David Vencl: „Komfortní zónu je třeba překračovat málo, ale často”

V následujícím rozhovoru jsme se Davida Vencla zeptali, jak se k plavání pod ledem vlastně dostal, co ho motivuje, jak se na své výkony připravuje a proč by měl každý z nás ve svém každodenním životě aspoň trochu vystupovat ze své komfortní zóny.

Plavání pod ledem se zadrženým dechem. Pro většinu lidí se jedná o nesnesitelně klaustrofobní představu. Jak, kdy a proč člověk dojde k rozhodnutí, že chce překonat Guinessův světový rekord v plavání pod ledem na dálku?

To nebylo rozhodnutí, které bych udělal ze dne na den. Vyplynulo postupně a přirozeně.

Já jsem primárně freediver. Jak jsem se začal potápět na nádech, potápěl jsem se čím dál hlouběji a do větší dálky. Jsme ale uprostřed Evropy a zábava, jako třeba potápění s velkými zvířaty nebo potápění do vraků, tu není. A jedna z mála zábav pro mě bylo, když zamrznul rybník nebo jezero a my jsme se s kamarádem potápěli pod ledem, tenkrát ještě v neoprenu.

Ten můj kamarád je velký otužilec a na konci potápění ze sebe vždycky neopren sundal a vlezl do vody bez něj. Pro mě to byla motivace – řekl jsem si, že bych to jednou chtěl umět. A tak jsem pak začal do ledové vody lézt i bez neoprenu. O něco později potom vznikla ona ikonická fotka mě a bruslaře.

Mojí přirozeností coby sportovce je překonávat sám sebe. A jednou mě napadlo se podívat, jaký je světový rekord v plavání pod ledem. Když jsem tehdy zjistil, že je to 76 metrů, tak jsem si řekl, že nemůže být tak těžké to překonat, když normálně bez ploutví na nádech uplavu 150 metrů. Hodně mě tedy namotivovalo, když jsem zjistil, že jsem v kondici, kdy bych mohl o rekord usilovat.

Co vás následně přimělo k tomu, že jste přišel s vlastní verzí světového rekordu, tedy s potápěním na nádech pod ledem do hloubky?

Postupně jsem zjišťoval, jak organismus reaguje na extrémní chlad v kombinaci s tlakem a zádrží dechu. Pozoroval jsem i ostatní freedivery, jak plavou pod ledem horizontálně, a přišlo mi, že nikdo z nich není dostatečně adaptovaný na chlad tak, aby jej mohlo vůbec napadnout potopit se do hloubky. A je pravda, že jakmile uděláte jeden rekord, tak se vám v hlavě cosi přepne a začne vás napadat, co vše by šlo ještě udělat. Takže najednou přišel nápad – pojďme zkusit hloubku.

Jak se vám podařilo vaše sportovní úspěchy přetavit v podnikání?

Platí, že jsem pořád víc učitel, lektor a sportovec než byznysmen. Svůj byznysový potenciál jsem ještě asi úplně nenaplnil, protože těch věcí, které musíte v byznysu umět a ovládat, je celá řada. A já si velkou část těchto věcí dělám sám, ale uvědomuji si, že jich taky velkou část neovládám.

To ale nechápejte tak, že bych si stěžoval. Spousta nabídek přichází přirozeně. Myslím, že mojí velkou výhodou je, že jsem učitel a umím mluvit. Takže to, co umím, dokážu i prodat nebo popsat tak atraktivně, že se lidé se mnou chtějí potkávat.

V osobním rozvoji i ve sportu se často mluví o nutnosti vystupovat ze své komfortní zóny. Setrvávají lidé obecně podle vás ve své komfortní zóně až příliš?

Myslím si, že lidé mají trochu nejasnou představu, co komfortní zóna znamená a jak funguje. Na jednu stranu se mluví o tom, že komfortní zónu je třeba rozšířit, na druhou zase že je třeba z ní vystupovat.

Hlavní je si uvědomit, že vystupováním z komfortní zóny rozšiřuji to, co můj organismus bere jako normu. Vystupováním z komfortní zóny si ji tedy zároveň i zvětšuji. Když to vztáhnu na teplotu, tak pomocí otužování se za čas můžu cítit stejně dobře v deseti i ve třiceti stupních, a nejen ve dvaceti až jednadvaceti stupních.

A ano, lidé se dnes drží v komfortu až přespříliš. Díky tomu je jejich komfortní zóna velmi úzká. Sedneme do auta, je nám teplo a okamžitě zapínáme klimatizaci. Jakmile je nám trochu zima, hned topíme. A pak se divíme, že když jednou nemáme možnost teplotu upravit, tak se necítíme dobře. Stejné je to s pohybem. Jezdíme výtahem a po eskalátorech a pak se divíme, že když jdeme na výlet, hned se zadýcháme.

Jak tedy svou komfortní zónu překonávat a rozšiřovat, aby člověk dosáhl svého maximálního potenciálu, ať už ve sportu nebo třeba v kariéře?

Za komfortní zónou je zóna učení, za ní pak následuje zóna zděšení. Komfortní zónu rozšiřujeme ve chvíli, kdy se nacházíme v zóně učení. Proto je je nutné z komfortní zóny vystupovat sice často, ale ne příliš daleko.

Vystupování z komfortní zóny je podle mě ideální praktikovat v běžném, každodenním životě. Nastavit si to v hlavě tak, že když je mi něco nepříjemné, tak nedělám hned vše pro to, abych situaci kolem sebe změnil, ale beru to jako příležitost, jak rozšiřovat svou komfortní zónu.

Dám příklad. Když přijdu na poštu a je tam fronta, můžu být buď naštvaný, anebo si řeknu, že je to příležitost trénovat trpělivost. A nakonec třeba zjistím, že ta fronta se mi nakonec zdá krátká a že bych rád trpělivost ještě více potrénoval. Tenhle přístup je mnohem účinnější, než jít se třeba dvakrát týdně zničit do posilovny, ale jinak se celý svůj život úzkostlivě držet komfortu.

Když dělám přednášky ve školách, tak často říkám: „Chcete víc zážitků? Tak se začněte hýbat.“ Já, když přijedu do Švýcarska a chci vylézt na nějakou horu, odkud bude skvělý výhled, nebo se chci vykoupat támhle ve vodopádu, tak já můžu jít, udělat to a té zábavy si užít, protože jsem ochotný ze své komfortní zóny vystupovat. Ale spousta lidí si řekne: „Jé, to bych se moc zadýchal,“ nebo: „To je moc studené,“ a to by nakonec mohli zůstat doma a dívat se na pohlednice.

A právě otužování je podle vás dobrý způsob, jak z komfortní zóny vystupovat?

Já říkám, že je dobré mít nějaké tréninkové hřiště a vystupovat z komfortní zóny v rámci něj. Když jste totiž na takovém hřišti a bude se vám zdát, že něco není v pořádku nebo nemáte věci úplně pod kontrolou, můžete skočit rychle zpátky do komfortní zóny.

Například ve fotbale je takovým tréninkovým hřištěm prostě trénink. Když mě na tréninku něco bolí, můžu přestat hrát a třeba si odpočinout. Je to plně kontrolované prostředí. V ostrém zápase to ale tak snadné být nemusí.

Otužování může být velmi efektivní tréninkové hřiště, protože je časově nenáročné a přitom velmi účinné. Učí vás pracovat se stresem nebo zůstat nad věcí i v nestandardních situacích. Tuto psychickou odolnost vám ale pomáhá budovat jakékoliv tréninkové hřiště, které si zvolíte a které vám umožní stavět se svým výzvám.

Vrcholové otužování i freediving vyžadují dlouhodobou disciplinovanost. Kde hledáte motivaci?

Musím říct, že psychické vyčerpání po dlouhé přípravě na vrcholový výkon je značné. A k tomu, abych se pak znovu mohl efektivně připravit na další rekord nebo třeba na mistrovství světa ve freedivingu, potřebuji motivaci. A to motivaci vnitřní – takovou, která vychází ze mě samotného. Vnitřní motivace vás táhne kupředu. Ale jakmile jde pouze o to, že od někoho dostanete jenom nějakou formu odměny, už je to vnější motivace, která tak efektivní není. Naopak, může vás i brzdit.

Já si vždy potřebuji dát nějaký cíl. To se týká jak třeba přípravy na mistrovství, tak i mých rekordů. Potřebuji mít nejen jasný cíl, ale i jasný plán. Dám si vždy velký cíl, který mě čeká třeba za tři, čtyři měsíce. Pak si udělám časový plán a vytyčím si, že třeba třetí týden musím umět zadržet dech na tak dlouho, šestý týden na tak dlouho a tak dále. V průběhu přípravy vidím, jestli zvládám dílčí cíle, a díky tomu taky vidím, jestli budu schopen dosáhnout i cíle finálního.

Chystáte nějaké další rekordy nebo akce?

V prosinci minulého roku jsme vytvořili na Barboře český rekord v počtu otužilců ve vodě najednou. Tuhle sezonu chceme v tomto ohledu vytvořit Guinessův světový rekord.

A co se týče mého potápění, před časem mě napadlo, že bych mohl mít jakousi trifektu – že bych pod ledem plaval do dálky, do hloubky, a pak že bych si udělal statickou apnoe v ledu (disciplína statická apnoe je zádrž dechu v klidovém stavu, kdy potápěč splývá nehybně na hladině s obličejem ve vodě a při které se výkon počítá nikoliv v délce nebo hloubce, ale v čase – pozn.red.).

Nikdo se o ni nikdy oficiálně nepokusil, kromě jedné ženy, která má rekord myslím 4 minuty 10 vteřin. Já už jsem si ji neoficiálně zkoušel a vydržel jsem pět minut. Přijde mi, že tady je otevřený prostor – a také je to pro mě skvělá PR příležitost.

Foto: Petr Macek
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.