Čím výše jdete, tím méně potkáte žen: Nerovnost a předsudky jsou stále realitou

Problém je v tom, že si mnoho lidí své předsudky často ani neuvědomuje, případně nevhodné narážky pokládá za žerty. I s každou další takovou narážkou upevňují status quo v sobě i ve svém okolí.

„Napadá mě zkušenost z pohovoru. Člověk, za kterým jsem šla, mi na začátku schůzky ani nepodal ruku. Věnuju se vývoji webových stránek a e-shopů, a přestože jsem měla super reference z předchozí práce, od začátku mi nevěřil, že opravdu něco z toho umím, nejspíš proto, že je to technická pozice a žen na ní všeobecně pracuje míň. Celé to bylo extrémně nepříjemné, ten člověk se choval jako hovado, pořád si mě prohlížel a snažil se mě nachytat. Asi po půl hodině rozhovoru mu došlo, že opravdu něco vím, a pak trochu otočil, ale do spolupráce s touhle firmou jsem po takové zkušenosti vážně nešla,“ popisuje svůj zážitek projektová manažerka v IT sektoru Kristýna.

Stejně jako ona se s podobnými předsudky ohledně dovedností nebo kvalit setkává mnoho dalších žen. Pravidelně musejí snášet poznámky o tom, že určitou pozici dostaly jen kvůli genderu, že jsou na nějaké místo příliš hezké, a klasickým highlightem je pak otázka na to, jestli je jejich špatná nálada dílem právě probíhající menstruace. Ať jsme ale fér, podobné stereotypní narážky mohou v jiných situacích čekat i na muže – dobrým příkladem je třeba zájem o rodičovskou dovolenou.

Předsudky? Ty nemáme

Kristýna ve svém příběhu popisuje nejenom předsudky, ale taky setkání s „macho“ mužem, tedy někým, kdo kromě stereotypních myšlenek zápasí s dalšími specifickými rysy, jako je nedostatek empatie, pocity nadřazenosti nebo přílišná hrubost. Ty často souvisejí s psychickými problémy, a bylo by proto dobré tyto dvě situace oddělit. Setkání s komplikovaným protějškem se v životě někdy nevyhneme, určitě bychom ale neměli vykreslovat všechny muže jako primárně machistické.

Větším problémem je v rámci běžné společnosti situace takzvaných unconscious bias (podvědomých předsudků), tedy jednání, při kterém si lidé neuvědomují, že nějaké předsudky vůbec mají. Zpravidla jsou to vyjádření, která se ve společnosti tak nějak „běžně nosí“ a jsou spíš důsledkem výchovy a mezilidské komunikace než cílené snahy kohokoliv ponížit.

Ženy jsou běžně vykreslovány jako emocionální, starostlivé a loajální bytosti, které mají na prvním místě hodnotového žebříčku děti (ať už své vlastní nebo obecně jakékoliv), jejich rozhodování ovlivňuje premenstruační syndrom a navíc špatně řídí.

Muži jsou naproti tomu v obecném pojetí logičtí, asertivní a přirození vůdci.

„Sama jsem se setkala s tím, že pokud jako žena v byznysu vystupuji tvrdě, je to často vnímané negativně, naproti tomu rázný muž je pro okolí cílevědomý. Na schůzkách, kde jsem byla jen já a mužský kolektiv, se automaticky předpokládalo, že budu psát zápis a starat se o organizační věci. Stejně tak si vzpomínám na moment, kdy nám na jednání přivezli catering a člověk, který ho přivezl, šel jako první za mnou, abych mu poradila, kam s ním,“ popisuje ředitelka marketingové agentury Radka.

Je to zčásti právě stereotypní přístup k pohlavím a iracionální očekávání od mužů a žen, které i dnes stále staví hranice mezi lidmi v pracovním prostředí a v příležitostech. Může se objevit úplně všude, v číslech se ale projevuje především na vyšších manažerských a vedoucích pozicích, což dobře shrnula laureátka Nobelovy ceny Wangari Maathai: „Čím výš jdete, tím méně potkáte žen.”

Ženy ve vedení nechceme

Díky průzkumu, který každý rok u příležitosti Mezinárodního dne žen publikuje Eurostat, máme poměrně dobrý přehled o tom, jak si ženy v Evropě při obsazování řídících funkcí ve firmách vedou a jak jsme na tom v porovnání s okolními zeměmi my v Česku. Čísla se u nás (a prakticky nikde v Evropě) za posledních pět let příliš nezměnila – v Česku působí na manažerských pozicích 31 procent žen, v boardech jich sedí 18 procent a jako vedoucí pracovnice studie označuje jen 11 procent žen.

Každoroční průzkum nekompromisně odhaluje nadvládu mužů v řídících funkcích napříč sektory, a to i přesto, že ženy dosahují všeobecně vyššího vzdělání. Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2019 mělo ve věku do 35 let vysokou školu 40 procent žen a jen 27 procent mužů. Přestože vysokoškolský diplom rozhodně není všechno, čísla dobře ilustrují fakt, že i ženy mají navzdory všeobecnému přesvědčení velkou snahu realizovat se ve vlastní kariéře.

Příčiny toho, proč je stále tak velký rozdíl mezi zastoupením mužů a žen na vedoucích pozicích, zkoumaly rumunské výzkumnice Felicia Cornelia Macarieová a Simona Claudia Cretaová a v jejich studii se jim povedly shrnout do několika bodů:

• mínění společnosti o rolích mužů a žen
• manželství a děti
• nedostatek zařízení pro pracující ženy (např. mateřské školy v okolí)
• mužské předsudky
• a všudypřítomné mužské hodnoty ve firmách

„Několik let jsem pracovala na projektu společně se čtyřmi muži a jednou ženou. Nutno podotknout, že to nebyl pracovní projekt, ale nezisková volnočasová aktivita, kterou jsme dělali všichni dobrovolně. Ani jeden z mužů nebyl zvyklý, aby s nápady přicházela žena, a po nějaké době, kdy jsem na projektu působila, najednou začal problém. Svou práci jsem dělala poctivě, ale po mnoha sériích hádek se nakonec celá komunikace zvrhla do nekonečných urážek, kdy mi kolegové mou práci schválně bojkotovali. Druhá žena v kolektivu to měla velmi podobně. Z projektu jsem musela odejít, protože ve mně kolegové začali stavět komplex méněcennosti a pocit, že nemám právo na názor,“ popisuje zkušenosti s několika předcházejícími body projektová manažerka Tereza.

Kde je feminismus, když ho potřebujeme?

V ideálním světě by právě tady přišel na scénu feminismus a zachránil situaci. Problém je ale v tom, že feministické hnutí má ve společnosti spíše radikální a špatnou pověst, a namísto debat o rovnosti tak často jen nechtěně přilévá olej do už tak horkého ohně – přestože podstata feminismu odkazuje na ekonomickou, společenskou a politickou rovnost všech pohlaví, nikoliv na neomezenou nadvládu žen, mnoho lidí si pojem vykládá právě tímto směrem.

Nicméně je to právě feministické hnutí, které poukazuje na to, že vlastnosti připisované ženám a mužům jsou z většiny sociálním konstruktem, že tyto stereotypy ovlivňuje výchova i vzdělávací systém a v dospělosti se pak s lidmi znova a znova dostávají i do zaměstnaneckých vztahů.

Odmítavý přístup k myšlenkám, které se snaží ženy v jejich snaze o rovnost podpořit, se například v Česku objevuje poměrně běžně a ukazuje ho i nedávný průzkum Ligy otevřených mužů. Odpovědi v něm často zahrnují přesvědčení, že pro úspěch záleží především na „schopnostech konkrétního člověka, a nikoliv na jeho pohlaví“. Takový pohled ale samozřejmě nemyslí právě na hlouběji zakořeněné předsudky, které brání jinak schopným lidem projevit se naplno, a pomíjí právě i předsudky podvědomé.

Bez mužů to nezměníme

„V posledních padesáti letech se v mužsko-ženském světě dějí dosud nevídané věci a proměny. Několik století funkční patriarchát dostává na frak, do popředí se dostává růst, uvědomění, potřeby a pocity,“ vysvětluje pro Flowee psycholog Pavel Rataj. Má pravdu v tom, že realita všedního dne je dnes v mnoha ohledech vůči ženám podstatně vstřícnější, pokud ale žijeme v té moderní společnosti, do které sami sebe tak rádi zasazujeme, bylo by na tom potřeba ještě trochu zapracovat. A bez mužů to nepůjde.

Liga otevřených mužů v rámci zkoumání české populace zmiňuje fakt, že muži mají k rovným příležitostem žen a mužů spíše pozitivní, ale trochu vlažný vztah, což se dá vysvětlit hlavně tím, že muži rovnost nechápou jako svoje vlastní téma, ale spíše jako válku na úplně jiné frontě. Příkladem za všechny je citace jednoho z účastníků studie: „Proč by se měli muži angažovat v tom, za co bojují ženy? Nikdo je k tomuto boji nenutí.“

Pragmatické vysvětlení „Proč“, které zapadá do kapitalistického světa a je tak obhajitelné ve vedení jakékoliv firmy, přináší studie IBM. Ukazuje totiž, že firmy, které aktivně pracují s politikou genderové rovnosti na pracovišti, vykazují podstatně lepší výsledky a překonávají svou konkurenci v oblasti ziskovosti, růstu tržeb, inovací i spokojenosti zaměstnanců. Diverzita tak zkrátka nese svoje ovoce, a přestože by to neměl být ten hlavní důvod, proč přemýšlet nad rovnými právy žen a mužů v pracovním prostředí, možná by se v tomhle konkrétním případě dalo přistoupit na tezi, že účel světí prostředky.

Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.