Psychologické okénko: Ženete se za úspěchem, ale štěstí stále nikde?

Často se domníváme, že mezi pocitem spokojenosti a úspěchem je přímá úměra. Jinými slovy, čím úspěšnější jsem, tím jsem také šťastnější. Pokud se však detailněji podíváme na výsledky různých výzkumů v oblasti kognitivních věd, zjistíme, že pravda je (poměrně překvapivě) někde trochu jinde. Ba co hůře, při bližším ohledání si začneme všímat toho, že honba za úspěchem může přinášet nemalé zklamání.

Nástrahy cílové pásky

Někteří odborníci jsou toho názoru, že naše očekávání spojená s úspěchem jsou chybná. Tal Ben-Shahar, profesor na Harvardově univerzitě, to označuje termínem „arrival fallacy“, což bychom mohli popsat jako iluzi o pocitu štěstí v cíli. Tento koncept hovoří o naší mylné představě, že ve chvíli, kdy svého cíle dosáhneme, budeme již trvale spokojení. Pokud si však k ruce vezmeme fakta, pak zjistíme, že při naplnění nějakého cíle se skutečně cítíme o něco šťastnější, ale tento pocit trvá jen velmi krátce.

Myslíme si, že nezbytnou podmínkou pracovního úspěchu je to, že se zcela upneme na jediný cíl a tomu musíme dát naprosto všechno. Což je velmi zvláštní, protože v jiných oblastech našeho života tuto představu vůbec nemáme.

Lidé stále podléhají představě, že pocit štěstí z úspěchu bude trvat mnohem déle. Tomu se říká iluze trvalosti. O tento fenomén se velmi intenzivně zajímali také humanitní vědci. Zmiňme například jeden experiment zaměřený na profesionální sportovce. Ti byli dotázáni, co by byli ochotní udělat pro to, aby vyhráli zlatou medaili. Někteří z nich odpověděli, že jsou odhodlaní tomuto cíli obětovat i několik let svého života. Zní to skoro, jako by snad uzavírali obchod s ďáblem, při němž smění deset let za to, že pak vyhrají kýžené zlato. Když se však autoři experimentu následně ptali vrcholových sportovců, kteří již zlatem ověnčení jsou, na to, jak dlouho se z vítězství radovali, ukázalo se, že tento pocit přetrval 48 až 72 hodin a poté se jejich emoční stav navrátil zase do starých kolejí.

Myslíme si, že nezbytnou podmínkou pracovního úspěchu je to, že se zcela upneme na jediný cíl a tomu musíme dát naprosto všechno. Což je velmi zvláštní, protože v jiných oblastech našeho života tuto představu vůbec nemáme. Například si nikdy neřekneme: „Dneska sním 20 kilogramů jídla a do konce měsíce si už nedám ani sousto.“ A taky nás ani nenapadne si říct: „Budu spát 72 hodin v kuse a po zbytek měsíce už oči ani nezamhouřím.“ Natožpak aby si někdo předem předsevzal: „Pořádně se vystresuji, jak to jen půjde, vrhnu se do práce tak, že se půl roku s nikým neuvidím, a potom si dám týden dovolené.“ I přesto, jak absurdní se nám tato prohlášení mohou zdát, přesně takto máme tendenci se chovat, když dojde na otázku úspěchu.

Problém je však v tom, že když nakonec svého cíle dosáhneme, pocit zadostiučinění trvá tak krátce, že štěstí je vzápětí vystřídáno zklamáním. A tak ochotně nakráčíme rovnou do další pasti: začneme si totiž hledat nový cíl, na který bychom se mohli zase upnout. Pomyslně tak přiživíme tu zničující touhu, jež nás bude věčně hnát za chimérou štěstí, a my se tak ocitneme v bludném kruhu jako křečci, kteří běhají v kole.

Nechat tomu volný průběh

Tím, že se příliš upneme na jeden cíl, ovšem riskujeme, že se ocitneme pod vlivem určitého druhu kognitivního zkreslení, konkrétně tzv. fokalismu. Jinými slovy, že podlehneme „omylu jediné příčiny“, což v praxi znamená, že budeme bytostně přesvědčeni o tom, že naše životní štěstí zcela závisí na jednom jediném faktoru, kterým je právě úspěch. A vše ostatní – vztahy s dětmi, partnery i přáteli, naše koníčky, sport, hraní videoher nebo záliba v seriálech – bude muset ustoupit tomuto našemu cíli, našemu projektu, do nějž vkládáme veškeré naděje, že jeho naplnění nám přinese trvalé štěstí. Bohužel, realita je ale úplně jiná.

Dokonce je možné pozorovat, že mezi štěstím a snahou o něj někdy panuje nepřímá úměra. Spokojenost si zkrátka nemůžeme jednoduše stanovit jako svůj cíl. Je to tak trochu jako se spánkem: když jsme unavení, jdeme si lehnout a snažíme se usnout, když ale sami začneme dumat nad tím, zda už spíme, tak paradoxně nebudeme moct vůbec zabrat. Usneme teprve tehdy, když se na to přestaneme soustředit. Mohlo by se tedy zdát, že naše životní spokojenost a pocit štěstí vlastně pramení z toho, co děláme spíše mimoděk.

Znamená to snad, že bychom tedy neměli mít ambice, že bychom měli na vše rezignovat a o úspěch se raději ani nepokoušet? Vůbec ne. Prostě je pouze třeba si dávat pozor na to, abychom nevkročili do pasti fokalismu, a k tomu nám stačí mít na paměti, že úspěch není to jediné, co nás může učinit šťastnými. Zdrojů spokojenosti je třeba mít více a úspěch by nikdy neměl být jediným nosným pilířem našeho života.

Jsme totiž něčím víc než jen naší vlastní prací. A úspěchy mohou přicházet z různých stran: z našich koníčků, z mezilidských vztahů, z péče o druhé i o sebe samé, a dokonce mohou plynout i z toho, že věcem necháme volný průběh, protože koneckonců to vlastně je takovým malým vítězstvím, když se někomu i v dnešním světě podaří odolávat veškerým tlakům a na honbu za úspěchem se vědomě nevydat. A kdo ví, třeba se úspěch dostaví právě ve chvíli, kdy se za ním přestaneme hnát.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.