Rozdělení moci: Jak se patriarchát proměňuje, aby byla jeho pozice ještě silnější

Ve světě (nejen) práce stále více mužů vyjadřuje podporu rovnosti mezi pohlavími. Do diskuze se zapojují hlavy velkých společností a v platnost vstupují zákony na podporu rovnoprávnosti… Ale v praxi diskriminace stále přetrvává. Jak je možné, že stojíme na místě? Na tuto otázku se snaží odpovědět socioložka Haude Rivoalová ve svém strhujícím literárním díle nazvaném La fabrique des masculinités au travail (Pracoviště jako továrna na maskulinity). Tato kniha vznikla na základě průzkumu prováděného v jednom logistickém závodě. Logistika je jedním z výhradně mužských oborů sektoru služeb (ženy zde působí pouze z 18 %). Spíše než na překážky, které brání ženám v postupu na vrchol, se Rivoalová soustředí na faktory, které umožňují mužům setrvávat u moci. Hlavní teze knihy vychází z následujícího tvrzení: odolává-li stále mužská nadvláda pokusům o svržení, pak je to proto, že se transformuje. Autorka, doktorka sociologie, nachází analogii s myšlenkou Luca Botanlskiho a Eve Chiapellové, obsaženou v knize Le nouvel esprit du capitalisme (Nový duch kapitalismu), že podmínkou udržení kapitalismu je integrace kritiky, která je proti němu vedena. Patriarchát dělá totéž. Firmy se naoko snaží integrovat zásady feminismu, ale v praxi stále přetrvávají nerovnosti mezi muži a ženami. Mužská nadvláda zde uplatňuje darwinismus: nepřežijí nutně ti nejsilnější, ale ti, co se nejlépe přizpůsobí.

„Homo novus“: Ani sexistický, ani macho

Název knihy Haude Rivoalové nebyl rozhodně zvolen náhodně. Úmyslně hovoří o „maskulinitách“ v množném čísle. Trvá totiž na skutečnosti, že „maskulinita“ jako pojem je proměnlivý sociální konstrukt, na rozdíl od „virility“ (mužnosti). Maskulinní je především „to, co není feminní“, tedy ženské a obecně vnímané jako podřadné. Zatímco virilita je symbol výkonu, vytrvalosti a síly, který se v čase příliš neproměňoval. Kromě toho, virilita je ve větší či menší míře vlastní všem lidem. Klidně může existovat virilní žena!

Haude Rivoalová připomíná, že virilita nepodléhá genderové klasifikaci. Vezměte si třeba ženy, které vykonávají profese vyžadující sílu a vytrvalost. Například ošetřovatelky (z 98 % ženy) musí nosit nemocné, umývat je, starat se o ně. V bestselleru Le Quai de Ouistreham (Ouistrehamský přístav) popisuje novinářka Florence Aubenasová fyzické aspekty práce v odvětví úklidových služeb (stěhování nábytku, stlaní postelí, vysávání, čištění…). Pouze v 17 % odvětví jsou zastoupeni v podobném poměru muži a ženy, ale „silových“ prací je daleko více, než se tradičně uznává (stavebnictví, logistika, řemesla…).

V dnešním světě se navíc na fyzickou sílu zas až tolik nehledí, jako tomu bylo třeba v dělnické třídě dvacátého století. Muži si jsou dobře vědomi kritiky vedené na jejich účet, hlavně přehnaného lpění na některých symbolech virility – včetně fyzické síly a autority – a snaží se od této kritiky distancovat. Mění se tzv. „ideál mužnosti“.

Moderní leader musí prokázat duševní sílu

Co je to tedy ten „homo novus“? Haude Rivoalová vysvětluje, že hegemonický model maskulinity, který je vlastní mužům bílé pleti, heterosexuální orientace a vyšší třídy, zahrnuje několik diskurzivních i tělesných norem.

Dnes se hraje na duševní sílu, sebekontrolu, projevy odolnosti. Už se tolik nedisponuje fyzickou silou, ale zdůrazňuje se „tichá síla“ – tedy především schopnost zachovat si chladnou hlavu ve stresových situacích. Přitom je známo, že ve světě práce vládne neustálé zvyšování produktivity a tvrdá konkurence. V globalizovaném a ultra konkurenčním světě „platí pro firmy totéž, co pro muže: chcete-li se udržet na špici, musíte milovat výzvy a překonávat sami sebe v inovacích“.

K tomu Haude Rivoalová dodává, že podnikatelský svět se zdá být fascinován extrémními sporty: závody plachetnic s jednočlennou posádkou, maratony, ultramaratony… Někteří vysoce postavení pracovníci využívají osobní zkušenosti z těchto sportů a zařazují je do své rétoriky – hovoří o překonávání sebe sama, osobních rekordech a zvládání náročných podmínek. V Transfrilogu – společnosti, ve které autorka prováděla svůj výzkum – se oblasti sponzoringu rozhodně nevybírají náhodně: financují se projekty jako překonání Atlantiku na windsurfu, automobilové závody na ledě Andros Trophy nebo závody v bahně „Mud Day“. „Oceňuje se celkový výkon, tělesný i duševní, stejně jako schopnost jít za svou vášní, v popření tělesných potřeb.“

Přepracování se cení

Musíte si libovat v těžké práci a umět dokázat, že se hodně dřete. Někdy se zaměňuje „prezenteismus“ (tedy potřeba být při práci neustále viděn) a skutečný výkon. Ačkoliv nové generace hlásají rovnováhu mezi osobním a pracovním životem, v reálu se od mužů stále očekává daleko větší ochota být neustále k dispozici. Sice je tu vidět nějaký pokrok, dnešní mladí muži chtějí více času věnovat otcovské roli, ale mnozí z nich sami přiznávají, že přetrvává očekávání vysoké výkonnosti. Otcovská dovolená tedy byla možná navýšena, ale někteří muži si stejně nedovolí ji využít v plném rozsahu, aby nevypadali v práci málo angažovaně. Odejít z práce dřív, protože je třeba se postarat o děti, nebo si dokonce vzít částečný úvazek, na to zapomeňte, to si moderní pracující muž nemůže dovolit!

Akceptujte své emoce… Abyste je mohli lépe ovládat

Haude Rivoalová vysvětluje, že podle dnešního ideálu mužnosti dostávají muži často protichůdné pokyny: „Moderní leader musí být přísný, ale ne impulzivní. Musí naslouchat, ale emoce musí držet na uzdě.“ Cílem je především odlišit se od žen – které jsou vnímány jako přecitlivělé, až hysterické – a také od některých lidovějších konceptů maskulinity, podle nichž jsou muži považováni za impulzivní a násilnické.

Co si pak má ale člověk myslet o trendech na sociálních sítích, které vybízejí muže k projevům zranitelnosti a akceptování emocí, nebo dokonce ke sdílení neúspěchů? Haude Rivoalová upřesňuje, že tohle je typické jen pro konkrétní společenskou vrstvu, především vyšší třídu. Když podnikatel napíše rozsáhlý příspěvek na LinkedIn o vlastním syndromu vyhoření a pozitivech neúspěchu, je to proto, že si to může dovolit. Měl dostatečné prostředky na to, aby se z toho dostal, využil svých zdrojů, aby neklesl až na dno (měl terapeutickou podporu, rodinu…). „V nižší třídě se tolik neozývají hlasy volající po vyjadřování emocí a akceptování zranitelnosti. Naopak, tam přetrvává strach z neúspěchu. Člověk v nižší třídě se neustále pohybuje na hraně propasti, a proto se radši nedívá dolů, ale nahoru.“

Tento nenápadný diskurz na téma emoce má zhoubný charakter. Nejdůležitější je podle něj mít emoce pod kontrolou, nenechat se jimi ovládnout. Takže: Emoce ano, ale jen tehdy, pokud slouží k lepšímu výkonu, pokud díky nim činíme lepší rozhodnutí. To je celkem podobné Foucaultovu tvrzení: „Kdo ovládá sebe, lépe ovládá ostatní.“

Stručně řečeno, homo novus je odolný, vytrvalý a citlivý – ale ne moc. Vzdaluje se extrémnímu pojetí formy virility. Přizpůsobuje se, inovuje se. „K dosažení nadvlády nestačí být mužem, musíte být mužem tím správným způsobem,“ uzavírá autorka.

„Chlapi sobě“ vždy a všude, jen čím dál destruktivněji

Haude Rivoalová zdůrazňuje, že během svého průzkumu se nesetkala s žádným mužem, který by byl otevřeně sexistický. Naopak, řada z nich se prezentovala jako přívrženci feminismu. Navzdory tomu se v reálu vytváří překážky (skutečné i symbolické) – které brání ženám v přístupu na vysoce postavené pozice.

Ve firmách stále přetrvávají praktiky umožňující separaci žen. Jako příklad uveďme různé firemní a teambuildingové akce. Jsou to chvíle, kdy se „buduje týmový duch“ a posiluje kolektiv. Připomínají se společné hodnoty i historie firmy. V příbězích o začátku firmy však často figuruje „průkopník“, „geniální vynálezce“ (intelektuál, co sám na všechno přišel ve své garáži), nebo prchlivý vizionář (vzpomeňme si na některé osobnosti ve světě obchodu…) Tyto příběhy, které se vyprávějí a předávají dál, jsou často androcentrické. Ženy v nich nemají žádné zastoupení. Vzniká tak archetyp „ideálního pracovníka“, se kterým se ženy mohou jen obtížně ztotožnit.

Jako příklad symbolického odporu uvádí Rivoalová firemní porady. Mohou být dodrženy kvóty, ale to ještě neznamená, že je v práci dosaženo rovnoprávnosti. Ženám se skáče do řeči, jsou jim dokonce upírány kompetence. Atmosféra na některých poradách bývá upřímně až toxická, protože muži mezi sebou vtipkují – humor je stále silným ukazatelem dominantně mužského a heterosexuálního prostředí. Ačkoliv se proklamuje progresivita, muži mají stále více prostoru a jsou hlasitější.

Překážky se objevují také v konkrétní podobě, a to v oborech, ke kterým je ženám stále zapovídán přístup. Haude Rivoalová se zaměřila na řidiče nákladních automobilů. Je to profese, která se v čase velmi vyvíjela, kamiony se díky technologiím vylepšovaly, kabiny získaly na komfortu (odpružení, klimatizace, GPS…). Čekali byste, že s menší náročností profese půjde ruku v ruce i její feminizace, ale to se nestalo. Jak to? Zaprvé je to proto, že nábor je založen na silné mezilidské vazbě – muži upřednostňují zase muže. A zadruhé, řidiči rádi zdůrazňují domnělou technickou povahu své práce, aby ospravedlnili tuto nerovnováhu. Jde o staré známé: „Řidič si musí umět sám vyměnit píchlou pneumatiku.“ Ale ve chvíli, kdy tento jediný argument založený na fyzické síle přestává fungovat, hledají muži nový diskurz, který obhajuje mužskou dominanci profese. A tak se nyní zaklínají mlhavým know-how, které dodává jejich povolání „maskulinní“ charakter: schopnost odolávat únavě, rychle se rozhodovat, dobře počítat… Je to forma „story-tellingu“ a důkaz o genderovém rozdělování odborných dovedností. Chtějí-li být muži nadále hrdí na to, že vykonávají „chlapskou práci“, musí se postarat o to, aby „chlapská“ zůstala!

Nová vize pracovního světa pro dosažení rovnosti

Ačkoliv se firmy předhánějí v tom, která je progresivnější, po důkladnějším zkoumání se ukazuje, že rovnost mezi muži a ženami je stále na míle daleko. Zásady rozdělování moci se sice transformují, ale jen marginálně a tak, aby upevnily pozici patriarchátu.

Jak říká závěrem Haude Rivoalová: „Neustále mluvíme o nové generaci mužů, o nové generaci otců, nových pracovních organizacích, nových leaderech, ale ze strukturálního hlediska se vlastně ve skutečnosti skoro nic nezměnilo.“

Ačkoliv mocní dnešního světa hlásají otevřenější maskulinitu, posedlost symboly virility zůstává stejná. Usilujeme-li o rovnost mužů a žen v profesionální sféře, měli bychom se oprostit od pocitu, že se musíme přizpůsobovat. Implikuje totiž, že nemáme vzdorovat stávajícímu řádu věcí. Když se ale odvážíme zpochybnit normy, které řídí naše chování v práci, budeme moci obhájit i jinou vizi pracovního světa, kde se nebude vše zakládat na konkurenci (mezi muži a ženami, mezi různými formami maskulinity…) a kde se nebude vše posuzovat podle individuálního výkonu. Zní to jako hezké novoroční předsevzetí.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.