„Kdo je nejlepší? Já!“ 50 vět, kterými sami sebe podporujeme před pohovorem

Sám sobě mentorem…

• Náboráři jsou taky jen lidi, no ne? Taky musí chodit na záchod jako všichni ostatní.
• Jestli to klapne, přispěju prvnímu člověku s kasičkou, kterého na ulici potkám. Je mi jedno, co to bude za charitu nebo jestli zrovna bude pršet!
• Sice v tebe nevěřím, ale, Bože, jestli existuješ, teď by byla skvělá příležitost se zapojit.
• Všechno zlé jednou skončí, a až bude po všem, udělám si hranolky, zavrtám se v posteli a budu se koukat na Přátele, dokud mi nezavolají.
• Nemám v nose holuby? Ne, dobrý.
• Kruciš, zapomněl/a jsem si vzít svoje spodní prádlo pro štěstí!
• Pffffuuuu… Třikrát nádech, třikrát výdech… Uvolnit se… A jde se na to.
• „I, I will survive, ná ná na ná…“
• No a co, že nemám nejmenší šanci, prostě to zkusím. Člověk nikdy neví, třeba budou mít zrovna zatmění mysli a vezmou mě!
• Nemám něco v zubech? Ne, dobrý.
• „I need a dollar dollar, a dollar that’s what I need! Jé jé jé…“
• Kvalifikace na danou pozici? Mám. Kompletní biografii náboráře? Znám. Jak že se jmenuje ta firma?
• Nemám kola v podpaží? Ne, dobrý.
• Možná to ještě na poslední chvíli zruší… To by bylo tak boží…
• Ten člověk, co právě vyšel z konferenčky, se hlásí na stejné místo jako já? Tak to jsem v pytli.
• Oni nehodnotí mě, to já přece hodnotím je. Je to jasné?
• Když to nevyjde, tak to budu brát tak, že jsem aspoň dostal/a kafe zadara.
• Nesmrdí mi z pusy? Ne, dobrý.
• Vzpomeň si, co ti říkal Jakub: Až se tě zeptají na slabé stránky, řekni, že jsi moc velký perfekcionista! Jakub je prostě borec.
• 6 hodin do pohovoru. 5 hodin do pohovoru. 4 hodiny do pohovoru. 3 hodiny do pohovoru. 2 hodiny do pohovoru. 1 hodina do pohovoru. 30 minut do pohovoru! 5 minut do pohovoru! Pohovor za TŘI, DVA, JEDNA! Zástava srdce.
• Riskuju, když budu lhát o výši minulého platu? Řeknu jim, že beru o 20 000 víc, než vážně beru, ale není to trochu moc?
• Kdo je nejlepší? Já jsem nejlepší!
• Krom toho, neříkám to jen já, máma to taky říkala…
• Co když dokážou číst moje myšlenky?
• Nastává chvíle, kdy se mi v praxi vyplatí všechny ty články, co čtu na Welcome to the Jungle.
• Jakmile s náborářem navážu oční kontakt, ovládnu ho hypnózou, oznámím mu, jaký bombastický plat si přeju, a podepíšeme smlouvu.
• Vždyť mi v současné práci není zas tak zle. No a co, tak mám syndrom vyhoření a mizerný plat… Proč si takovéhle věci dělám dobrovolně? Radši ten pohovor zruším.
• Jak je možné, že je najednou tak hrozně obtížné polykat? A odkud se vzal ten svíravý pocit v břiše?
• Je košer se zeptat, jestli si budu moct vybrat dovolenou už za dva měsíce? To byl taky nápad, koupit si letenky bez možnosti změny…
• Jasně, zrovna dneska určitě nepojede metro…
• Bezva, začíná to za dvě minuty a já ještě pořád nevím, jestli jim mám podat ruku, nastavit loket, nebo ani jedno… Áááááá!
• Za dvě minuty půl čtvrté? Jsem tu o dvě minuty dřív, mám zazvonit na ten zvonek? Ne, radši počkám. Ale když budu čekat moc dlouho, tak než mi přijdou otevřít, bude 15.31 a bude to vypadat, že jdu pozdě… Nádech, výdech.
• Co když se budu moc červenat? Co když budu koktat? Co když mi začne cukat v oku? Co když nebudu vědět, kam s očima? Co když upadnu? Co když se mi budou všichni posmívat a ukazovat si na mě prstem? Co když tam umřu?
• Jet MHD a riskovat, že přijedu pozdě, nebo jet na kole a riskovat, že se zpotím? Je to nervák.
• Asi nebylo moc chytré si dávat k obědu knedlo zelo vepřo.
• Ta mega dlouhá mezera v seznamu praxe v životopise? To mě unesli ufouni, stává se to častěji, než si myslíte.
• Tak si to zkusíme.
  „Můžete se nám prosím představit?“
  „Jistě. Takže, jmenuji se Kamil…“ Ale to přece dávno vědí, já jsem ale idiot. „Já jsem… Já jsem…“ Teď mi úplně vypadlo, kdo vlastně jsem. To nám to dobře začíná.
• Třeba se jim budu nakonec líbit?
• Třeba jim ze mě bude do pláče?
• Nemůžu se dočkat důchodu.
• Všechno je relativní. Začalo to velkým třeskem, pak začaly vznikat první hvězdy a planety, organismy se vyvíjely a zvířata měla čím dál větší inteligenci, čímž jsme se dostali do této situace, která z perspektivy budoucnosti vesmíru neznamená prakticky nic… Tak proč to beru tak vážně?
• Zopakujme si priority: Oni potřebují víc mě než já je. Jsem vyvolený/vyvolená.
• Před pohovorem se prostě člověku před očima začne odehrávat celý jeho život…
• Jak se zpívá v jedné písničce: „I was looking for a job and then I found a job and heaven knows I’m miserable now.“ (Hledal jsem si práci, pak jsem si ji našel a bůh ví, jak nešťastný teď jsem.) Takže, vážně mi to stojí za to?
• Ten náborář má na nohou tenisky, to jako vážně? No, asi jsem to s tím oblekem a kravatou trochu přehnal…
• Plán zněl přece jasně: Člověk stvoří umělou inteligenci, umělá inteligence nahradí člověka. Tak co tady proboha vůbec dělám?
• Zdálo se mi to, nebo se mě ten zaměstnanec, co jsem ho potkal na chodbě, snažil varovat pohledem, který říkal „hlavně sem nechoď pracovat, utíkej odsud co nejrychleji“?
• Všechny jsem hezky pozdravil/a, a dokonce jsem se omluvil/a kytce, kterou jsem shodil/a hned u vchodu. Zdvořilost? Mám v malíčku.
• Mají minutu zpoždění? Aha, asi už začínají taktizovat. Teď jim ukážu, jak mám pevné nervy.
• Když bude nejhůř, prostě si lehnu na zem a umřu…

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.