Jeden panikaří, druhý se směje... 10 různých přístupů k návratu do práce

A je to tu. Opatření se rozvolňují, omezení se ruší. Čím dál víc z nás se pomalu, ale jistě vrací z home office zpátky do práce. Mnohé se od našeho odchodu změnilo (na chodbách můžeme vidět o něco více roušek a antibakteriálního gelu, ale zase o něco méně přátelských objetí a hloučků u automatů na kávu…). Ale některé věci se naštěstí nikdy nezmění, jako třeba fakt, že s kolegy si člověk někdy užije spoustu legrace, a někdy je nemůže vystát. Stará garda se vrací!

Návrat malého velkého šéfa

Sice o něm od března nikdo nevěděl, ale zato teď se vrací se vší parádou. Během telekonferencí mlčel a mluvení nechal na svých podřízených. Jen občas diskuzi proložil něčím jako: „Výborně, pošlete mi to mailem a já se vám brzy ozvu.“ Byl zavalen domácími pracemi a staral se o tři děti – jak je možné, že se myčka nevyklidí sama? Řekněme, že tímto vám právě skončily ty nejkrásnější týdny plné svobody. Současně paradoxně skončilo i vaše pracovně nejproduktivnější období! Nedá se nic dělat, musíte se vrátit do práce plné šéfových připomínek a nestihnutelných termínů…

Hypochondr

„Kdo spotřeboval všechen antibakteriální gel? Nevíte, kde je další? Na mě totiž určitě něco leze!“ Upřímně řečeno, Ondřej je drahoušek. Ale Ondřej v době Covidu-19? Toho byste nejraději vyhodili z okna. Z prvního patra, samozřejmě. Sice se ještě do práce vůbec nemusel vracet, stejně se ale každé ráno hrne do dveří: cestou do práce v narvaném metru se urputně snaží dodržovat rozestupy 2 metry, jen aby se pak se slzami v očích za ochranným štítem v práci všem vyhýbal. Proč že se rozhodl chodit panikařit do práce, místo aby zůstal doma? Jeho syn i manželka už do práce i do školy chodí, a on by se samotinký ve velkém prázdném domě bál ještě víc. Obrňte se trpělivostí.

(Přehnaný) optimista

Stojí nonšalantně opřený o automat na kafe, v ruce drží obří kelímek ze Starbucksu, roušku skandálně pověšenou za ucho, tenhle kolega/optimista je kapánek… na pěst. Celé dny chodí od stolu ke stolu, potřebuje si totiž s každým na oddělení „vážně promluvit“, a nikde nezapomene svýma obříma rukama přebrat rozložené papíry a přejet po klávesnici. Je to ten typ člověka, který vám s chutí dá herdu do zad – bez rukavic – a se smíchem vám oznámí: „Co jsem říkal! Byla to taková menší chřipka!“ Je na tisíc procent oddaný znovuobnovení provozu firmy, jako by se nic nestalo, a je přesvědčený, že rok 2020 bude skvělý pro firmu i pro postup ve firemním žebříčku. Tak hodně štěstí…

(Přehnaný) pesimista

Bude to dlouhé léto. Vážně, vážně dlouhé léto. Sedět v kanceláři vedle takového Franty, to z jednoho může vysát veškerou energii. Nestačí mu stěžovat si jen na nesmyslnost vládních opatření u nás i na celém světě – omezení pohybu, pak zas povolení (těžko říct, co mu vadí víc) –, tak tráví dlouhé hodiny zíráním do excelovských tabulek a přepočítáváním ztrát, které firma od začátku krize utrpěla. Jasně, pracuje jako účetní, ale stejně. Může přece počítat potichu, ne?! Nakonec se ho rozhodnete postavit před pracovní soud za psychické týrání, a to v momentě, kdy přilepí na nástěnku RŮŽOVÝ lísteček se seznamem všech osob, které bude potřeba „nechat jít“, aby firma nezkrachovala.

Vedoucí personálního ve svém živlu

Na tohle se personální oddělení připravovalo týdny. Vedoucí si celé týdny lámala hlavu, vypočítávala úhly, rozestupy, metry čtvereční, sčítala a odčítala, objednávala litry dezinfekce a bedny roušek. Konečně nastal den D a vše bylo připraveno. V oku se jí zaleskly slzy hrdosti a provoz byl zahájen: „Nechť započne volný pohyb!“ Od té doby se jí sice kruhy pod očima ztrojnásobily, ale šťastný výraz nezmizel. V noci běhá po chodbách a každou bezpečnostní cedulku narovnává podle vodováhy. Neumí říct nic jiného než: „Cítíte se dobře? Je vše v pořádku? Máme dokonce i teploměry, víte to?“ Nemusíte se ničeho bát, než skončí týden, vezme si dovolenou.

Nováček

Nová krev ve firmě, závan čerstvého vzduchu, který se prohání ponurou krajinou Covidu-19. Je to maličkost, která ve vás vzbuzuje naději, že možná není vše ztraceno, když od firmy neodešel tenhle nový přírůstek. Sice ho vlastně neznáte, ale cítíte k němu vlnu náklonnosti, kterou nelze nijak potlačit. Krom toho jste snad nikdy neviděli někoho, kdo by s takovým nadšením objevoval prostory firmy a poznával nové kolegy! Dokonce byste ho i pozvali do kantýny na mrkev! Škoda, že je kantýna zavřená.

Premiant

Když jste první den zpátky v práci spatřili Petra, měli jste vážně pocit, že jste zpátky v páté třídě. Vzpomněli jste si na den, kdy třídní šprtka Klára vstoupila do třídy v šatičkách s volánky, v ruce penál s předepsanými pomůckami, a sedla si bez sebemenšího zaváhání do první lavice. Petr také nezanedbal přípravu. Je jako ze žurnálu – úzké business kalhoty, úzká polokošile, úzké polobotky z krokodýla. Už ve dveřích nasadil americký oslnivý úsměv, tedy skrytý pod respirátorem FFP2 (který Petr poctivě každou hodinu vyměňuje), v každé kapse mýdlo s jelenem. Připravený se s ním kdykoliv vytasit. Pokaždé, když se potkáte, na vás mrkne: „Haha, dávej pozor, vím, že se ti líbím, ale stejně musíme dodržovat dvoumetrový rozestup!“

Komik

Za normálních okolností je to super parťák! Ale v kontextu pandemie najednou začínáte zpochybňovat jeho smysl pro humor. V první řadě Gustav – šikovné české ručičky – pyšně nosí roušky, které si doma sám vyrábí ze starých podprsenek. Na ty jeho krajky by si člověk ještě zvykl, ale co je nejhorší, rozhodl se předstírat záchvat kašle pokaždé, když s někým mluví. Během kašle si podprdu – tedy roušku, pardon – ještě nadzvedne, aby dosáhl kýženého efektu. A když si dovolíte něco říct? „Cooo? Ty jsi snad v karanténě přišel o smysl pro humor nebo co?“

Závislák na Zoomu

Prostě se ho nevzdá. Odmítá se vrátit do zasedačky, i kdyby to mělo být jen ve dvou lidech a i kdyby ji sám vystříkal savem a pak dezinfekcí. Telekonference jsou jeho nová vášeň, nechápe, proč se dál nescházet přes obrazovky počítače, i když by každý seděl za svým stolem v open space. Nechce žádný kontakt, žádný pohyb (kromě pohybu po schválených trasách vyznačených šipkami samozřejmě), žádné rezervování místností, ale především chce mít možnost vypnout kameru a jít nakupovat na eBay, kdykoliv se bude řešit nezajímavé téma. Večer před odchodem zkouší terén: „Kdo si chce dát dneska drink přes Zoom? Nebo si zacvičit? Taky přes Zoom?“

Objev roku – stážista

Po izolaci na 15 m2 a dietě skládající se jen z rýže s kečupem („když jste v panice všechny těstoviny okamžitě vykoupili?!“) 5 kilo přibral, nebo možná shodil, každopádně je to právě stážista, kdo se za ty dva měsíce změnil nejvíc. Vypadá tak nějak dospěleji, rozvážněji, skoro jako by se odpoutal od pozemského světa. To proto, že po osmi týdnech meditace v krkolomných pozicích někde mezi gaučem/postelí a improvizovaným stolem z palety je tento mladý muž ohebný a moudrý jako samotný Buddha. Stačí jediná schůze a zjistíte, že sice mluví málo, ale opravdu k věci. Nenašlo by se v rozpočtu pár korunek, abyste si ho mohli nechat natrvalo?

Přeložila Barbora Stolínová

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.