Pověrčivost a přijímací pohovor: Když si cestou nepustím svůj playlist, nemám šanci!

„Cestou na pohovor musím nutně poslouchat svůj uklidňující playlist.“ – Andrea

Kdykoliv mě čeká důležitý pracovní pohovor, jsem jednoduše ve stresu. Abych se uklidnila, mám na to takový malý, ale neskutečně účinný trik: cestou na pohovor si dám načas a poslouchám při tom hudbu.

Je to jediná věc, která mě dokáže hodit do pohody. Dám sluchátka do uší a vypnu mozek. Jedu na autopilota, nepřemýšlím, jen prožívám ten moment. Hudba mi pomáhá od stresu (a snižuje hladinu kortizolu) a lépe se díky ní soustředím, takže na pohovor dorazím v té nejlepší formě. A rozhodně nemluvím o vážné hudbě, i když ta má určitě také své přednosti. Na mém playlistu najdete naprostou všehochuť hudebních stylů, protože mám velmi nevyhraněný vkus. Je tam všechno od hitů 70. a 80. let přes country až po hip hop (a mnoho dalšího), nemá to žádná pravidla (kromě toho, aby se mi to líbilo), žádnou konzistenci (díky, náhodné přehrávání na Spotify).

Aby měl rituál požadované účinky, vyhradím si pokaždé na cestu na pohovor dostatek času (minimálně dvacet minut). Několik hodin předem proto zběsile nabíjím telefon a kontroluju, že je baterka na sto procentech. Někdy to zajde tak daleko, že si s sebou pro jistotu vezmu starý iPod a klasická sluchátka (ne bezdrátová)! Abyste to pochopili – když nebudu před pohovorem poslouchat svoji hudbu, je naprosto jasné, že to bude propadák a práci nedostanu!

„Cígo a svěží dech.“ – Roman

Jóga, meditace, sport, propracovaný make-up… Stačí se na to trochu zaměřit a zjistíte, že všichni vaši přátelé mají nějaký ten malý rituál, na který před pohovorem nedají dopustit. Jasně že bych chtěl taky patřit k lidem s dokonalým životním stylem, ale člověk se musí smířit s realitou i s tím, že má nějaké nedostatky. Můj problém je nikotin.

Jakmile se na obzoru objeví stres, což přijímací pohovor rozhodně je, začnu každou kouřovou pauzu pečlivě plánovat. Je jedno, jestli má pohovor trvat čtvrt hodiny nebo hodinu: Musím vykouřit jednu cigaretu po cestě a jednu si musím dát předtím, než vstoupím do budovy, kde se pohovor koná. Současně je ale nezbytné, aby mě potenciální budoucí kolegové ani vteřinu nepodezírali z toho, že kouřím, protože už se to dneska tolik nenosí a nevypadá to dobře. Jaká je moje taktika? Kouřím vždy v takovém úhlu, aby mě nebylo vidět z oken budovy, a po kapsách mám neustále tic-tac nebo silné mentolové žvýkačky. Je to tak, mám své chyby, ale dělám všechno pro to, abych na každý pohovor dorazil svěží jako závan čerstvého vzduchu.

„Správné dýchání a antistresové prstýnky.“ – Markéta

Závidím lidem, co neznají stres (nebo co na nich stres nejde poznat). Připadá mi, že musejí být z jiné planety. Nebo se třeba také tajně třesou strachy, jen to navenek není vidět. Trochu v to doufám. Já osobně bojuji s úzkostnými stavy od nejranějšího dětství a vím, že jakmile se do mě stres zakousne, není na to žádný protilék.

Co se pohovorů týče, tak můžu být klidně připravená na 110 % a mohu mít natrénované reakce na padesát různých scénářů, ale stejně se mi dost často stává, že naprosto ztuhnu a všechno zapomenu. V takových chvílích mi zachraňují kůži antistresové triky. Nenosím žádné speciální prstýnky proti stresu, ale zjistila jsem, že můžu před pohovorem během čekání na hodinu pravdy pomaličku otáčet prstýnky na prstech, soustředím se díky tomu na něco jiného a to udržuje stres na uzdě.

A když ani to nepomáhá, praktikuji takzvané dýchání do čtverce. Jde o to, že čtyři sekundy vdechujete, pak na čtyři sekundy zadržíte dech, pak čtyři sekundy vydechujete a pak zase na čtyři sekundy zadržíte dech. U někoho může takové dýchání úzkost naopak vyvolat, ale pro mě je to jako záchranný kruh. Klidně to zkuste, až budete příště ve vypjaté situaci a půjde o hodně!

„Náramek pro štěstí.“ – Martin

Svůj náramek nesundávám absolutně nikdy, kromě toho, když jdu spát nebo do sprchy. Měl jsem ho na sobě během každého důležitého okamžiku svého života. Když mám někam letět letadlem, je to moje záruka, že nespadneme, když jdu na rande, tak mi dodává odvahu, a když hraje můj fotbalový tým, tak ho hladím, abychom vyhráli, to je jasné… Takže je pochopitelné, že když si ho vezmu na pracovní pohovor, dostanu díky němu práci. A když po pohovoru napjatě čekám, jak jsem dopadl, pomalu ho popouštím mezi prsty, jako kdyby to byl růženec.

Jestli to funguje? Nevím. Už jsem v letadle zažil pár turbulencí, jsem pořád single a tým, kterému fandím, se tak tak drží na posledních místech ligy. Ale dělám práci, která mě baví.

Asi takhle, mám prostě talisman, jehož přítomnost na ruce mě uklidňuje. A to ani nemá žádnou cenu, teda alespoň ne tu finanční. Vyrobila mi ho sestřenka, když jí bylo deset, a je to jen nylonová šňůrka, která mi škrtí krevní oběh, a na ní korálky z levné tvořivé sady pro děti. Dalo by se říct, že je ta kombinace hnědých, fialových, zelených a bílých korálků ošklivá? Ano. Aby to byl ještě větší kýč, jsou tam černě na bílých korálcích písmenka, která tvoří dohromady moji přezdívku „Marty“. Chtěla tam dát Martin, ale neměla „i“ a „n“, asi je dala na náramky někomu důležitějšímu… Možná je to hloupé, ale říkám si, že si mě aspoň náborář lépe zapamatuje, když mu tím stylovým náramkem na pohovoru párkrát zamávám před nosem (rád si vyhrnuju rukávy). A kdybych se stal někdy obětí dopravní nehody nebo mě postihla amnézie, bude to určitě užitečná věc při identifikaci mé osoby. Hrozím se dne, kdy ten náramek ztratím nebo roztrhnu a korálky mého štěstí se rozkutálejí po zemi.

„Autohypnóza odbourává fyzické projevy stresu a hodí mě do pohody.“ – Gabriela

Stresem nijak zvlášť netrpím, ale moje tělo má tendenci mě zrazovat ve chvílích, kdy jde do tuhého, což je třeba při pracovním pohovoru nebo při nějaké ústní prezentaci. Můžu být dokonale připravená a cítit se sebevědomě jako absolvent školy svádění pro pokročilé, nadejde ráno nějaké důležité události a mám sucho v krku a stažené hlasivky.

Abych tedy své „tři největší slabiny” nemusela na náboráře sípat z vyschlého hrdla, zvykla jsem si před pohovorem praktikovat trochu autohypnózy. Naplánuju si to tak, abych na místo pohovoru dorazila cca 20 minut předem, najdu si nějakou příhodnou lavičku v blízkosti budovy a pustím si jednu epizodu autohypnózy na YouTube (nejlepší je ASMR, bez toho se neobejdu před žádným pohovorem, prezentací nebo rande).

Přivede mě to na jiné myšlenky a dovolí mi to ovládat fyzické projevy stresu. Ani k tomu nepotřebujete YouTube, existuje celá řada autohypnotických cvičení pro lepší zvládání napětí. Se zmírňováním stresu pomáhá například jeho vizualizace, to je jen jeden z příkladů. Já si třeba představuji stres jako červenou kouli, která se otáčí a přitom se zmenšuje a splaskává. Přemýšlím o fyzických pocitech, které ve mně stres vyvolává, a pak podle toho svou vizualizaci upravuji. Červená koule má najednou modrou barvu, dýchá, nafukuje se, netrpí dehydratací.

Tohle mě naučila moje maminka lékařka, když jsem byla mladší a měla jsem před sebou zkoušku ze hry na kytaru, ze které jsem byla hrozně nervózní. Nevím, jestli to vážně funguje, každopádně nechci riskovat, jak by to dopadlo, kdybych to nedělala.

„Nový kousek oblečení.“ – Klaudie

Stačí se na chvíli postavit před šatní skříň a zamyslet se nad tím, co je v jednotlivých přihrádkách uloženo. Dost často přijdete na to, že se jedná o důmyslnou směsici pohodlného oblečení pro každý den, legín a tepláků na dny, kdy prší a z domu se vychází jen kvůli nákupu nějakého fast foodu, outfitů na romantické večeře a více či méně extravagantních kousků na společenské akce s přáteli. Ale mezi tím vším je ve skříni i několik kusů oblečení, které z člověka udělá špičkového profesionála. Při oblékání se řídím instinktem a málokdy se netrefím. Ještě se mi například nestalo, že bych na nedělní oběd k babičce dorazila v noční košili.

Zkrátka a dobře, stejně jako si pečlivě připravuju outfit na první rande, protože mi záleží na tom, jaký udělám dojem, i v předvečer každého pohovoru si v hlavě skládám mentální obrázek toho, co bych si mohla vzít na sebe. A to si buďte jistí, že mi pokaždé bude něco chybět. Protože si v hlavě představím verzi sebe sama, která neexistuje – nemá půlku potřebného oděvu –, vyrazím do obchodů hledat to, co mi chybí. Možná to trochu naznačuje nedostatek sebevědomí nebo to může někomu připadat, že jsem lehce povrchní, ale od té doby, co působím na vedoucích pozicích, mám dobrý pocit z toho, že mi to správné oblečení dodává pocit síly.

Navíc, když si koupím něco úplně nového, nemůžu s tím mít spojené žádné negativní vzpomínky. Představte si valkýru, která vyráží do bitvy ve zbrusu novém brnění. To je přesně ta energie, kterou chci. Ale tenhle můj rituál má dvě velké nevýhody: zaprvé je to docela zátěž pro rozpočet a zadruhé, když pohovor nakonec nedopadne podle plánu, je pro mě pak těžké si ten nešťastný outfit vzít ještě někdy na sebe.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.