„Ztratil jsem práci a s ní i identitu“ aneb Ztracené případy v péči psychologů

Pracovat je prospěšné. Znamená však ztráta práce ztrátu vlastní identity? Naše povolání není jen kolonka, kterou občas vyplňujeme někde ve formuláři. Určuje celou naši existenci, udává rytmus našemu každodennímu životu, přiděluje nám kolegy, ovlivňuje naše myšlení, je naším know-how a zároveň definuje naše místo ve společnosti. Je to jeden z pilířů, na kterém stojí náš život. A když se tenhle pilíř najednou zachvěje kvůli propouštění, vyhoření nebo ztrátě smyslu, může se stát, že člověk najednou neví, čím je. V USA se v současnosti mluví o tzv. „enmeshmentu“ neboli „zmatení“, což je termín, který se ustálil pro vlnu „Velkých výpovědí“, která Spojenými státy otřásá. Psychologové u nás, stejně jako za oceánem, pomáhají již několik let svým pacientům vypořádat se s touto krizí identity. Přečtěte si názory obou stran – těch ztracených i těch, kteří jim pomáhají.

„Ještě před půl rokem bychom takový rozhovor nevedli.“ Hlas na druhém konci linky je stále částečně překvapený tím, co říká: „Když mi volalo neznámé číslo, nezvedala jsem to.“ Camille přitom strávila několik let tím, že telefonovala desítkám klientů, aniž se u toho červenala. „Už jen to, že by se mě mohl někdo zeptat, co dělám nebo jak jsem na tom, mě rozčilovalo.“ Camille dala před šesti měsíci výpověď. Odešla z práce, aniž věděla, kam jít. Potřebovala najít sama sebe.

Po škole Camille zahájila poměrně jasně vytyčenou kariérní dráhu. Když jí bylo něco přes dvacet, nastoupila po sedmi letech v pařížském start-upu do personální agentury a poté se ve firmě úspěšně ucházela o pozici account managera, která se uvolnila na začátku roku 2020. Měla velmi dobré vyhlídky, skvělý plat a pravidelně se po práci scházela s kolegy. Jenže její zanícení zabrzdil následující jaro covid. Bavila ji „práce v terénu, aktivní poradenství a setkávání s klienty“, jenže najednou seděla doma a každý den od 8.30 do 19.30 vyřizovala bez velkého nadšení 50 telefonátů s firmami, které propouštěly zaměstnance, jen aby něco dělala. Camille začala pochybovat o smyslu své práce a postupně zpochybnila i své místo v tomto „dosti agresivním“ profesním prostředí, které jí, jak si nakonec sama přiznala, nevyhovovalo. S odstupem času se už dokáže na svůj „velký restart“, rezignaci, odtržení a návrat k rodičům dívat jinak: „Uvízla jsem v něčem, co mi nebylo vlastní, trochu jsem se ztratila. V práci jsem se musela neustále ovládat, a tak jsem úplně přestala být přirozená. Měla jsem pocit, že se ze mě stal jiný člověk.“

Od přesčasů… K duševní nerovnováze

V Bostonu funguje porada Azimuth, kde již několik let pracují s těmi, kdo stejně jako Camille obětovali část své osobnosti práci. Pro popis tohoto fenoménu, který postihuje převážně právníky, konzultanty nebo obchodníky, si zakladatelka poradny Janna Koretzová vypůjčila pojem z rodinné psychologie: enmeshment. Tento anglický termín, který v doslovném překladu znamená propletení nebo zamotání, označuje rodiny, kde nejsou jasné hranice, což brání rozvoji vlastní nezávislé identity. V profesní sféře se tím myslí muži a ženy, jejichž osobnost je „propletená“ s jejich kariérou. Jsou to lidé, kteří ve chvíli, kdy mají málo práce nebo je práce přestane bavit, najednou pochybují o tom, kým vlastně jsou. „Nemít rád svou práci je jedna věc, jenže co se stane, když je pro vás práce natolik důležitá, že nenávidět svou práci znamená nenávidět sám sebe?“ upozorňuje americká psycholožka.

Na druhé straně oceánu sedí v kavárně Helen, která zná odpověď na tuto otázku: „Topila jsem se, škodila jsem sama sobě.“ Na rozdíl od Camille a čtyř milionů amerických zaměstnanců, kteří dali od začátku pandemie výpověď v hnutí zvaném Velká výpověď, nečekala tato třicátnice na nouzový stav, aby všeho nechala. Rok na pozici manažerky v obchodní kanceláři, kde vedla digitální oddělení a byla v podstatě toxickou vedoucí, se podepsal na jejích očekáváních a představách o světě práce, stejně jako na jejím zdraví, protože v noci přestala spát. „Došla jsem tak daleko, že jsem ztratila sama sebe. Kladla jsem si otázku: Rozhodla jsem se správně? Co tady dělám? Kdo jsem?” vzpomíná.

„Problém je v tom, že v době, kdy si vyčerpaní lidé kladou tyto otázky, je jejich mozek příliš unavený na to, aby na ně dokázal jasně odpovědět, a jejich vnímání je značně zkreslené,“ vysvětluje Jean-Denis Budin, který pracuje v centru pro prevenci vyčerpání a vyhoření (CREDIR). Tento specialista upřednostňuje místo anglického enmeshment, využívaného spíše v rodinných terapiích, výraz „přetížení“ a rozlišuje dvě fáze. Krátkodobé přetížení vzniká, když je na dohled nějaký cíl, například otevření obchodu, ukončení projektu, nějaké dílo apod. Pracující se kvůli tomu všeho vzdá a „pěkně si zkomplikuje život“. Jenže jen dočasně. Po splnění deadlinu se pekelné tempo vrátí do běžného rytmu. Při dlouhodobějším zatížení se povinnost dodržovat termíny stává normou a člověk je „dobrovolně uvězněný v profesním vězení“.

Catherine Vaseyová, zakladatelka sítě Noburnout a autorka knihy Comment rester vivant au travail (Jak zůstat v práci naživu), podrobně popisuje fungování tohoto začarovaného kruhu: „Aniž bychom si to uvědomovali, propadáme se do profesní sféry, žijeme jen prací, pracujeme přesčas, nemáme na nic čas, nemáme energii na soukromý život, ani prostor pro přátele a rodinu…”. Všechno, co je mimo práci, je méně důležité. Je to jako atrofie, která způsobuje ohromnou psychickou nerovnováhu. Jean-Denis Budin shrnuje tuto nestabilní situaci do teorie o „třech životech“, které by měly být hnacím motorem naší existence. Jedná se o profesní život, osobní život (rodina a blízcí přátelé) a mimoprofesní život (koníčky). Svou teorii ilustruje na jednoduchém příkladu. „Představte si stoličku, která stojí na třech nohách. Když odděláte jednu nohu, je lehce nestabilní, když odděláte další nohu, musíte být neustále ve střehu, aby nespadla, a to dlouho nevydržíte.“

Bourání mýtů o „práci snů“

Janna Koretzová z Harvard City a MIT (Massachusettský technologický institut) upozorňuje, že lidé v profesích pod „silným tlakem“ a s „vysokým platem“ jsou obzvlášť náchylní k tomu, aby ze svého každodenního života postupně odstraňovali vše, co jim brání v kariérním růstu, přičemž své naplnění nacházejí pouze v práci. Kultura úspěchu, která v jejich prostředí převládá, a socioekonomický status, který jim jejich postavení propůjčuje, je na této nakloněné rovině popohání vpřed. Kromě seznamu takto rizikových povolání existují také „poslání“, tedy zaměstnání, která jsou nesmírně důležitá a pro společnost nepostradatelná.

Když v roce 2019 skončila Vincentovi smlouva s organizací bojující proti chudobě, mohla za jeho upadnutí do „existenciální nejistoty“ právě ztráta jeho sociálního postavení. „Předtím jsem si připadal před sebou a ostatními užitečný,“ popisuje. Měl nálepku „angažovanosti“, býval vyzýván, aby se vyjadřoval k složitým politickým situacím a účastnil se alternativních večírků. „Když jsem se stal nezaměstnaným, necítil jsem se vyloženě odmítnutý, ale měl jsem najednou pocit, že nejsem tak zajímavý a potřebný.“ Ztrátou zaměstnání získal Vincent pocit, jako by u ostatních ztratil úctu a oprávnění účastnit se debat na aktuální témata. Studie, která vznikla v psychiatrickém centru Yellowbrick ve státě Illinois, dokazuje, že nejen generace třicátníků posuzuje svou hodnotu podle svého povolání, ale že kolem 70 % dotazovaných mileniálů dokládá, že se identifikují skrze svou práci. Catherine Vaseyová tvrdí, že nehledě na čísla a věk o tom vypovídají naše běžné každodenní konverzace: *„Otázka ‚Čím se živíš?‘ je první, kterou pokládáme neznámému člověku, abychom si o něm udělali obrázek. Nikdy se neptáme: ‚Co se ti líbí? Co je pro tebe důležité?‘.“

Na otázku ‚Co bych měl zažít, abych si ve stáří mohl říct, že jsem prožil dobrý život?‘ už lidé ale neodpovídají, ‚dodělat práci, co hoří‘ nebo ‚udělat zářnou kariéru‘. (…) Práce nás může uspokojovat, ale nečiní nás šťastnými,“ říká Catherine Vaseyová, psycholožka.

Na tomto posledním bodě se odborníci, kteří pomáhají rozplétat vztahy na pracovišti, shodují. Janna Koretzová na webových stránkách poradny Azimuth zpřístupnila tabulku, která umožňuje lidem seřadit kategorie, jako jsou vztahy, spiritualita nebo práce, a porovnat si je se situací, ve které se denně ocitají. Pacientům, kteří jsou zaneprázdněni profesním životem, navrhuje Catherine Vaseyová projekční cvičení. Vybízí je, aby si představili sami sebe jako stoletého člověka na vrcholu hory s jasným obzorem a položili si otázku: „Co bych měl zažít, abych si v tomto úctyhodném věku mohl říct, že jsem prožil dobrý život?“ Ve skutečnosti totiž mýtus o práci snů nebo o práci jako absolutní hodnotě postrádá smysl. „Práce nás může uspokojovat, ale nedělá nás šťastnými,“ dodává autorka knihy La boîte à outils de votre santé au travail (Krabička poslední záchrany v práci).

Právě tento způsob svobodného smýšlení pod vedením kouče pomohl Camille vrátit se k pracovním pohovorům a zároveň zjistit, co ji vnitřně naplňuje. Co se týče Heleny a Vincenta, ti se sami sebe ještě ptají, „co tu vlastně dělám“, a tak když se jich lidé zeptají na obligátní „co teď vlastně děláš“, neodpovídají popisem práce. Říkají s humorem: „Přežívám“, „dělám, co můžu“, „snažím se spasit svět“ nebo se naopak tazatelů zeptají na něco úplně jiného.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.