Jak vypadají denní rituály geniálních umělců?

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak Mozart složil své opery, Sartre zformuloval svou filozofii, Fellini natočil své filmy či Agatha Christie napsala své záhadné příběhy? Jak se těmto umělcům povedlo vytvořit tak obdivuhodná mistrovská díla, zatímco my ostatní máme problém v pondělí ráno vstát z postele?

Jak si géniové organizují den tak, aby z něj vytěžili co nejvíc produktivity a tvořivosti? Pokud bychom rádi dosáhli stejného cíle, měli bychom pracovat v pohodlném nebo uzavřeném prostředí? Měli bychom soustředit veškerý svůj čas na jeden projekt, nebo skákat od jedné věci k druhé? Měli bychom mít zavedenou rutinu, nebo bychom ji měli co nejvíce porušovat? Aby našel odpovědi na tyto otázky a identifikoval společné trendy hledání inspirace, spisovatel Mason Currey shromáždil podrobnosti o denních rutinách téměř 250 umělců, skladatelů a tvůrců a sepsal je v knize Denní rituály: Jak pracují umělci (Daily Rituals: How Artists Work). Pojďme se podívat, co objevil.

Pracovní doba

Lidé se při práci dělí na dva dominantní tábory: Ti, kteří u práce vydrží dlouhé hodiny, ale moc dobře ví, že pouze zlomek jejich práce bude ve výsledku stát za to, a na druhé straně jsou ti, kteří tvorbě věnují pouze malou část svého dne a pak krmí svůj intelekt jinými způsoby.

Švédský režisér Ingmar Bergman pracoval na svých filmech osm hodin denně, aby získal alespoň pár minut hodnotného kreativního obsahu – a to pokud měl ten den štěstí! Tento přístup ve svém online kurzu pro americký web MasterClass podporuje i David Lynch. Podle něj spočívá kreativita ve schopnosti tvořit a zároveň vědět, že 90 % toho, co vyprodukujete, nebude mít odpovídající kvalitu, ale že je to nezbytný krok k dobádání se k jádru úžasného nápadu.

Kupodivu neexistuje žádné zázračné řešení: skutečným klíčem k úspěchu je nalezení takové rutiny, která vám nejlépe vyhovuje. Francouzští spisovatelé Honoré de Balzac a Victor Hugo jsou stejně proslulí, ačkoliv ten první si rozdělil své dny do dvou šestihodinových (či delších) bloků psaní a mezi nimi si dal šlofíka, zatímco Hugo soustředil veškerou svou energii do dvou hodin mezi 18. a 20. hodinou. Podobně to bylo s Beethovenem, který skládal téměř osm hodin denně, zatímco Mozart, který měl během dne jiné věci na práci, skládal pouze dvě hodiny po probuzení a další dvě hodiny před spaním.

Spací návyky

Umělci a jejich spánkové režimy jsou opředeny protichůdnými stereotypy. Na straně jedné je tu teorie, že ranní ptáče dál doskáče, na straně druhé ale existuje představa kreativního procesu poháněného nočním a zhýralým životem.

Curreyova kniha ukazuje, že časy vstávání a usínání umělců se různí, ale všichni nakonec spí stejné množství času. Většina z nich ve skutečnosti nepřerušovaně spí po 6 až 8 hodin. Někteří umělci samozřejmě vstávají dříve než jiní, a to zvláště ti, kteří mají ještě druhé denní zaměstnání. Anthony Trollope, jeden z nejproduktivnějších britských spisovatelů, byl po celý svůj život zaměstnán na poště. Navzdory své práci strávil tři hodiny denně psaním a donutil se napsat alespoň 3000 slov na jedno posezení. Díky svému podvojnému životu byl schopen být hluboce pohroužen v pracovním režimu, který proto byl velmi soustředěný a efektivní.

Francouzský spisovatel Gustave Flaubert intenzivně pracoval od půl deváté hodiny večerní až do třetí hodiny ranní, zatímco Balzac spal od šesti večer do jedné ráno a pak pracoval do čtyř odpoledne. Vědci zjistili, že naše efektivita závisí na našem biorytmu, jinými slovy na rytmu celého našeho dne. Jakmile objevíte svůj rytmus, můžete pak rozpoznat chvíle, ve kterých jste nejefektivnější, a ty, ve kterých na vás padá největší únava. Obecně platí, že nejvýkonnější jsme čtyři hodiny po probuzení, naopak čas po jídle je vyhrazen především pro trávení.

Procházky, cvičení a přestávky

Německý filozof Friedrich Nietzsche napsal, že „všechny skutečně hluboké myšlenky člověka napadnou při chůzi.“ Spousta umělců opravdu během dne tuto aktivitu provozuje. Chůze je pro nás prospěšná, to všichni víme, procházky a nadýchání se čerstvého vzduchu nám umožňují získat odstup od našich vlastních myšlenek. Bylo již mnohokrát prokázáno, že chůze zvyšuje naši produktivitu a kreativitu. Výzkum nedávno provedený na Stanfordské univerzitě v Kalifornii ukázal, že chůze okysličuje mozek, a studenti, kteří se výzkumu účastnili, byli po procházce kreativnější. Charles Dickens se svižně procházel Londýnem téměř tři hodiny denně, básník John Milton chodil na skoro čtyřhodinové procházky do své zahrady a Charles Darwin zakomponovával do svého pracovního dne tři pauzy na procházku – po probuzení, před obědem a před večeří.

Některé společnosti nedávno zavedli trend tzv. „co-walkingu“ (spoluchůze), a to díky tomu, jak je tato aktivita přínosná pro naše zdraví i pro naše interakce s kolegy a nadřízenými. Američtí vědci dokázali, že pozitivní účinky chůze jsou patrné již po několika minutách a trvají až do chvíle, než si sednete zpátky k pracovnímu stolu.

Curreyova kniha také zdůrazňuje, že většina géniů má ze zásady omezený společenský život, jelikož jej považují za plýtvání časem a energií. Například Pablo Picasso se se svými kamarády scházel pouze v neděli, zatímco Marcel Proust se zcela stáhl do soukromí, aby se mohl stoprocentně věnovat psaní. Opět záleží na každém z nás, jak si nastavíme přiměřenou rovnováhu mezi tvorbou a společenským životem.

Pracovní místo

O rutinách už jsme slyšeli, ale někdy se musí tvůrce namotivovat k produktivitě tak, že se oprostí od veškerých svých návyků. Plno umělců považuje za nutné dávat si přestávky od své standardní pracovní rutiny, aby neustále stimulovali změnu. Woody Allen se například přiznal k tomu, že musí neustále měnit svou pracovnu, aby své myšlenky co nejlépe uchopil, jelikož každá změna přináší vánek čerstvého vzduchu. Také si několikrát denně dává dlouhé sprchy, a to zejména v době, kdy se potýká se spisovatelským blokem.

Někteří si potřebují vytvořit prostor určený k práci, zatímco jiní vynakládají veškeré úsilí k tomu, aby jim jejich prostředí práci nepřipomínalo. Agatha Christie ve své autobiografii uvedla, že jí stačil pouze psací stroj a rovný povrch, ať už to byl mramorový okraj v její koupelně či jídelní stůl. Najít klidné pracovní místo může být celkem výzva: Graham Green musel místo své pracovny držet v utajení, aby ho nikdo nerušil.

Nejzvláštnější návyky

• Honoré de Balzac vypil za den 60 šálků kávy.
• Le Corbusier začínal každý den 45minutovou lekcí švédské gymnastiky ještě před tím, než své ženě nachystal snídani. Dopoledne se věnoval umělecké meditaci – malování, kreslení a psaní – a do své pracovny pak šel pouze na několik hodin odpoledne.
• Jane Austenová své psaní skrývala přede všemi kromě své nejbližší rodiny. Psala na malé kousky papíru, které mohla kdykoliv schovat, kdyby náhodou měli doma návštěvu.
• Patricia Highsmithová byla produktivní pouze tehdy, když psala z postele, obklopená popelníky, nedopalky, zápalkami, koblihami a cukřenkou. Také měla ve zvyku dát si panáka vždy před začátkem psaní.
• Igor Stravinskij mohl skládat jenom tehdy, když si byl jistý, že ho nikdo neuslyší.
• Edith Sitwellová zase byla při psaní celou dobu zalezlá v posteli. Údajně si během páté či šesté ranní lehla do otevřené rakve, kde hledala inspiraci pro svou beletrii a morbidní poezii.

Po přečtení knihy od Masona Curreyho dojdeme k závěru, že kolik umělců, tolik rutin. Je tedy na každém z nás, abychom našli tu rutinu, která nejlépe stimuluje náš kreativní potenciál. Mnoho géniů mělo sklon k užívání různých stimulantů, jako např. amfetaminů, kávy či alkoholu, zato ale ne vždy vedli zdravý životní styl. Všechna tato srovnání jasně naznačují, že nakonec je nejdůležitější experimentovat: Poznejte sami sebe, naslouchejte si a vnímejte správné nápady ve správný čas. Kytarista skupiny Rolling Stones, Keith Richards, napsal, že refrén k písničce Satisfaction nahrál uprostřed noci, když se zničehonic probudil. Nápady jsou totiž často pomíjivé a je důležité naučit se si je zapamatovat a zaznamenat. Ani Beethoven nikdy nevyšel z domu bez svého zápisníku.

Přeložila: Eva Mazalová