimi očekáváními, od nás samotných i od lidí kolem nás,“ vysvětluje pracovní psycholožka, koučka a doktorandka psychologie Kristýna Cetkovská, která je zároveň garantkou v projektu Nevyhasni, která se věnuje právě problematice vyhoření.

„Nemyslím si, že nastal úplný konec hustle culture. Spíše vnímám, že se mnohem více ukazují příklady toho, jak to dopadá, když někdo nemá pohlídané hranice. Myslím si, že v globálu jsou profesionálové stále silně nastavení na výkon a zapomínají, že bez chytrého odpočinku nebudou dlouhodobě schopni podávat v práci výkon, který si představují,“ komentuje Jirka Doležal, Chief People & Culture Officer v TITANS, který působí i jako konzultant, interim manager a průvodce pro firmy, které jsou na cestě firemní kultury učící se organizace. „Ti, koho práce baví na sebe obvykle berou větší kvantum práce i míru zodpovědnosti, ale často právě chybí nastavené hranice a regenerační mechanismy,“ dodává.

Milovat svou práci, ale zdravě?

Jasně, nastavit hranice. Existuje ale vlastně něco jako zdravý vztah k práci? Alespoň z hlediska psychologie existuje. Definic a přístupů je dokonce celá řada. Psycholožka Kristýna Cetkovská navrhuje třeba model Job-Demands Resources. „Tento model jednoduše hovoří o tom, že náš vztah k práci ovlivňují dva základní faktory. Zaprvé pracovní zdroje – to, co nám v práci dodává energii a chuť pokračovat, zadruhé pracovní nároky – to, co nám naopak energii bere. Všichni se v práci potkáváme s oběma faktory. Pokud se však naučíme pracovní zdroje hledat a využívat a pracovní nároky naopak krotit, pak můžeme svůj vztah k práci považovat za zdravý,“ vysvětluje Cetkovská. S obojím se učíme pracovat v průběhu celého pracovního života.

Stejně jako v jiných oblastech života, i v tom pracovním, procházíme různými fázemi. Koneckonců to v úvodu zmiňovala i Veronika – do práce se mohla ponořit mimo jiné proto, že osobní život na ni v tu chvíli nároky nekladl. Jak by asi vypadal její příběh v jiné životní situaci? Možná by vyhořila dříve, možná vůbec, protože by si hranice pohlídat “musela”. Jiný přístup k práci prostě bude mít nováček, jinou energii přinese rodič malých dětí, jinou dynamiku rodič, který už se vyspí celou noc, jiné postoje zkušený matador před penzí. Náš vztah k práci se prostě musí nutně vyvíjet s ohledem na naši aktuální životní roli a s největší pravděpodobností nebude tvořit stále rostoucí linku.

Něco by ale v ideálním případě mělo zůstávat stejné. „Dobrý vztah k práci je ten, který je udržitelný, inspirativní a aktivuje mou představu o tom, kým se chci v životě stát,“ popisuje své hledisko Doležal.

Jde pracovat dobře, ale bez nadšení?

Co takhle přistoupit k práci pragmaticky? Pracuji, bez problémů plním úkoly, po 8 hodinách balím a nezvedám telefon. „Pro organizace a zaměstnavatele to ideální stav není, protože pokud mám pragmatický vztah k práci, tak budu mít pravděpodobně nízkou pracovní angažovanost a chuť práci věnovat ‚něco navíc‘. Z pohledu jedince mám k této otázce spíš ale liberální postoj. Myslím, že je v pořádku mít ke své práci pragmatický vztah, pokud je to něco, v čem se cítím dobře a jednoduše to tak akceptuji,“ reflektuje vlažný postoj k práci Kristýna Cetkovská.

Jak se dívá na spíše materialistický postoj k práci někdo, kdo staví firemní kultury? Chodit do práce takzvaně pro výplatu? „Naprosto v pořádku. Peníze jsou důležitá a naprosto správná motivace. Naopak, když mi budou lidé říkat, že peníze je nemotivují, budu spíše ostražitější. Stejně tak jako čas, který věnují firmě. Za mě to není o tom, aby lidé ve firmě makali zadarmo po nocích, ale aby v rámci svých 8 hodin chtěli posouvat sebe, svou práci a drželi v kvalitě procesy a aktivity, za které jsou zodpovědní,“ vysvětluje Jirka Doležal.

Poznámka po čarou – nebojte se říct na pohovoru, že vás motivují peníze a benefity. Je to upřímné, normální a zdravé.

Zároveň je ale Doležel trochu skeptický v otázce, zda se s rezervovaným přístupem lze dostat na úplnou špičku v oboru. „Možné to je, ale více bych vsadil na ty, které práce baví. A to s ohledem na to, kolik změn se dnes v rámci business modelů, technologií, postupů a dalších věcí děje a jaký tlak to vytváří na schopnost celoživotního učení a mentální energii. Radost z toho, co dělám a kde jsem, může pomoci dělat tyto potřebné změny,“ uvažuje.

Spokojit se se spokojeností?

Práce tě baví, ale zas tak pro ni nehoříš? „Pokud je člověk v práci spokojený, tak má, z mého pohledu, velký náskok nad spoustou ostatních, kteří by se takto neklasifikovali. Spokojenost je stav, kdy svou práci hodnotíme pozitivně,“ komentuje Cetkovská. „Pokud mi, jako člověku, spokojenost vyhovuje, cítím se v práci dobře a nepotřebuji zažívat ohňostroje, tak je naprosto v pořádku v ní setrvávat. Toto je velmi o osobnostním nastavení každého z nás,“ dodává. Pokud vám tedy spokojenost ke spokojeností stačí, není ostuda to přiznat. On sousedovic trávník totiž opravdu není vždycky zelenější. A práce je někdy prostě “jen” práce a nemusí nás nutně definovat.

Foto: Thomas Decamps zWelcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.