Mít výčitky je lidské... a naprosto zásadní!

Když si vezmete do rukou jeho poslední knihu The Power of Regret: How Looking Backward Moves us Forward (Síla lítosti: jak nás ohlížení zpět posunuje vpřed), okamžitě je vám jasné, že Daniel Pink hodlá obrátit naše představy o lítosti vzhůru nohama. Hned v úvodu si totiž vezme na paškál jednu z nejoblíbenějších francouzských písniček Non, Je ne regrette rien (Nemám žádné výčitky) spojovanou s nezaměnitelným hlasem jedné z nejpopulárnějších francouzských zpěvaček 60. let. Strhující balada z úst Edith Piaf se stala životní filozofií pro mnoho lidí po celém světě. Od té doby vzniklo nesčetně tetování, epitafů a smutečních řečí, ve kterých lidé hrdě prohlašují, že ve svém životě „ničeho nelitují“.

Pink ale bez obalu říká, že je to blbost. „Lítost není nic nebezpečného ani neobvyklého a ani není překážkou na cestě ke štěstí. Pocity lítosti jsou zdravou, univerzální a nedílnou součástí našeho bytí,“ píše. „Lítost je nedocenitelná. Pročišťuje. Poučuje. Pokud ji uchopíme správně, nestáhne nás dolů, právě naopak.“ Lítost dělá člověka, jak říká Pink.

Ve své knize The Power of Regret nás Pink nabádá, abychom zkusili pocity lítosti konfrontovat, místo abychom před nimi utíkali nebo se v nich utápěli. Padesát let se věnoval zkoumání emocí a provedl dva vlastní výzkumy, jeden v USA a druhý celosvětový. Data byla shromážděna anonymně a myšlenka o nezávazném vyjádření lítosti nadchla spoustu respondentů – jeho průzkum World Regret Survey dosud vyplnilo více než 24 tisíc lidí ze 110 zemí.

Pink definuje čtyři hlavní typy lítosti: základní (týkající se zdraví, vzdělávání nebo financí), lítost z nedostatku odvahy (příležitosti, kterých jsme se chopili, nebo které jsme si nechali ujít), morální (dobrá a špatná životní rozhodnutí) a vztahovou (strach z oslovení či odpuštění). Celá řada těchto typů lítosti proniká i na pracoviště: rozhodnutí, která jsme učinili v začátcích kariéry (základní); rizika, která jsme podstoupili nebo se jim vyhnuli (odvaha); jak jsme se zachovali v morálně vypjatých situacích (morální) a vztahy v práci (vztahová).

Mluvili jsme s Pinkem o tom, jak jeho výzkum pracuje s lítostí v pracovním prostředí, proč bychom se měli na lítost začít dívat jinou optikou a proč tvrdí, že bychom si měli sepsat tzv. „životopis neúspěchů“ – i když ho asi na LinkedInu sdílet nebudeme.

V knize dělíte lítost do čtyř kategorií. Do které z nich spadají kariérní výčitky a s jakými nejčastějšími lítostmi jste se setkal?

Ty čtyři druhy lítosti, které zmiňujete, vykrystalizovaly ze zásadního pilíře mojí teze, což je průzkum World Regret Survey. Zjistil jsem díky němu to, že lidé tolik nelitují povrchních životních záležitostí, jako kariéry, vzdělání nebo rodiny, ale spíše pociťují lítost, když přijde na hodnoty a aspirace hluboko v jejich nitru.

Vezměme si například jednu z kategorií – lítost z nedostatku odvahy. Ta často vyvstává v momentě našeho života, kdy se máme rozhodnout, jestli vsadíme na jistotu, nebo budeme riskovat. Když to neriskneme a šance nevyužijeme, často toho litujeme. Jedno z nejspolehlivějších zjištění v existujících výzkumech i v tom mém je, že v životě spíše litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali.

Tohle platí zejména v kariéře. Nejčastější příklady lítosti z nedostatku odvahy jsou např. tyto: „Nenašla jsem kuráž odejít ze svojí ubíjející práce, i když jsem vždycky chtěla začít podnikat. Nešel jsem si za svou vysněnou prací, i když jsem vždycky chtěl, a místo toho jsem vyhověl přání a očekávání svojí rodiny. Bála jsem se v práci něco říct a jen jsem sledovala, jak se společnost, pro kterou pracuji, pomalu rozpadá.“

V průzkumu se rýsují některé demografické rozdíly a trendy týkající se povahy lítosti. Která skupina v průzkumu nejvíc řeší výčitky spojené s financemi a kariérou?

Pokud chcete podložené a reprezentativní demografické tvrzení, odkážu se na projekt American Regret Project, který zahrnoval reprezentativní vzorek více než 4500 Američanů. Přišel s několika pozoruhodnými zjištěními, které vaši otázku zodpoví. Například to, že lidé s nejnižšími příjmy měli největší sklony k finančním výčitkám. Zajímavý poznatek, ale ne až tak překvapující. Muži jsou více náchylní ke kariérním výčitkám než ženy, i když rozdíl není tak markantní.

Nejzajímavější poznatek se ale týkal lidí s vyšším vzděláním. Jsou to totiž právě oni, kdo nejvíce litují svých kariérních rozhodnutí. Nejprve mi to nedávalo smysl, ale jakmile jsem se nad tím zamyslel, pochopil jsem to. Ti nejvzdělanější lidé mají koneckonců více kariérních možností, a proto častěji litují, že některé z nich nedali šanci.

Připadá mi, že základní lítosti jsou v rozporu s lítostmi z nedostatku odvahy: Na jednu stranu si přeji, abych více šetřila/pracovala, ale zároveň bych si přála žít víc bezstarostně a zažívat dobrodružství. Nemůže to pro některé čtenáře být matoucí? Jak se pak máme správně rozhodnout? Jak se vyhnout rozhodovací paralýze a být si jistí, že jsme si vybrali správně?

Nemyslím si, že tyto dva typy lítosti jdou proti sobě, alespoň ne z toho, jak je popsaly tisíce lidí účastnící se průzkumu World Regret Survey. Základní lítosti popsali nejčastěji jako nedostatek svědomitosti, nikoliv přílišné riskování. Dám vám typický příklad: „Utratila jsem spoustu peněz za blbiny a dostatečně nešetřila a teď jsem přišla na buben.“ Skoro nikdo nelitoval toho, že přišel o peníze, protože začal podnikat. I neúspěšní podnikatelé litovali svého rozhodnutí mnohem méně, než jsem očekával. Takže je možné cenit svědomitost i učení a růst zároveň. Dokonce bych tvrdil, že obojí společně tvoří smysluplný život.

A jak poznáme, že jsme udělali to správné rozhodnutí? Nepoznáme! Nikdy to nemůžeme vědět s jistotou. Dobré výsledky ne vždy vyplynou z dobrých rozhodnutí. Stejně tak jako špatné výsledky nejsou vždycky způsobeny špatným rozhodnutím. Můžeme akorát zhodnotit rozhodnutí samotné, informace, které jsme v tu chvíli měli, a to, kým jsme v daném okamžiku byli.

Kniha také nastiňuje zajímavé trendy týkající se typů osobností. Proč váš výzkum ukázal, že introverti mají více výčitek než extroverti?

Výzkum American Regret Project vlastně nezachytil razantní rozdíly mezi samozvanými introverty a samozvanými extroverty. Ale máte pravdu, že jsme objevili několik zajímavých rozdílů. Zaprvé lidé mnohem častěji litují toho, že se projevili nebo zachovali jako introverti než jako extroverti. Odpovědi byly jednoznačné. Mám pocit, že jsem nepotkal nikoho, kdo by litoval extrovertního chování. Lidé si spíš vyčítali, že se neozvali, neriskovali a neprosadili se.

Zadruhé respondentů, kteří litovali toho, co neudělali, bylo mnohem víc než těch, kteří litovali toho, co udělali. Zásadní roli tady taky hrál věk. Ať už šlo o pasivní, nebo naopak proaktivní chování, lidé okolo dvaceti vůči němu projevovali podobnou míru lítosti. Ale stačilo se dotázat jen o trochu starších respondentů, a ti už zjevně více litovali toho, co neudělali. A když je nám padesát, máme třikrát tolik výčitek z pasivity než z proaktivity.

Jak můžeme sílu lítosti využít v pracovním prostředí? Může pozitivně ovlivnit naši kariéru?

Hloubková a rozsáhlá analýza lítosti, zvláště optikou sociální psychologie, dokazuje, že když lítost systematicky konfrontujeme, než abychom ji ignorovali nebo se v ní utápěli, bude nám to ku prospěchu. Když se k lítosti postavíme čelem, můžou se z nás stát lepší vyjednavači, vyhneme se kognitivním předsudkům, dojdeme k rychlejším a lepším řešením, stanou se z nás ostřílenější stratégové a najdeme větší smysl v naší práci i životě.

Jedním z prvních bodů, kterým knihu uvádíte, čtenářům chcete ukázat, že mnozí chápou lítost úplně špatně. Lítost bereme jako odraz naší osobnosti, což je destruktivní, a měli bychom ji vnímat jako produkt konkrétní situace, ze které se můžeme poučit. Můžete nám tento koncept přiblížit?

Mnoho výzkumů o spokojenosti lidí spojuje jeden poznatek, a to ten, že je téměř vždy lepší hodnotit samotný akt než aktéra. Pokud si z našich chyb odnášíme to, že jsme špatní, hloupí nebo nedůvěryhodní, je to obvykle případ destruktivního chování. Máme pak pocit, že nám není pomoci, jelikož jsme z vlastní podstaty špatně naprogramovaní. Téměř v každém případě je lepší situaci zhodnotit a odnést si z ní poučení do budoucna. Takže žádné „Jsem idiot“, ale „Udělal jsem něco špatně. Můžu se z toho poučit, v budoucnu se tomu vyhnout a příště se rozhodnout lépe.“

Kdy za špatné rozhodnutí může kontext a kdy naše osobnost? Nepovede váš přístup k tomu, že budeme jen neustále hledat výmluvy za špatné chování? Můžete uvést příklad z pracovního prostředí?

To je zásadní otázka. Mezi lítostí a zklamáním je velký rozdíl. Lítost pocítíme, jen pokud můžeme něco ovlivnit a chyba je na naší straně. Když například venku prší, nemůžeme toho litovat. Vždyť počasí přece neovládáme. Ale můžeme být zklamaní, že nemůžeme jít na tenis. Pokud ale prší a já si nevezmu deštník, to už je moje chyba. V takovém případě je to moje volba, které můžu litovat.

Ještě podstatnější je to v profesním prostředí, kde je zkoumání pocitů lítosti o to přínosnější. Představte si, že nastoupíte do startupu a po několika letech tenhle startup zkrachuje. Litujete svého rozhodnutí, nebo jste jen zklamaní z toho, jak to dopadlo? Pokud chcete znát odpověď, analyzujte svoje rozhodnutí. Ignorovali jste tehdy nějaké do očí bijící varovné signály? Nevěnovali jste dostatek času rešerši finanční a organizační situace budoucího zaměstnavatele? Pokud odpověď zní „ano“, tak máte co do činění s lítostí. Měli byste se z takového rozhodnutí poučit a upravit svoje chování v budoucnu.

Může se ale taky stát, že to někdy prostě nevyjde. Možná to bylo špatným načasováním nebo se zčistajasna změnily podmínky na trhu. To je situační kontext, který převážně nejde ovlivnit. V takovém případě pociťujete zklamání. A zklamání není lítost, proto se z něj nemůžeme tolik poučit.

Jak si udržet zdravý nadhled nad lítostí, i když nás umí potrápit a zásadně ovlivnit náš život?

V zásadě bychom si měli projít třemi kroky. První krok je v nás samotných, načež můžeme jednat a konečně se posunout vpřed. První krok je být k sobě laskavý, nebýt na sebe příliš tvrdý, pochopit, že lítost je nedílnou součástí našeho bytí a že selhání je jen jeden okamžik, nikoliv něco, co definuje náš život. Na koncept „sebesoucitu” se výzkumníci zaměřují už dvacet let a je zásadní pro naše fungování.

Druhým krokem je o svých výčitkách mluvit nebo o nich psát, i kdyby to mělo být jen do šuplíku. Pomůže nám to se od nich oprostit. Když takové zdánlivě neuchopitelné negativní emoci dáme konkrétní tvar našich slov, nebudeme se jí tolik bát a lépe ji pochopíme.

Nakonec se musíme posunout vpřed. Je třeba se na pocity lítosti podívat s odstupem a systematicky je analyzovat, abychom si z nich vzali ponaučení do budoucna.

Nabízíte svým čtenářům spoustu skvělých rad, jak si pocity lítosti osvojit. Jaký je váš oblíbený tip, který nám pomůže pracovat s profesní lítostí?

Tak to je určitě můj oblíbený koncept, se kterým přišla Tina Seeligová ze Stanfordské univerzity. Říká tomu „životopis neúspěchů“. Na rozdíl od klasického životopisu, kde uvádíme všechny naše ocenění a úspěchy, do životopisu neúspěchů můžeme napsat naše selhání, neúspěchy a chyby. Ale tím to nekončí. Nejprve si do jednoho sloupečku sepište neúspěchy a pak v dalším sloupečku uveďte, jaké poučení jste si z nich odnesli. Třetí sloupeček pak slouží na sepsání konkrétních řešení, jinými slovy, co s tím hodláte udělat. Taky jsem si takový životopis neúspěchů sepsal. Řeknu vám, že to nebyla procházka růžovým sadem, zato jsem se ale hodně poučil.

Překlad: Eva Mazalová
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.