Sexismus na pracovišti. Patriarchát neustoupí, dokud se muži nezmění

25. 4. 2024

7 min.

Sexismus na pracovišti. Patriarchát neustoupí, dokud se muži nezmění
autor
Gabrielle Predko

Journaliste - Welcome to the Jungle

přispěvatel

S feminismem je to trochu jako s ekologií. Většinu času se od něj spíš snažíme distancovat a odpovědnost za nastalý stav házíme jeden na druhého. Mezi nejčastěji zmiňované „viníky“ patří patriarchát, kvůli kterému se „nevědomky“ všichni dopouštějí sexistického chování, politici, kteří nezavádějí žádná reálná opatření ke snížení nerovnosti mezi muži a ženami, nebo zaměstnavatelé, kteří otázky feminismu radši ignorují a „všichni ostatní chlapi“, co se k ženám chovají hrozně.

Ale co věci, které může změnit každý z nás? A hlavně, které může změnit každý muž? Copak muži do boje za rovnoprávnost nepatří? Mohou se z mužů stát na pracovišti spojenci žen? Na tyto otázky odpovídá Laurence Bachmannová, socioložka a vyučující na Vysoké škole sociálních prací v Ženevě, která se tématem transformace maskulinity zabývá ve své knize Se réinventer en tant qu’homme (Nová definice muže, dosud nevydáno).

Hovoříme-li o odpovědnosti v souvislosti s feminismem, zdá se, že je těžké oslovit muže jako jednotlivce a poukázat na jejich individuální možnosti přispění k boji za rovnoprávnost. Vina se neustále svaluje na patriarchát, na ty ostatní muže… Vy, jako socioložka, jste si jistě této tendence všimla, je to tak?

Naprosto. Patriarchát je často vnímán jako velmi abstraktní pojem, který se vznáší ve vzduchu kolem mužů, klade na ně své vlastní požadavky, takže jsou oni sami jeho oběťmi, a nutí je, aby se „nevědomky“ chovali sexisticky či diskriminujícím způsobem. Mnoho vědců přitom roli mužů v celé této záležitosti zdůrazňuje a upozorňuje na to, jak muži ve svých každodenních interakcích „utvářejí“ gender. Není to tak, že bychom byli jen loutkami, se kterými patriarchát manipuluje. Malí kluci si jsou už od tří nebo čtyř let dobře vědomi toho, že jsou ve vyšším postavení než stejně staré holčičky. Dospělí muži si svou dominanci uvědomují, to dokázal i nedávno zesnulý sociolog Léo Thiers Vidal. Sice o tom explicitně nemluví, mohou to vyjadřovat napůl vědomě, ale je to fakt.

Jak se dominance mužů projevuje v práci?

Muži si mohou uvědomovat, že jsou zvýhodněni v otázkách platu, postavení, dostupnosti určitých pozic, během náboru… Ale kromě toho všeho užívají mnoha dalších, méně hmatatelných výhod. Muž například nemusí tak usilovně bojovat, aby ho ostatní poslouchali, aby akceptovali jeho návrhy, aby mu důvěřovali. Naopak u žen ve vedoucích pozicích je větší pravděpodobnost, že jim budou přiděleny administrativní či hostitelské úkoly, než je tomu u mužů ve stejném postavení a se stejnou praxí.

Proč je tak těžké „naverbovat“ muže do řad příznivců feminismu, když o mužské dominanci dobře vědí?

Stávající stav je pro ně totiž pohodlný, bohužel pro nás. Proč by měli jakkoli upozorňovat na to, jak velké výhody mají jak na pracovišti, tak v domácnosti?

Ve svém výzkumu představujete třicítku mužů, kteří mají být zástupci „nové definice maskulinity“. Co vás na nich zaujalo?

Na téma pokračování patriarchátu bylo již zpracováno velké množství vědeckých prací. Zdá se mi však stejně důležité zkoumat paralelně k tomu také životní osudy osob, které se snaží od tzv. hegemonní maskulinity distancovat. Existuje epistemologická tendence se věnovat oblasti „kde se něco děje“. Proto jsem vyhledala muže, kteří se ve feminismu velmi angažují (aktivisty, muže v domácnosti apod.), abych díky nim lépe pochopila, co je vedlo k tomu, aby zatoužili po změně. Konkrétně jsem se zaměřila na obyvatele San Francisca. Proč? Protože se jedná o oblast, kde významně působí tři strukturní a na sobě nezávislé síly, které vedou muže k transformaci: feminismus, transformace světa práce a kulturní struktura osobnostního rozvoje. Každá z těchto sil přináší nový ideál jedince bez specifikace genderu, který má blíž k emocím, empatii, spolupráci…

Jak vzdělávání o genderové problematice vámi dotazované muže obohatilo?

Podle výpovědí všech z nich jim to přineslo větší pocit naplnění! Vzepřít se požadavkům maskulinity, která očekává, že se muži oprostí od emocí, že se jich nebude dotýkat nic, čím si budou procházet, to znamená zvýšit kvalitu vlastního života. V pracovní sféře se tito muži sblížili se svými kolegy, necítili se tak sami a osvobodili se od osamělé a stresující role muže, „co má vždycky všechno pod kontrolou“. Když se člověk od toho ideálu osvobodí, umožní mu to navázat lepší vztah nejen se sebou samým, ale i s ostatními.

Existuje mnoho podcastů, studií a dalších materiálů, které obsahují informace pro muže o tom, kolik toho mohou získat, když se na svou maskulinitu začnou dívat z jiného úhlu. Ale není takový přístup trochu sebestředný? Není to špatně, když se muži zajímají o feminismus čistě jen s cílem osvobodit sami sebe od stereotypů patriarchátu, ačkoliv systém daleko silněji a agresivněji utiskuje ženy?

Tuto „dekonstrukci“ maskulinity lze skutečně vidět pouze jako pouhou aktualizaci vnímání dominantního genderu: chování mužů se změní tak, aby odpovídalo feministickým očekáváním, aniž by bylo nutné se vzdávat jakýchkoliv privilegií.

Socioložka Haude Rivoalová tvrdí, že definice moderního muže nezahrnuje drsnost, sexismus a virilitu, ale spíš schopnost zvládat stres, nenechat se rozhodit, ovládat se. Ale i když se oprostíme od stereotypních představ dominantních mužů na pracovišti, nerovnosti přetrvávají, protože je stále můžeme najít v nerovnosti platů, obsazování vedoucích pozic, v maskulinní atmosféře na pracovištích… Opravdu existují nějací zástupci „homo novus“? A jsou skutečně přívrženci feminismu?

Ve firmách, které usilují o rovnoměrnější rozložení sil, se složení vedení skutečně postupně proměňuje – máme čím dál menší toleranci k mužům s napoleonským komplexem. Mění se očekávání ohledně spolupráce a je v zájmu mužů se těmto změnám přizpůsobit. Výzkum zaměřený na muže, kteří „jdou s dobou“, upozorňuje na viditelné změny chování, kdy muži pracují se svou maskulinitou, ale zachovávají si dominantní postavení. Nesmíme se proto nechat uchlácholit. Ve svém výzkumu se zaměřuji více na změny než na pokračování patriarchátu. Snažím se pochopit, co muže vede k tomu, že se snaží změnit (jakkoliv nepodstatně), jaké jsou důsledky jejich transformace a jak ji můžeme podpořit na institucionální úrovni.

Co jste během svého výzkumu zjistila ohledně toho, proč muži začali uvažovat o feminismu a maskulinitě?

Všichni muži, se kterými jsem pracovala, si nejprve všimli násilné povahy ideálů spojovaných s maskulinitou. Někdy to způsobil fakt, že se v mládí sami stali obětí obtěžování nebo byli jeho svědky, případně že měli ve svém okolí nebo rodině někoho, kdo se stal obětí sexuálního nebo sexistického napadení. Začali mít rozporuplné či přímo odmítavé pocity ohledně zmíněných ideálů maskulinity. To mohlo vést k sebekritice, snaze najít nějakou vnitřní integritu a přemýšlení o tom, jaký je rozdíl mezi tím, co chtějí (být lepším člověkem) a jak se chovají.

V jakých fázích jejich transformace probíhala?

Částečně se jejich transformace zakládala na společenskovědních znalostech, díky nimž mohli porozumět jednotlivým aspektům dominance a vybudovat v sobě empatii k lidem ovlivněným těmito aspekty, a částečně vycházela z metod sebepoznání (jako je meditace, mužské diskuzní skupiny, nenásilná komunikace).

Nejedná se v případě zmíněných metod sebepoznání o produktivismus?

U některých z nich možná ano. Ale jsou to metody, které člověka přimějí blíže zkoumat vlastní já. Pokud by se muži omezili pouze na získávání společenskovědních znalostí, riskují, že se stanou odborníky na věc, ale sami na sebe získané znalosti nikdy neaplikují. Aby bylo dosaženo skutečně hlubších změn, je nutné využít nástroje, které muže přimějí ke zpochybňování jejich vědomého i nevědomého chování, díky nimž se vymaní z defenzivního postoje a uvědomí si, že patriarchát není „ve vzduchu“, ale že je nedílnou součástí jejich každodenního chování v běžném životě, a že je to něco, co mohou změnit.

Bylo by tedy nejlepší, abychom všichni akceptovali fakt, že jsme se ne vždy chovali dokonale, hlavně co se pracovní sféry týče, ale že důležitější je naučit se sebereflexi a dopřát si tu možnost se vzdělávat a rozvíjet?

Ano, přesně tak, a k tomu je potřeba laskavost a empatie. Muži, se kterými jsem pracovala, začali přemýšlet o nových etických otázkách, což je vedlo ke zpochybnění vlastního chování a následně ke změně. Všichni si prošli první fází, kterou můžeme označit jako „návrat k sobě samému“, a ta zahrnovala čtyři hlavní kroky. Zaprvé: informovanost, tj. potřeba pravidelně se vzdělávat o genderových otázkách. Příklad: „V jednom článku v novinách jsem četl, že muži dostávají na pracovních poradách více prostoru než ženy.“

Čím víc se člověk učí, tím víc si všímá toho, o čem se učí, tedy nerovností. Když začnete shromažďovat informace, vstupujete do světa sebepoznání, to je druhý krok, kdy poznáváte a analyzujete vlastní omezení a nedostatky. Příklad: „Zajímalo by mě, jestli mám na poradách taky tendenci zabírat víc času.“ Třetím krokem je dosažení politické uvědomělosti, tzn. přiznání existujících nerovností, které dané chování způsobuje: „Když na poradě moc mluvím, nedostanou šanci kolegyně.“ A posledním krokem je nalezení vnitřní souvislosti: „Uvědomuji si, že jsem muž, a proto jsem zvyklý, že mě ostatní poslouchají, je to moje privilegium… A to nedává smysl.“

A jak vypadá druhá fáze?

Tam jde o to, otevřít se vůči ostatním. Opět se jedná o několik kroků: Odpovědnost: „Vyjdu z informací, které mám, převezmu odpovědnost za své chování a na poradách budu mluvit trochu méně, budu víc naslouchat a zavedu opatření, díky kterým se bude čas mezi jednotlivé účastníky a účastnice porady rozdělovat spravedlivěji.“ V tomto okamžiku už je člověk ochotnější uvědoměle a upřímně navazovat vztah s ostatními – jedná se o empatické napojení. Dalším krokem je asertivita, která umožní se distancovat od mužského pocitu kolektivní viny: „Pokud některý z kolegů přeruší na poradě kolegyni, upozorním na to.“ Pak už zbývá jen se naučit „správnou aplikaci“, to znamená vzdělávat ostatní kolegy správným způsobem, na správném místě a ve správný čas.

Doporučujete metody sebepoznání, aby se muži vymanili z defenzivního postoje a přestali se bát ztráty svých privilegií. Současně už ale byly zaznamenány i případy, kdy nedopadlo dobře, když se muži zapojovali do feministických diskuzních skupin či odborových aktivit. Někteří se snaží boj za rovnoprávnost obrátit ve svůj prospěch a zaměřit jej výhradně na osvobození od maskulinity, nedávají prostor ostatním a stáčejí pozornost na své vlastní problémy, rozhodují za ostatní… Jak se tomu vyhnout?

To jsou všechno reálná rizika. Aby se podobným excesům zabránilo, je potřeba jasně vymezit kontext, v němž se podobné diskuze odehrávají. Každý musí mít přidělený jasně ohraničený časový prostor, každý musí dostat možnost se vyjádřit, témata diskuze musí být jasně stanovena a nesmí se od nich odklánět. Zaměstnavatelé se musejí postavit do role moderátora diskuze.

Z toho důvodu je tak důležitá tzv. politická uvědomělost, kterou jsem zmínila výše. Pokud si je muž vědom, že zapojí-li se do feministických aktivit, hrozí, že se dostane do popředí naprosto nechtěně a nezaslouženě (zatímco angažované ženy jsou naopak vnímány jako problémové), pak do toho může jít s jasnou představou o tom, „kde je jeho místo“, a naslouchat ostatním, takže nebude podporovat pokračování mužské dominance.

Ženy jsou čím dál častěji vyzývány k „empowermentu“, tj. aby se nenechaly mužskou dominancí zastrašit a bojovaly proti diskriminaci a sexismu. Je tedy v zájmu mužů praktikovat opak „empowermentu“, tedy oslabovat svou pozici, pokud chtějí dosáhnout rovnosti mezi muži a ženami?

To je jedna z možností, jak k tomu přistoupit. Já spíš říkám, že nabývají novou formu moci. Místo toho, aby jednali z pozice automatické dominantní moci, měli by usilovat o pozici společné moci. Tím, že akceptují svou zranitelnost, mohou objevit novou moc, kterou budou spravedlivěji sdílet se ženami. Moc založenou na naslouchání, vzájemném propojení, spolupráci, zábavě. Nesnažit se dosáhnout pozice na vrcholku hierarchie a mít nad vším kontrolu. Tím spíš, že právě takové rozložení moci se dnes očekává od moderních firem. Jde o sdílené a horizontálnější řízení.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.