Kvůli koronaviru musíme z reality do digitálu: Zkušenosti zasažených

Koronavirová krize zasáhla životy lidí napříč odvětvími a dotkla se pracovních zvyklostí každého z nás. Ne každá profese má ale možnost kompletně se přesunout do digitálního prostředí. Pracovníci v první linii, jako jsou lékaři, zdravotníci, lékárníci, prodavačky, popeláři nebo řidiči hromadné městské dopravy logicky o práci na dálku uvažovat nemohou. Je tu však stále i spousta dalších profesí, které jsou zvyklé pracovat primárně v offlinovém světě, na bázi osobního kontaktu – učitelé, sociální pracovníci, právníci, provozovatelé restauračních zařízení nebo drobní živnostníci. Pro mnoho z nich je osobní kontakt nenahraditelný, i ti si však v důsledku situace museli vybrat – poradit si, nebo zavřít krám.

Andrea, učitelka na základní škole

Andrea už 19 let učí na prvním stupni základní školy ve Zbiroze. Jejího oboru se pandemie koronaviru dotkla opravdu výrazně a musela kompletně upravit své dosavadní pracovní zvyklosti. „Na prvním stupni učím češtinu, matematiku, ekopřírodovědu a speciální pedagogickou péči. Zažívám teď velkou změnu, co se pracovního života týče. Dříve jsem velkou část dne trávila ve škole – dopoledne výukou, po obědě mám kroužky pro děti a po příjezdu domů jsem na počítači připravovala podklady k výuce nebo spolupracovala s různými organizacemi na výukových programech,“ říká Andrea.

Kvůli situaci však momentálně musí zvládat celý vzdělávací proces na dálku: „Teď je to pro mě velká změna – pro děti jsem ihned po uzavření škol založila web, na který přidávám náměty na procvičování od kolegů pro všechny třídy naší školy. Jinak teď celé dny prosedím u počítače – připravuji se na výuku, vyhledávám různé informace, absolvuji různé videokonference, webináře, semináře, dávám zpětnou vazbu dětem a rodičům, spolupracuji na různých projektech.“

Učit na dálku je pro Andreu výzva, na kterou si však kromě ní musejí zvykat i rodiče dětí. „Spolupráce s rodiči je fajn, známe se, rodiče jsou zodpovědní. Jen mi je nepříjemné, že se cítí provinile a omlouvají se, pokud ve zpětné vazbě upozorním na nějakou nepřesnost. Musím tak stále upozorňovat, že na zpětnou vazbu pro děti jsem tu já a oni si při těch všech starostech nemají dělat ještě hlavu z chybek. Pochopitelně jsou překážkou technické a časové možnosti jednotlivých rodin, ale procvičování zvládáme,“ říká Andrea.

Andrea však neučí jen svoji třídu, působí také ve vzdělávacím pořadu České televize UčíTelka a vyučuje v něm každou středu v rámci pásma Člověk a jeho svět. „V úterý jezdím do televize na zkoušku UčíTelky, ve středu je vysílání, po kterém musím odpoledne na chvíli vypnout – pořád je to pro mě obrovsky psychicky náročné, beru to hodně zodpovědně,” vysvětluje. „Byla jsem oslovena, abych se do projektu zapojila. Taková žádost v této mimořádné době není k odmítnutí, ale nervózní jsem stále. Připravuji ‚výuku‘ pro tři děti, které neznám, děti u obrazovek, které nevidím, rodiče a učitele, kteří mají různá očekávání, nároky, představy. Vždy se snažím, aby byla výuka přínosná pro všechny, což je problém i ve třídě, protože každé dítě je jiné, má jiné potřeby. Také jsem hodně zvyklá reagovat na vzniklé situace, což přes obrazovky nejde… Nikdy jsem nepromýšlela výuku tak důkladně jako nyní! A moje děti ze školy mají radost, že mě vidí, za to jsem moc ráda!“

„Nikdy jsem nepromýšlela výuku tak důkladně jako nyní! A moje děti ze školy mají radost, že mě vidí, za to jsem moc ráda!“

Pro Andreu byl přechod do digitálního prostředí výzvou, se kterou se ale ráda poprala. „Jsem poměrně akční člověk, kterému ale vadí nejistota a raději věci řeší hned. S webovými stránkami jsou rodiče poměrně spokojení, učím 4. třídu, kdy ještě hodně pomáhají dětem rodiče, a tak se snažím je nezatěžovat. Pravidelně v pondělí a ve čtvrtek odpoledne jsme se 14 dětmi z 24 na Skypu, pro ostatní je to ještě náročné. Popovídáme si, co je nového, procvičíme rozbor věty v ČJ a vypočítáme pár příkladů z matematiky, případně něco vysvětlím,“ dodává Andrea. „Osobní kontakt je pro mě ale jednoznačně nenahraditelný. Líbí se mi ale, že si z této situace odnesu spoustu užitečného do další výuky – efektivnější využití techniky ve výuce, pomoc s výukou v případě onemocnění – tady se nám otevírá spoustu nových možností. Nejvíc se ale po otevření škol stejně těším na děti.“

David, realitní makléř

David je realitní makléř, více než tři roky se zabývá prodejem a pronájmem nemovitostí a developerskými projekty napříč celou ČR. I jeho oblast podnikání byla koronavirem zasažena, sám říká: „Nyní na realitním trhu zaznamenávám útlum, ale rozhodně ne úplný. Myslím si, že lidé sami vyčkávají, jaký bude průběh v následujících měsících a zdali nebude pokles cen. Vláda České republiky 19. března vydala rozhodnutí, ve kterém se zákaz činnosti nevztahuje na realitní činnost. Rozhodně však nemohu říci, že se vše vrátilo do původního režimu, obavy lidí jsou velmi znát. Dodržuji tedy maximálně všechna bezpečnostní opatření a snažím se, co nejvíce to jde, pracovat online.”

„Nyní na realitním trhu zaznamenávám útlum, ale rozhodně ne úplný. Myslím si, že lidé sami vyčkávají, jaký bude průběh v následujících měsících a zdali nebude pokles cen.“

Oproti mnohým měl David velkou výhodu, v online prostředí se totiž pohyboval už před koronavirem. „Po dobu nouzového stavu jsem zjistil, jak pestrý online svět vlastně vůbec je. Doteď jsem jezdil na schůzky, setkával se s klienty, řešil vše po kavárnách, a dnes to vesměs vše řešíme v podobě videohovorů, emailů a prostřednictvím mnoha dostupných technologií. Smlouvy lze klientům nasdílet na Google disk, kde si můžeme všichni přidávat připomínky a úpravy, dále tu máme elektronické podpisy, datové schránky, ve větších městech fungují společnosti, které si u vás vyzvednou dokumenty a zavezou vám je na místo vámi určené. Dokonce existují aplikace, které při práci z domova nahradí zvuk kavárny či pracovního prostředí,“ říká David.

I on však vnímá, že plně online v realitní oblasti pracovat nelze a současná řešení jsou pouze dočasná: „Mám takovou oblíbenou větu – Doba, kdy stačilo nemovitost jen vyfotit a vložit na internet, je pryč. K mým nemovitostem standardně točím videoprohlídky nebo nabízím 3D virtuální prohlídky, čímž zákazníkům nabízím zážitek velmi blízký skutečnému procházení prostorem. Osobní prohlídku to ovšem stále nevynahradí.“

Barbora, sociální pracovnice v nízkoprahovém klubu pro mládež

Barbora je sociální pracovnice v nízkoprahovém klubu pro mládež Džagoda. Před pandemií koronaviru pražský klub fungoval jako místo pro dospívající a mládež od 13 do 26 let, kteří zde trávili volný čas, mohli si přijít popovídat o svých problémech, připravit se do školy nebo se zúčastnit preventivních programů, workshopů a aktivit. Barbora tak byla v každodenním kontaktu s mladistvými a vládní opatření výrazně zasáhla do denního režimu celého týmu.

„Momentálně už čtyři týdny pracujeme z domova. Pracovní doba se nezměnila, musíme si ale poradit s fungováním na dálku – každé ráno máme skrze videohovor půlhodinovou intervizi s celým týmem, kde si rozdělíme práci. Jsme aktivní na sociálních sítích, máme Facebook, Instagram i TikTok a dvakrát v týdnu pro naše klienty děláme livestreamy. Denně jsme s nimi na dálku v kontaktu – voláme si, ptáme se jich, jak se jim daří, povídáme si nebo jim pomáháme zvládat učivo do školy a nejrůznější situace, které ve svém životě právě řeší,“ říká Barbora.

Najet na tento systém však nebylo nejjednodušší. „Naši klienti jsou velmi často ze sociálně slabých rodin a nemají technické zázemí. Kvůli škole ale musejí být online, vypracovávat úkoly na počítači, a s tím se jim snažíme pomoci. Často s nimi třeba vyřešíme celý úkol po telefonu, přepíšeme jim ho do počítače a odešleme do školy,“ dodává Barbora. „S klienty si ale i povídáme a snažíme se s nimi řešit současnou situaci a informovat je. Často nemají přístup ke zpravodajství nebo nerozumí vládním nařízením, dostávají se k nim nejrůznější dezinformace a neví, jak s nimi naložit. Když třeba vyjde nové vládní nařízení, nahrajeme jim video, kde jim vlastními slovy vysvětlíme, co to pro ně znamená.“

„Naši klienti jsou velmi často ze sociálně slabých rodin a nemají technické zázemí. Kvůli škole ale musejí být online, vypracovávat úkoly na počítači, a s tím se jim snažíme pomoci.“

V rámci týmu šel naštěstí v Barbořině případě přesun do digitálního prostředí hladce. „Máme štěstí, že jsme mladý tým a máme skvělou šéfovou, která nás i v téhle těžké situaci neustále motivuje. Pořád je to ale nouzové řešení, naši klienti potřebují osobní kontakt, prostředí klubu a klid. Myslím, že se nám třeba nesvěřují tak do hloubky, protože sedí v pokoji, kde je mohou poslouchat rodiče, spousta rodičů možná neví nebo neschvaluje, že jejich děti chodí k nám do Džagody,“ popisuje Barbora. Nemůže se dočkat, až současná situaci skončí a klub naskočí do běžného režimu. „Nejvíc se těším, až je všechny obejmu,“ uzavírá.

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.