„Nechala jsem školu kvůli práci a nelituji toho.“ Jaké to je pracovat bez diplomu?

„Ukázková“ žačka

Na základní i na střední mi šla škola hravě. Po maturitě, kterou jsem složila s vyznamenáním, jsem se dostala na prestižní vysokou školu s technickým zaměřením. Ale postupem času mě předměty přestaly zajímat a na konci třetího ročníku jsem do školy přestala chodit úplně.

Poslední půlrok na škole šlo všechno z kopce

Asi si to dovedete představit… Nebylo to tak, že bych se jednoho rána probudila a řekla si: „Tak jo! Skončím školu a začnu pracovat!“ Prostě jsem postupně ztratila veškerou motivaci, aniž bych vlastně chápala, co se to děje.

Každý den jsem se snažila vzchopit… Marně. Ráno jsem nedokázala vstát z postele. Vynechávala jsem víc a víc hodin, nedělala jsem už vůbec nic, pořád jsem chodila pařit, a když už jsem na zkoušku přišla, nevěděla jsem vlastně, ani o čem ten předmět byl. Kam se jenom poděla ta jedničkářka?

Musela jsem si tedy položit otázku: jak vyřešit ten náhlý a stále větší nezájem o školu? A co ten pocit viny? Ale odpovědi nepřicházely. A tak jsem se každý den snažila nějak motivovat… Marně.

A nejdivnější bylo, že jsem ani na vteřinu nepomyslela na to, že bych studií zanechala. Pro mě to vlastně bylo naprosto nepředstavitelné. Měla jsem pocit, že stačí se jen vzchopit a začít něco dělat, jen abych dostala ten zatracený diplom. Protože to se ode mě přece čeká. Ale proč se to čeká? Vlastně už ani nevím…

Nejdřív reparáty, pak životopis

Jak už asi tušíte, ani na konci třetího ročníku jsem se nedostala zpátky do tempa. Nutila jsem se chodit na zkoušky, aniž bych cokoli uměla. Často jsem vlastně byla přítomná jen dle prezenční listiny. A tak jsem samozřejmě neprošla v žádném předmětu a v září mě čekaly opravné zkoušky. Ale v létě po tomhle debaklu jsem se (jako zázrakem) pustila do učení a VŠECHNO se svědomitě doučila.

Opravný týden se blížil a já byla přesvědčená, že ročník úspěšně dokončím. První zkouška: splněno. Druhá zkouška: nějak to prošlo. Třetí zkouška: příliš obtížná… Čtvrtá zkouška: tu místnost už jsem nemohla vystát. Na pátý reparát jsem si vlastně jen přišla na papír načmárat výpočty, jestli bych se svými výdaji vyžila z minimální mzdy.

Už v prvním týdnu výuky, který následoval po opravných zkouškách, jsem se na hodiny vykašlala úplně. A aniž bych věděla proč, začala jsem rozposílat životopisy v oboru, abych zjistila, jaké mám vlastně možnosti.

Po propařené noci přišel zlom

Po docela slušném večírku jsem se v pátek ráno probudila pozdě. Od kamarádky jsem dostala zprávu, jestli odpoledne přijdu na hodinu. Nic zvláštního. Ale pro mě to byla poslední kapka. Odpověděla jsem jí, že nikam nejdu a že se školou končím. Bylo rozumné dělat takhle velké rozhodnutí po prohýřené noci? Kdoví. Ale abych byla upřímná, od té chvíle jsem se cítila mnohem líp.

Potom už šlo vše ráz na ráz a já jsem si uvědomila spoustu věcí:

• Nebylo to tak, že bych školu neměla ráda… Jen mě už nenaplňovala tolik jako dřív.
• Nebyla jsem si jistá, zda si přeju vést takový život, na jaký mě studia připravovala.
• Chodit na hodiny mi lezlo krkem. Chtěla jsem se učit sama, podle toho, co budu zrovna potřebovat.
• Tyhle poslední měsíce měly negativní dopad na mé duševní zdraví a mohlo by se to zhoršovat, kdybych tímhle stylem pokračovala dál.

S odstupem jsem si uvědomila, že jsem si vysokou vlastně nevybrala sama. Byly to skvělé studijní výsledky na střední, které rozhodly za mě. A co je horší, samu sebe jsem přesvědčila, že dělám dobře, i když opak byl pravdou.

Ještě ten den jsem své rozhodnutí oznámila rodičům. Nebyli moc nadšení… Říkali, že ve dvaceti tohle není „normální“, báli se o mou budoucnost. Podle nich jsem byla sama proti sobě. Jak mohu ukončit školu bez diplomu? Navíc, když jsem pak mohla mít tak slibnou kariéru.

Jak to bylo s hledáním práce

Doma pochopili, že je mé rozhodnutí konečné, a i když se jim to moc nelíbilo, rozhodli se počkat, jak se s tím poperu a jakou kariéru si dokážu vybudovat.

Hledání zaměstnání bylo velmi rychlé. Chtěla jsem všem kolem dokázat, že to zvládnu i bez titulu. A tak jsem zvolila účinnou metodu: využila jsem všechny své kontakty a konexe. V životopise jsem kladla důraz především na svou technickou („po třech letech studia na technické vysoké škole“) a obchodní zdatnost („pracovala jsem na obchodní pozici ve společnosti XY“). Také jsem požádala všechny své bývalé šéfy a vedoucí stáží, aby mi pomohli životopis dostat do oběhu.

Hned tři dny potom, co jsem sekla se školou, se mi ozvali z jednoho startupu, kam jsem poslala životopis, a pozvali mě na schůzku. Během pohovoru na pozici obchodního zástupce jsem přiznala, že jsem studovala technickou univerzitu a že jsem studium v půlce ukončila. Vysvětlila jsem jim, že bych své obchodní dovednosti raději rozvíjela přímo v terénu, než abych několik let studovala na ekonomce. Náboráři měli sami také poměrně atypické profily, a tak mé rozhodnutí chápali. Pokládali mi prostě jen více otázek než „běžnému“ (chápej, diplomovanému) uchazeči, aby si skutečně důkladně ověřili, co umím.

Domluvili jsme se, že nastoupím na částečný úvazek, protože jsem chtěla pracovat pouze tři dny v týdnu. (Já si toho navymýšlím, že? Ale vím, co chci.) Také se mě zeptali na mou představu o platu. V podstatě bez přemýšlení jsem si řekla o 1 500 eur měsíčně. Souhlasili. A tak jsem si týden poté, co jsem nechala školu, našla práci. A to ne jen tak ledajakou, ale dobře placenou pozici za málo odpracovaných hodin, která mi umožní dál se rozvíjet. Jinak řečeno: i bez „pořádného“ diplomu jsem si zaměstnání našla hravě.

Teď si zpětně myslím, že v můj prospěch hrál fakt, že jsem se musela spolehnout na své dovednosti a motivaci, nemohla jsem se „schovávat“ za titul.

Dva roky poté…

Dnes je to již něco přes dva roky od chvíle, co jsem skončila školu a začala pracovat. Čtyřikrát jsem se stěhovala, třikrát jsem změnila zaměstnání, rozjela jsem vlastní mini podnik a zažila mnohem více úspěchů i pádů, než bych byla poznala jako studentka.

Ale především se neustále vzdělávám, a to i bez školy. Tím, že jsem ji opustila, jsem získala mnohem více času pro sebe… A umožnilo mi to přemýšlet nad cestou, kterou bych se v životě chtěla ubírat. Zejména jsem si uvědomila, že způsob života „z domu do práce, z práce domů“ opravdu není nic pro mě. A také rozhodně nechci pracovat ve velkém kolektivu. Takže k čemu by mi vlastně byl vysokoškolský titul? A jestli nakonec lituji svého rozhodnutí opustit školu? Ne. To už je asi jasné.

A co vy, měli byste taky seknout se školou?

Abych byla upřímná, na tuhle otázku přesnou odpověď nemám, protože neznám vaši situaci. Pokud vás studium, stejně jako mě, ničí psychicky, možná by bylo dobré o tom popřemýšlet. Bude to jednoduché rozhodování? Určitě ne. Najdete si práci rychle? Těžko říct… Pokud se do toho pustíte s vervou a ukážete svou chuť pracovat, tak ano, je možné si najít dobrou práci i bez diplomu. Budete svého rozhodnutí litovat? Nemyslím si. Pokud máte kuráž na to, abyste školu opustili, pak pro to asi budete mít dobré důvody.

V každém případě si nemyslím, že by existoval jeden jediný způsob, jak v životě uspět. Cesty, po kterých kráčíme, jsou někdy klikaté… Takže pokud váháte, jestli se máte na vše vykašlat a rádi byste mi položili pár otázek – anebo se vám jen líbil můj článek – můžete mě kontaktovat na LinkedInu. Velmi ráda vám pomůžu s rozhodováním!

Překlad: LexiPro
Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.