Ne, každý prostě neumí (a nemusí) být nutně kreativní!

Ve své knize zmiňujete velmi živočišné a překvapivé spojení mezi kreativitou a kapitalismem…

Jak už z jeho podstaty vyplývá, kapitalismus je velmi vynalézavý systém. Neustále se vyvíjí a nabízí nové a nové vychytávky, aby dokázal zareagovat na nové touhy, které zpravidla podněcuje on sám. Neustále vznikají nové a nové inovace, odhalují se nová zákoutí trhu…

Na počátku 20. století byly odpovědí na všechno systematizované inovace. Nebylo nutné se jakkoli zaměřovat na jednotlivce. Ale na začátku druhé světové války se objevily pochyby: Co když byrokratický aparát v lidech potlačí chuť přicházet s novými nápady? Proti tomu však stojí neochota měnit korporátní systém a postoupit práva duševního vlastnictví autorům a inženýrům samotným. Proto se hledáček zaostřil na kreativitu, bylo potřeba si na ni opravdu posvítit, zjistit, jak fungují její vnitřní mechanismy.

Jde o to, že do kreativity byly vkládány veškeré naděje: Je potřeba korporátní kapitalismus ochránit před jeho vlastním sebedestruktivním potenciálem, protože na kapitalismu je založená celá lidská společnost. Proto se na kreativitu zaměřila veškerá pozornost a s pomocí psychologických studií se začaly prozkoumávat ty nejkreativnější duše. A najednou by chtěl každý pracovník upozorňovat na svou vlastní kreativitu, protože chce vypadat jako inovativní a spontánní člověk plný nových nápadů. Protože kdo je kreativní, má přece jasnou výhodu nad svými kolegy i konkurencí! A dochází k posunu: Kompetence, spolehlivost a loajalita – to vše postupně ustupuje do pozadí, zatímco kreativita přebírá moc! Sbohem kancelářské myši, vítejte pobláznění „kreativci“!

A co to vlastně je, ten „kreativní člověk“?

Až najdete někoho, kdo vám na to dokáže jasně a jednoduše odpovědět, dejte mi vědět! Kreativita je většinou spojována s určitým uměleckým duchem, ať už přímo či nepřímo: v módě, designu, psaní, tvorbě obsahu… Ale v dnešní době si své místo na poli slávy kreativita vydobyla i v oblasti technologických inovací. „Kreativní kapitalismus“ je výsledkem spojení mezi uměleckou inspirací a „průmyslovou“ produkcí.

Jak se kvůli tomuto spojení proměňovalo naše pracovní prostředí?

Během zlatého období, tzv. fordismu, tedy v první polovině 20. století, si aktivní část populace západní Evropy a Severní Ameriky užívala poměrně příjemné příjmy. Libovala si ve spotřebním zboží, utrácela za volný čas, domky se zahradou, dovolené… A vesele hromadila majetek. To hovoříme především o zaměstnancích v kancelářském prostředí, kde běžný pracovník nemusel dokazovat žádnou velkou kreativitu (ani to po něm nikdo nechtěl).

To se ovšem změnilo v 70. letech. Tehdy se kreativita stala alfou a omegou. Toto období historie se vyznačuje nestabilitou a ekonomickými krizemi. Terciární sektor se vyvíjel vysokou rychlostí. „Práce“ začíná být najednou daleko flexibilnější a méně jistý pojem. Tradiční model zaměstnání se zvolna mění, ke slovu se dostává outsourcing, offshoring a externí dodavatelé. Prvotním impulsem jsou samozřejmě finanční důvody. Firmy se snaží minimalizovat náklady snížením počtu zaměstnanců na plný úvazek tím, že se zbavují nákladných továren, které nejde přesunout jinam.

Ale kreativita nabývá na hodnotě také proto, že sami zaměstnanci jsou unavení každodenním přísným pracovním stereotypem a touží po větší flexibilitě a po změně. Podobné smýšlení se šíří nejen v dělnické třídě, ale také mezi vedoucími pracovníky. Nakonec je však jako první vyslyšeno právě na místech, jako je Silicon Valley, kde jsou pracovní normy překopávány od základů. Dneska je v pořádku mít „přizpůsobenou pracovní dobu“, život v kancelářích už nepodléhá tak přísným regulacím. Do práce si našla cestu určitá hravost: zaměstnanci si mohou půjčit firemní notebook a jít pracovat třeba z kavárny na rohu, na pracoviště se instalují ping-pongové stoly a sedací vaky…

Signalizuje kult kreativity nástup svobodnějšího pracovního života?

Tento vývoj pracovních hodnot vlastně otevřel dveře kreativním profilům. Před takovými padesáti lety měl člověk, kterého bavilo kreslit, velmi omezené pole působnosti – mohl se uplatnit jako ilustrátor nebo umělec, ale v soukromém sektoru neměl moc na výběr. Dnes může takový talent nalézt nespočet různých uplatnění. Totéž by se dalo říci o autorech psaného slova, ani ti už se nemusejí spokojit buď s psaním románů, nebo s žurnalistikou.

Rozmach kreativity vede k inkluzivnějším a otevřenějším metodám práce. To ocení zejména lidé, kteří by jinak měli problém se uplatnit v přísně rozdělených pracovních škatulkách. Práce je najednou daleko větší „zábava“. Pracovní postupy typu brainstorming mohou mít spornou účinnost, ale zato zaručeně zvyšují zapojení zaměstnanců, protože posilují spolupráci a týmového ducha.

Tento nový ideál, podle kterého mohou vedle sebe existovat práce i zábava, nazývám „kreativní ideál“. Je to idealizovaná představa umělce, který nikdy nemá nouzi o práci ani o peníze, sedí v kavárně a čmárá si nápady do zápisníku, hledá inspiraci v přírodě… Je to představa práce, která, jak se zdá, je bližší lidské povaze, vzbuzuje více emocí a vidí se v ní mnoho lidí.

Zní to, že za vašimi slovy bude následovat nějaké ALE: Kde je ta svoboda, kterou „kreativní ideál“ slibuje?

Dnes, stejně jako v padesátých letech, se o „kreativcích“ říká, že preferují práci bez pevného rámce, od projektu k projektu. Podle mě má tento argument hlavně odůvodnit vykořisťování kreativních pracovníků. Tím, že se představa kreativců idealizuje, vypadá pak celá „zakázková ekonomika” (gig economy, založená na zadávání práce externím pracovníkům na volné noze) zcela idylicky.

Už jen ten její název, který se ujal po celém světě, toho hodně vypovídá: „Gig“ (koncert, krátký projekt, prácička) je slovo pocházející z jazzového prostředí, popisující původně situaci, kdy hudebníci získali smlouvu na jeden jediný koncert nebo maximálně na pár koncertů. Život jazzmanů je těžký, to každý ví, ale stejně si ho představujeme jako něco romantického, protože je pro ně hudba vášní a přináší lidem radost. Tahle myšlenka si našla cestičku do zakázkové ekonomiky: administrativní pracovnice nebo řidič Uberu – všichni si chceme připadat jako jazzoví hudebníci.

A co jistota, kterou přináší stálé zaměstnání, nemocenská, placená dovolená? Na ty zapomeneme. Lidé, co jdou od zakázky k zakázce, mají špatný přehled o svém skutečném příjmu a musejí neustále přijímat další a další práci. Toho využívají zákazníci, kteří tlačí na minimální sazby – což vede ke zhoršování platových i pracovních podmínek. Hranice mezi prací a volným časem se stírá, člověk musí být neustále na příjmu. Nesmí vydechnout. Práce zasahuje do našeho volného času, narušuje nám plány, společné chvilky s rodinou i čas spánku.

Od kreativců se očekává, že budou neustále pracovat na nějakém projektu. Ale co zbytek zaměstnanců, od kterých se požaduje „inovativní smýšlení“?

Od všech se neustále chce, aby přicházeli s něčím novým, je to tzv. start-upová mentalita a dotýká se úplně všech odvětví (ale hlavně produktového vývoje a reklamy). I v oblastech, jako je HR nebo pojišťovnictví, se od zaměstnanců chce, aby přemýšleli „neotřele“. To ale neznamená, že tento pocit sdílejí nebo by mohli sdílet zaměstnanci v každodenním výkonu práce. Vezměte si, že i „kreativci“ si potřebují čas od času trochu ulevit, vydechnout, trochu zamíchat každodenní rutinou, aby mohli dál vymýšlet nové věci a inovovat. Pokud například navrhujete obálku knihy nebo děláte vizuál do časopisu, máte určitou míru volnosti, ale také se musíte držet jasných pravidel, například dobře zachytit ducha a DNA publikace (ale současně musíte být dost originální na to, aby bylo vyloučeno jakékoli kopírování či plagiátorství). Právní předpisy na ochranu duševního vlastnictví podporují novou tvorbu, ale zase nevyvolávají záchvaty naprosté originality.

V každém případě působí na autory velký tlak přicházet neustále s něčím novým, neotřelým, a to nevyhnutelně vede k vyčerpání. Je proto naprosto pochopitelné, že si od toho potřebuje člověk odpočinout, například tím, že bude jednoduše datlovat data do počítače, nebo dělat cokoli jiného, u čeho není třeba tolik přemýšlet. Řeči o neustále dalších a dalších inovacích a nepřetržitém přílivu kreativity často odrážejí spíš určitý postoj či diskurz, ale ne realitu.

A co se v takovém světě stane s těmi, co nezapadají do „kreativního ideálu“?

Ti jsou ze hry. Mimo. V reklamách uvidíte jen kreativce. Když chcete prodat nový počítač, použijete záběr na grafika, jak něco tvoří, architekta ponořeného do projektování nové budovy, usměvavého podnikatele nebo partu přátel, co právě přišli na trh s novou značkou tenisek. Aby se věci prodávaly, používají se k jejich propagaci domnělá kreativní zaměstnání, a ne lidi, co sedí nad excelovskými tabulkami nebo tráví dny odesíláním e-mailů, jakkoli mohou být důležité. To totiž zjevně nejsou profese, které by se měly ukazovat a které by měly spotřebitele přimět, aby si něco koupili.

I v jednotlivých firmách (či organizacích celkově) není neobvyklé, že se zaměstnanci rozdělují na „kreativní“ týmy a ty ostatní, více „analytické“. Je to dobře vidět v reklamním průmyslu, kde si osoby, které vymýšlejí reklamy nebo je realizují, mohou snadno myslet, že veškerou hodnotu své firmy vytvářejí právě oni. Všechny ostatní služby jsou spíše druhořadé. Proti nim stojí například obchodní tým, který přímo spolupracuje s klienty, má na starosti plánování a považuje svou roli v celém procesu za naprosto klíčovou. Kreativce vidí jako pomatence odtržené od reality. A přesně v tom vidíte potenciální sporný bod v samém jádru jedné firmy.

V dnešní době, nepatříte-li do tábora „tvůrčích profesí“, rychle se můžete ocitnout na druhé koleji, protože vaše práce není tak „cool“. Dnešní společnost si víc váží inovací než odborných znalostí. Do jisté míry to nahlodává i úctu, kterou jsme běžně chovali k lidem, co se specializují na nějakou konkrétní oblast. I když si takoví lidé stále přijdou na pěkné peníze, odborníci v oboru už nejsou v naší kultuře tak opěvováni, jako tomu bylo dřív. Ale největší problém představují osoby s manuálním zaměstnáním nebo v sociálním sektoru. Jejich role ve společnosti je naprosto klíčová, přesto je na ně pohlíženo skrz prsty. Pochopte, tihle lidé totiž nevyužívají svoji „kreativitu“.

Přesto jste zastáncem myšlenky, že kreativita není vždycky tam, kde si myslíme, že je…

Podle odborníků si kreativitu spojujeme s konkrétními uměleckými profesemi a konkrétními povahovými rysy. Ale měli bychom si konečně uvědomit, že každá práce zahrnuje určitou kreativitu. Před chvílí jsem hovořil o jednoduchém datlování dat do počítače: ale když se objeví nějaký problém, je potřeba jej vyřešit. To platí i pro všechny možné další profese: instalatéry, tesaře i další. Všichni se musejí umět přizpůsobit situaci. Žádné dvě práce nejsou stejné. Často v nich můžeme být svědky inovativních a důmyslných řešení. Právě řešení problémů zcela jasně odráží schopnost kreativního myšlení.

Současně bych chtěl poukázat na to, že i tahle moje předchozí poznámka jasně ilustruje, jak moc má naše společnost potřebu nacpat kreativitu úplně všude. Jako kdybychom se snažili, aby každá profese zněla o trochu víc „cool“ a její náplň byla o trochu líbivější, a proto se ji snažíme napasovat na hodnoty naší doby. Přitom jsou to profese, které vyžadují situační inteligenci a vynalézavost. Měli bychom přiznat, že i kreativita má své místo v těchto profesích, ale současně bychom měli respektovat jejich základní podstatu, tečka.

Jaké dopady má mentalita „kreativita za každou cenu“ na duševní zdraví a spokojenost ekonomicky aktivní části populace?

Ze všech stran zaznívá, že pro dobré duševní zdraví je kreativita klíčová. Mnoho z nás se ve volném čase pro zvýšení duševní pohody věnuje činnostem, které by se daly nazvat „kreativní“. V práci je hledání kreativity o to těžší, že není imunní vůči každodenním starostem a stresu. A v takovém případě také mnohem méně přispívá k naší duševní pohodě.

Kultuře, která si víc cení neustálé aktivity a dostupnosti než neochvějné vášně pro práci, se nemůže dlouhodobě dařit. Na to bychom neměli zapomínat. Člověk může být v práci skutečně angažovaný a dělat ji s chutí, ale ani v takovém případě není o nic méně důležité si dopřávat pořádný odpočinek a přestávky. Lidé, kteří svou profesi považují za kreativní, na to mohou snadno zapomenout. Aniž by o tom věděli, dávají tak pořádně zabrat svému duševnímu zdraví.

Lidé mají také tendenci si spojovat (a to není nic nového) kreativitu a poblázněnost, jako kdyby obětování duševního zdraví bylo nakonec jen součástí kreativity v širším slova smyslu. Tvoříte-li monumentální dílo, nad kterým bude žasnout celý svět, vlastně je to pochopitelné. Ale jak si to odůvodníte v dalších 99,9 % kreativních profesí? Péče o vlastní duševní zdraví by měla být prioritou pro každého z nás, nehledě na to, jaké je naše povolání.

Kreativita si našla cestičku do všech open spaců. Spatřujete v tom příslib zaměstnanecké spokojenosti a seberealizace?

Kult kreativity vzbuzuje určitě spíše nadějná očekávání, zejména proto, že ztělesňuje určitou představu o práci – chceme dát hodnotu a smysl tomu, co děláme. Dodat práci určitou dávku kreativity je rozhodně zajímavé, až příjemné. Ale v žádném případě není žádným příslibem naplnění či pocitu velké užitečnosti. Vezměte si například někoho, kdo má v práci za úkol udělat video k produktu, který ho zrovna dvakrát nezajímá. Kreativní proces tvorby může být stimulující, ale co konečný výsledek? Může mít člověk pocit naplnění, když výsledek není podle jeho vkusu a neodpovídá jeho hodnotám?
Kult kreativity by se měl opírat o dva základní pilíře: nalezení smyslu v práci a nalezení přístupu ke kreativitě v širším slova smyslu v lidském životě. Být kreativní znamená také být konstruktivní či produktivní.

Jak dosáhnout toho, aby byl kult kreativity nahrazen pro všechny užitečnějším a udržitelnějším systémem?

V první řadě si musíme přiznat ty méně líbivé aspekty života, do kterého dáváme neustále všechno, jsme neustále na příjmu, neustále nadšení – a to jsou přesně znaky kultu kreativity. Musíme trochu zmírnit tlak na pracovní týmy, uznat a ocenit práci těch, kdo nedělají tu nejkreativnější práci. Jejich role není o nic horší a kreativní profese se od nich mohou lecčemu přiučit. Firmy by měly stáčet pozornost i k nekreativním profilům, ukazovat nejrůznější profese v daném odvětví a dokázat, že existuje mnoho způsobů, jak přispět k rozvoji jedné firmy. Není třeba kreativitu zatracovat, ale měli bychom otevřít oči i dalším talentům a schopnostem.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.