„Takto dnes vypadá zneužívání moci“: Právnička žene korporace k odpovědnosti

Cori Criderová zahájila svoji kariéru právničky po útocích 11. září. „V té době jsem cítila životní poslání, které mělo svůj původ v přesvědčení, že jsme se vydali špatnou cestou a že jsme kolektivně rozhodli potrestat všech 1,6 miliardy muslimů žijících na celém světě,“ říká. Poté, co deset let obhajovala vězně ve věznici v Guantánamu, spoluzaložila v roce 2019 Foxglove. Tato nezisková organizace se sídlem v Londýně se nebojí postavit ani těm největším technologickým korporacím nebo vládám využívajícím technologie ke zneužití své moci. Foxglove bojuje za svět, ve kterém nejsou technologie využívány proti běžným lidem.

A my jsme se Cori Criderové zeptali na její profesní život, na to, jak rozjela vlastní organizaci, jak se postavit velkým technologickým firmám a proč společnost potřebuje moderátory obsahu.

Už přes rok se Criderová (38) soustředí na špatné pracovní podmínky obsahových moderátorů, tedy pracovníků, kteří se starají o to, aby se na sociálních médiích neobjevovaly třeba násilné obrázky. Ne vždy se ale Criderová věnovala zrovna tomuto tématu.

Před Foxglove jste strávila deset let tím, že jste pomáhala obětem extrémního porušování lidských práv. Kdy jste se poprvé coby právník začala soustředit na lidská práva?

Nikdy jsem nepracovala v právnické firmě. Po absolvování právnické fakulty se v roce 2006 mojí první prací stalo obhajování vězňů v Guantánamu. Věděla jsem, že tohle je právě to, co chci dělat: pracovat v neziskové organizaci a zastupovat vězně. V Londýně jeden muž založil neziskovku [Reprieve] a já mu zavolala a zeptala se ho: „Slyšela jsem, že zastupujete zadržované lidi. Když se mi podaří dostat stipendium, můžu se k vám přidat a pomoci vám?“ A bylo to!

Věděla jste už odmala, že chcete být právničkou?

Nevím, jestli jsem věděla, že chci být přímo právničkou… Vždycky jsem ale měla hlubokou a přirozenou averzi vůči nespravedlnosti. Vyrůstala jsem v prostředí (nemyslím tím přímo domácnost, ale širší komunitu kolem mě), ve kterém se lidé zdráhali ptát na mocenské struktury naší společnosti a kde se na každého, kdo pochyboval o autoritách, hledělo tak trochu s podezřením. Já byla ale jiná. Měla jsem štěstí, protože mě vychovali dva vědci, kteří mě vždycky učili pokládat otázky.

Co byl pro vás jako právníka ten rozhodující moment, kdy jste si řekla, že se budete věnovat oblasti lidských práv?

Směr, kterým jsem se následně vydala v politice i v pracovním životě, byl z velké části určen už na univerzitě. Právě během studií jsem se stala svědkem panovačné, rasistické a katastrofální odpovědi na útoky 11. září. Zásadní okamžik pro mě jako právníka nastal na univerzitě po 11. září ve chvíli, kdy jsem poprvé spatřila vězně v oranžovém mundúru na nosítkách. A ptala jsem se, jak je tohle vůbec možné, když vezmu v potaz hodnoty, které údajně my Američani vyznáváme?

Kdy jste se rozhodla přestat zastupovat vězně a přejít do oblasti technologií?

Když chcete odejít z takového oboru, není to jen tak. Svoji roli v takovém rozhodnutí hraje osobní odpovědnost i konkrétní lidé, které zastupujete. V roce 2016 jsem věděla, že se chci posunout dále [a odejít z Reprieve], ale zároveň jsem chtěla dotáhnout do konce jeden poslední případ (jako detektiv v béčkové kriminálce). Tento případ se týkal libyjské rodiny, která byla unesena a měla být mučena. Případ jsme vyhráli v květnu 2018 a tehdejší premiérka Theresa Mayová se omluvila za roli, kterou v únosu sehrálo Spojené království. Potom jsem se už konečně rozloučila a odešla.

Proč ale zrovna technologie?

Nad touto oblastí jsem začala více přemýšlet, když jsem se pracovně zabývala útoky dronem v roce 2014. Vedla jsem tehdy rozhovory s lidmi z Jemenu [který v té době ještě nebyl válečnou zónou], kteří při útocích dronem přišli o své blízké. Tyto oběti se ale později ukázaly jako zcela nevinné. Ti lidé zemřeli zcela neopodstatněně a i životy jejich rodin byly navždy rozvráceny.

Z uniklých dokumentů jsme se dozvěděli, že u drtivé většiny útoků dronem mimo válečné oblasti Obamova vláda ani neznala identitu lidí, které útokem zabila. V drtivé většině případů to probíhalo takto: existuje tahle sim karta a data, která máme o tom, jak se dotyčný telefon chová, nám naznačují, že telefon se vyskytuje v nějaké militantní skupině. Vezmete velká data, odeberete od nich kontext a použijete je k nejzásadnějšímu možnému rozhodnutí: jestli někdo bude žít, nebo zemře. Byla jsem v šoku z toho, že takto dnes vypadá zneužívání moci.

Foxglove jste rozjela v roce 2019. Můžete nám říci o vašich zkušenostech se zakládáním takové neziskové organizace?

Nikdy bych do toho nešla bez Marthy [Darkové], spoluzakladatelky. [Criderová a Darková se potkaly v Reprieve, kde Darková pracovala jako vedoucí provozu. O Foxglove spolu začaly mluvit v lednu 2019 a o pět měsíců později tuto organizaci založily.] Pořád někde vidím nějaké problémy [smích]. Martha hýří energií a efektivitou. Je sice hezké vidět, že někde je problém, ale je také nutné s ním něco udělat. A abychom toho řešení dosáhli, musíme udělat následujících 20 věcí… Martha je na tento přístup expert.

Bojujete za práva moderátorů obsahu na sociálních médiích a za vylepšování jejich pracovních podmínek. Proč jste se rozhodla pracovat zrovna s touto specifickou skupinou technologických pracovníků?

Různí investigativní žurnalisté sice v minulosti zveřejnili řadu poznatků o pracovních podmínkách moderátorů obsahu i zpovědi jednotlivých pracovníků, ale tyto aktivity ve výsledku nikdy nevyústily v nějaké konkrétní změny nebo dlouhodobou snahu ze strany lidskoprávních organizací nebo odborů. A tak jsme si řekli: tomuto se nikdo pořádně nevěnuje a může to být úkol pro novou organizaci, jako jsme my.

Hodně se mluví o front-endu sociálních médií, tedy o tom, co vidí uživatelé, jaký obsah se do sociálních médií dostane a jaký ne. Nám ale připadalo, že v porovnání s front-endem prakticky nikdo nevěnuje pozornost podmínkám pracovníků v pozadí, kteří vůbec fungování celého systému umožňují. Je tu vlastně takový mýtus (který se netýká pouze Facebooku, ale který vedení Facebooku cíleně podporuje), že to vše funguje díky nějakému magickému technickému systému.

Co myslíte přesně tím „mýtem o magickém systému“?

Věc se má tak, že ve skutečnosti by sociální média bez těchto 35 tisíc pracovníků neexistovala. Platformy sociálních sítí totiž nestojí jenom na práci programátorů, ale především na práci tisíců moderátorů obsahu. Myslím, že aby běžní uživatelé pochopili, jak obrovskou moc mají velké technické korporace, musí si uvědomit tu realitu, že se všichni podílíme na chodu systému, který z velké části závisí na lidské práci.

Co jste se dozvěděla o pracovních podmínkách moderátorů obsahu na sociálních médiích napříč celým světem? A odpovídají tato zjištění tomu, co jste očekávala?

Už předtím jsem věděla o některých problémech, o které se hodně zajímají i média. Například: Umíte si představit, že sedíte osm hodin denně u počítače a jenom sledujete samé násilí a uřezávání hlav a celý den jste vystaveni tomu úplně nejhoršímu, čeho jsou lidé schopni?

Tento aspekt je ale jenom jednou z mnoha částí širšího, zkaženého systému, kterému se chceme věnovat. Jedním z dalších problémů je nejistota pracovníků, která má původ v jejich outsourcingu. Je to podobné jako u Uberu, který se vyvlékl z odpovědnosti za práva svých pracovníků tím, že díky právní kličce nejsou jeho řidiči zaměstnanci Uberu, ale samostatní živnostníci. Facebook využívá podobné právní kličky a prohlašuje, že moderátoři obsahu nejsou plnohodnotnými, kmenovými zaměstnanci společnosti. A že je tedy v pořádku se k nim nehlásit jako ke svými pracovníkům a najímat je přes třetí strany.

Jakým dalším problémům musejí pracovníci čelit, kromě nejistoty a nízkého příjmu?

Velkým problémem je mlčenlivost. Moderátoři obsahu na Facebooku nesmí říkat členům své rodiny, že třídí obsah na sociálních sítích. Stejně tak o tom nemohou mluvit ani na veřejnosti.

Místo náležité péče o psychické zdraví se těmto zaměstnancům dostává jenom kurzů o hlubokém dýchání a lekcí jógy. Nejedná se o skutečnou psychologickou ani psychiatrickou pomoc. Společnosti se neustále snaží porušit důvěrnost, která je například samozřejmostí mezi psychologem a pacientem. Mluvili jsme s několika kouči wellness, za kterými přišli firemní šéfové a řekli jim: „Chceme vědět, kdo za vámi chodí a o čem s vámi mluví.“

Dalším problémem pak je, že pracovníci jsou vnímáni jako roboti. Moderátoři obsahu jsou pod neustálým mikromanagementem různých algoritmů, které zasahují do každičké vteřiny jejich života. Každý den musejí zpracovat obrovské množství obsahu, nehledě na to, jak toxický tento obsah je nebo o jak složitou práci se jedná. A při tom všem si musejí udržet skóre 98 % – to se týká kvality nebo přesnosti práce.

A jaké jsou pracovní podmínky moderátorů obsahu během pandemie covidu-19?

Z řad pracovníků teď velmi často slyšíme stížnosti, že musí chodit do práce, i když se tam vyskytl koronavirus. Momentálně na většině míst platí, že musíte jít do práce, i když žijete s někým, kdo patří do rizikové skupiny. […] Na problematice koronaviru je hezky vidět, co je na téhle práci obecně to nejšílenější – když jsou tito pracovníci tak nepostradatelní, že musí kvůli své práci i takto riskovat, tak proč nejsou plnohodnotnými zaměstnanci?

Můžete nám přiblížit, jaké to je, mluvit s obsahovými moderátory a slyšet jejich příběhy?

Někdy se setkávám s lidmi, kterým se neustále vracejí různé vzpomínky a obrázky, jako tomu je u někoho s posttraumatickou stresovou poruchou. Je těžké mluvit s někým, komu zůstaly na duši jizvy jenom kvůli tomu, abychom mohli všichni využívat sociální média. Asi mě překvapilo, s jak velkou bolestí a trápením jsem se během své práce setkala a jak vážné a skutečné následky na psychice zanechává ten nejhorší obsah, se kterým se pracovníci setkávají. Takže někdy je to skutečně těžké.

V rámci své práce ve Foxglove ženete mocné společnosti k odpovědnosti a zabýváte se tématy, o kterých se lidé bojí mluvit. Máte někdy strach o svoji bezpečnost?

Vůbec ne! Jsme mnohem privilegovanější než lidé, které zastupujeme. To nejmenší, co můžeme udělat (a co jim i dlužíme), je alespoň se ozvat. Jsou to právě moderátoři obsahu Facebooku, o které bychom se měli bát, protože často riskují ztrátu zaměstnání nebo deportaci, když mi poskytují informace, protože věří, že tím pomohou ostatním pracovníkům.

V průběhu celé své kariéry jste bojovala proti nespravedlnosti a zastávala jste se lidí, kteří se nemohou dovolat vlastních práv. Co vás pohání při práci a kde se ve vás vzalo takové odhodlání?

Každý se může rozhodnout, jak naloží se svým časem a životem. Já jsem třeba nikdy nebyla schopná dělat něco, na čem mi nezáleží nebo co mě nudí. Teď dělám práci, která mě naplňuje, a doufám, že ve svém životě dokážu dosáhnout něčeho smysluplného.

Přeložil Matěj Moravec

Foto: Betty Laura Zapata pro Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.