Předpovídají sci-fi filmy budoucnost práce?

Jak bude vypadat práce v budoucnosti? Na tuto otázku se ptají lidé od nepaměti. V současnosti je však aktuálnější než kdykoliv dřív. Události posledních měsíců obrátily svět vzhůru nohama. Open space se stává ohroženým druhem, stejně jako kanceláře v tradičním slova smyslu. Pandemie nás rozdělila, a proto utrpěly i naše vztahy s kolegy. Jak bude vypadat práce v budoucnosti, na to se ptají filmaři již celá desetiletí. Dokážete si představit, jaký pracovní život nás čeká zítra? Pozítří? V jakém prostředí se bude asi odehrávat? Práce nás zbaví podstaty, bude ubíjející, bude jen pro pár vyvolených… Na filmových plátnech budoucnost práce nevypadá příliš povzbudivě. Sci-fi filmy, zpravidla silně ovlivněné stejnými předlohami a autory v čele s Orwellem a Asimovem, vykreslují budoucnost pracujícího lidu.

Spoiler alert: bude jednotvárná, jednobarevná, pod dohledem a elitářská. Bude nás dohánět k šílenství a bude nás izolovat. Podívejme se na některé zfilmované předpovědi.

Utopeni v papírování: film Brazil

Muž má problém s topením. Klimatizace se rozbila, v bytě je vedro na padnutí. Muž se dusí ve svém malém retrofuturistickém bytě. Zavolá společnosti, která má na starosti servis. Nahlásí havárii automatické telefonní operátorce, jejíž hlas je škodolibý, jakož i podezíravý. Náš zákazník se nebude muset potit dlouho: za několik minut už na něj míří pistolí šílený opravář topení s knírkem, který ve své plné výzbroji připomíná důstojníka Urny. Před každým servisem se sice musí sepsat příslušná dokumentace, ale bohužel – havárie je havárie. Není čas. „Nemohl bych vystát to papírování,“ vysvětluje akční opravář. „Ani bych nemohl otočit kuchyňským kohoutkem, aniž bych vyplnil formulář 27I6.“ Opraváře/odpadlíka hraje Robert de Niro, zpoceného majitele bytu v pyžamu Jonathan Pryce. Film Brazil je něco na pomezí fantasy žánru, říznutý Monty Pythonem a Georgem Orwellem. Jedná se o kousek režiséra Terryho Gilliama (bývalý člen britských Monty Pythonů, pozn. red.) z roku 1985 mapující dystopický a totalitní svět posedlý výkonem a produktivitou.

Sam Lowry, popleteně řešící rozbité potrubí, pracuje jako schopný, neambiciózní úředníček v šedém obleku a s našedlou pletí v podzemních archivech. Jeho matka, nábožně vyznávající kosmetickou chirurgii, mu vyčítá, že není schopen přijmout zodpovědnost, a snaží se ho přimět, aby se nechal povýšit, ačkoli o to nemá zájem. Jediné, co ho totiž zajímá, jsou jeho sny. Každou noc se stává okřídleným rytířem bojujícím proti obřím miminům, který prolétá skrz růžová oblaka a snaží se zachránit jakousi vysněnou ženu. V této mýdlové bublině uniká každodenní rutině plné dokumentů se sériovými čísly, pošetilých protokolů a nekonečného razítkování. Sam pracuje v obřím molochu, který se vydává ze zázrak technologie. Všechno je šedé, rezavé, mechanismy zastaralé, klávesnice psacích strojů znějí jako z jiného světa – je to něco mezi mraveništěm a sektou. I malinký brouček může v tomhle prostředí způsobit pořádnou neplechu. To je základní premisa filmu: brouk neboli anglicky bug spadne do tiskárny a rozhodí celý systém. Úplně všem kromě Sama je to ale jedno. Jako když se vám ztratí šek (no ano, i šeky existují v některých budoucnostech) a v bance vás posílají od čerta k ďáblu. Je to jako hrát tenis proti zdi, a to celé dny. Ve snaze vyřešit tento problém Sam potká ženu svých snů. Tu, o které se mu každou noc zdálo. Jak se ji snaží získat, pomoci jí, nebo se o to alespoň pokusit, najednou si začíná všímat nesmyslnosti systému, v němž si dříve liboval s klapkami na očích. Nakonec je to možná spíše ona, kdo ho osvobodí od těžkého břemene zaměstnání a kdo bojuje se světem, kde každá kancelář není vlastně nic jiného než cela. Ironií je, že prohnaný opravář topení prchající před zákonem, kterého hraje Robert de Niro, je během výbuchu zavalen hromadou dokumentů – je doslova spolknut byrokratickým aparátem. I v našem světě, v dnešní době, se vždycky najde nějaký formulář, na který zapomeneme, políčko, které zapomeneme zaškrtnout, jedno chybějící potvrzení, a šup – zamítnuto, vráceno odesílateli. Nejsme sice ještě tak daleko jako film Brazil, ale když se to vezme kolem a kolem…

Gilliamův film popisuje zaměstnání jako něco bizarního, hektického, šíleného, přehnaného. Svět venku a jeho temnota je vyvažována poetickou krajinou představivosti. Když Sam uprchne z té každodenní šedi, ocitne se ve velkolepém a pohádkovém světě plném barev a radosti. A co když to všechno byl jen šílený sen, jen hloupá halucinace? Nezbláznil se Sam? Pravděpodobně ano. Kultovní snímek Brazil popisuje práci jako systém, soukolí, zběsile se točící ozubená kola, nelogický rezavý mechanismus, který vede k paranoie a bláznovství.

Film Brazil a koneckonců ani žádný jiný sci-fi film by neměl velký úspěch bez filmu Metropolis od Fritze Langa z roku 1927 (za jehož úspěchem zase stojí z velké části vizuální stránka filmu). Jedná se v mnoha ohledech o jeden ze základních kamenů světové kinematografie: dobrodružný a futuristický je jak v námětu (co do pochybné a diskutabilní morálky autorky scénáře a manželky Fritze Langa a jejích nadcházejících vazeb s nacisty), tak v režii…

Třídní boj a obří výtah: filmy Metropolis, Total Recall a THX 1138

Na povrchu žijí mocnáři, oddávající se bohatství a lenosti. Pod povrchem živoří chudí, zavržení, zneužívaní dělníci. Pracují dnem i nocí, záda ohnutá, aby udrželi v chodu monstrózní gargantuovský stroj a aby si ti nahoře mohli užívat života. Metafora nadřazenosti je umocněna přísným rozdělením prostoru: existuje horní a dolní město. Není snad pravda, že i dnes mají šéfové kanceláře v tom nejvyšším patře?

Metropolis, to je třídní boj par excellence. Dělníci jsou odlidštěni svým otrockým osudem, tvoří beztvarou hmotu. Prezidentem města je továrník, který všechny sleduje a zneužívá. Mají všichni stejná gesta, podobné výrazy a stejné oblečení, ale přece jsou nezbytní pro fungování města, které se zhroutí, když dělníci povstanou na výzvu robotky vytvořené šílený vědcem. Představa úmorné práce vykonávané až do úplného vyčerpání inspirovala mnoho umělců, nejprve to byl například Charlie Chaplin v Moderní době, filmu vydaném několik let po Metropolis. Scéna s ručičkami obřích hodin je odkazem právě na Metropolis. Práce, kterou vymýšlejí „intelektuálové“ pro „dělníky“, je jen soukolím ozubených kol, mechanismem, který je třeba udržovat neustále v chodu. V podzemním městě Metropolis střídá denní směna pracovníky noční směny, které již všechny síly opustily. Stroj se nesmí nikdy zastavit. Práce je neustálá, vyčerpávající, nelidská. Dělníci po skupinách jezdí obrovskými výtahy ke Stroji-Srdci, k centrálnímu mechanismu, který pohání celé město.

Je možné, že právě tady se zrodila myšlenka gigantického výtahu, která inspirovala celou řadu dalších filmů, v poslední době například remake filmu Total Recall (2012). V téhle méně podařené a méně zábavné verzi (v původní hrál Arnold Schwarzenegger) zůstala na světě jen dvě obyvatelná místa, po jednom na každém konci Země. Utiskovaní dělníci žijí na jednom konci planety, ale jezdí pracovat na ten druhý. Obyvatelé periferie podstupují dojíždění budoucnosti – každý den nastupují na dlouhou cestu na pracoviště něčím, co vypadá jako obří výtah vedoucí napříč útrobami Země.

Odlidštěná pracující síla je ústředním motivem filmu THX 1138, futuristického veledíla George Lucase z roku 1971. Děj se odehrává v 25. století. Muži i ženy pracují pro neviditelný totalitní režim a dohlíží na ně dohledová služba, která všechny kontroluje. Pracující lid žije v podzemí pod vlivem sedativ, „léků“, které jsou nuceni užívat. Sex je zakázán a je povinné užívat sedativa pod trestem odnětí svobody. Nikdo neví, pro koho ani proč pracují. Dělník THX 1138, pracující v továrně na opravy policejních robotů, přestane na popud své ženy brát sedativa a uprchne s ní, ale nachází se v pasti a v patách má pronásledovatele. I v tomto zpracování je práce vězením, z něhož je třeba uprchnout. Ve filmu THX 1138 je ale použit jeden výrazný prvek: jednobarevnost. Ve světě mysl otupujících pracovních povinností je vše bílé. Stejný motiv nalezneme i ve filmu Brazil, kde je vše související s prací šedé. Filmaři si práci v budoucnu představují jako něco stereotypního, monotónního, bez života. Zaměstnanci nejsou nic jiného než beztvará, v iluzi žijící masa, které vládne jistá abstraktní moc. Všimli jste si někdy výrazů lidí, které jsou k vidění po ránu v pražském metru?

Genetická diskriminace: to je film Gattaca

Všudypřítomnost jedné barvy – i v prvním fantastickém filmu Andrewa Niccola z roku 1998 je využíván tento motiv. Co bylo ve světě filmu Brazil rezavé a hlučné, to je v Gattace vyleštěné, nové a zářící. A vše, co jakkoli souvisí s pracovní tematikou, je vyvedeno v odstínech modré barvy. Film Gattaca představuje realitu, kde (máte-li prostředky) můžete upravit genetickou informaci svého budoucího dítěte. Můžete například potlačit jeho genetické předpoklady ke vzniku různých nemocí: depresí, závislostí, obezity… Probíhá jakýsi předběžný kontrolovaný výběr. Lidé se dělí na dokonalé a nedokonalé – děti narozené přirozenou cestou jsou nedokonalé na rozdíl od dětí s upravenými geny. Zaměstnavatelé dělají testy DNA. Mít zaměstnání, tedy dobré zaměstnání na jakékoli vyšší pozici, je považováno za výsadu, vyhrazenou jen osobám výjimečným v každém ohledu: vysoké IQ, dokonalá fyziologie… Jinými slovy osobám s dokonalým genetickým vybavením a se sklonem k poslušnému následování elitářského a výkonem posedlého modelu společnosti. Zuřivé elitářství je v tomto světě samozřejmost. Vincent je dítě narozené přirozenou cestou. Sní o práci v Gattace, ve vesmírném výzkumném centru. Ale protože patří mezi nedokonalé, nemůže této pozice dosáhnout. Jerome je geneticky dokonalý, ale v důsledku srážky s jedoucím vozem je upoután na kolečkové křeslo a jeho život je zničen. Už nemůže být považován za dokonalého. Pomůže tedy Vincentovi získat vše potřebné a žít život pod jeho jménem. Poskytne mu svou moč, krev i vlasy pro odběr vzorků a dojde k záměně identity s člověkem narozeným přirozenou cestou. Zlom nastane, když FBI vyšetřuje v Gattace případ vraždy – nevlastní bratři se střetávají a křehká rovnováha je narušena.

Gattaca vychází ze základní představy o práci v budoucnosti, která odráží naše současné obavy: třídění, extrapolace nerovností v našich dovednostech a diskriminace, která existuje již dnes a s časem se pouze stupňuje. I v dnešním světě existují lidé, kteří mají cize znějící jména nebo jsou diskriminováni kvůli barvě pleti, pocházejí z „horší“ čtvrti nebo je jejich cesta životem chaotičtější a klikatější, kteří neměli prostředky naučit se pracovat s nejnovějšími technologiemi či mluvit nejrůznějšími jazyky nebo kteří prostě nemají vše, co je potřeba… Ve světě zítřka budou existovat přísně vzato dokonalí lidé a ti druzí, kterým nezbude než čekat, co jim bude milostivě přenecháno. Film popisuje přidělování práce na základě genetického profilu, a tak přímo propojuje identitu člověka a jeho profesionální dráhu: dělám takovou práci, jakou mi tělní tekutiny umožňují získat. Dělám to, čím jsem. Nezáleží na tom, čím bych se mohl stát. Zmizela možnost posouvat se na společenském žebříčku.

Mučení: minisérie Trépalium a film Zmenšování

Přehnaným propojováním práce a identity se zabývá i francouzská minisérie s názvem Trépalium, která opravdu posouvá jeho hranice. Nastala velmi blízká budoucnost a 80 % populace je bez práce. Těch zbývajících 20 % má to privilegium pracovat pro jedinečnou a všemocnou společnost. Pracující a nepracující odděluje vysoká zeď. Nezaměstnaní žijí v ruinách a každý den v této stále se zvyšující nejistotě je bojem o přežití. Pracující dělají naprosto všechno, co je v jejich silách, aby si udrželi práci, která je naprosto nevysvětlitelná, což pravděpodobně jen zdůrazňuje absurditu prováděných úkolů a dodržovaných předpisů.

Aby ministerstvo práce zabránilo revoluci, k níž se schyluje na té chudší straně zdi, je zahájen program „solidárního zaměstnání“. Někteří nezaměstnaní se tak dostanou za zeď… Vzniká odbojové hnutí.

Síla tohoto seriálu spočívá v tom, že vypráví o utrpení na obou stranách barikády. Práce je zde příčinou neštěstí a útlaku těch, kdo ji mají, i těch, kdo ji nemají. Slovo trépalium (nebo tripalium) pochází z latiny a označuje mučicí nástroj. Z tohoto slova je také odvozené francouzské „travail“ neboli práce. Samotný název tedy divákovi napovídá. Ve městě pracujících mají všichni stejný neurčitý výraz, podobné oblečení, podobné domácnosti. Všechny kanceláře vypadají skoro stejně, jsou to bludiště, kterými procházejí pracující. Na ostrakizaci nezaměstnaných je zde vykreslena násilná povaha korporátního světa. Kromě toho se jeden z hlavních hrdinů filmu chladnokrevně přihlásí o povýšení na místo svého šéfa, kterého právě našel mrtvého.

Francouzský seriál se podobně jako Gattaca odehrává ve sterilizovaném prostředí, jeho svět je stejně jako ve filmu Brazil jednotvárný, po vzoru Metropolis vykresluje třídní boj a staví do popředí otázku práce v naší společnosti, která slouží skoro až jako samotná definice naší identity – jsem tím, co dělám – a navazuje na předchozí díla v hledání spojitosti mezi lidskou identitou a zaměstnáním. Práce zde nejen odlidšťuje, ale také se vytrácí a je čím dál vzácnější. V špatném slova smyslu. Vidíme zkostnatělý svět, v němž jsou všichni paralyzováni neustálým dohledem, neúprosným požadavkem produktivity a bídou, nehledě na postavení. Práce je synonymem mučení pro ty, co ji mají, i pro ty, co ne.

Práce, to je vášeň, společenská sounáležitost, naplnění, zatracované vězení, idealizovaný únosce… Poslání. Práce tvoří červenou linku v každém uměleckém díle, které se snaží nahlížet do budoucnosti… V hořkosladké komedii Zmenšování Alexandera Payna z roku 2017 v hlavní roli s Mattem Damonem sice také práce postupně mizí, ale dobrovolně. Byl vynalezen postup pro zmenšení lidí (a tedy i jejich spotřeby). Zmenšení lidé se vydávají žít ve světě uzpůsobeném jejich velikosti, kde už pracovat nemusejí! Tedy pokud se tam dole neocitnou bez své ženy a pokud se nenudí do té míry, že si raději seženou šíleně nudnou práci operátora, jako se to stalo našemu hlavnímu hrdinovi.

Skvělý švédský seriál Skuteční lidé se odehrává v malém městečku ve Skandinávii. Humanoidní roboti tu pomáhají obyvatelům městečka se všemi běžnými starostmi: s domácností, s prací… Jedná se o úvahu na téma automatizace naší společnosti. Je pochopitelné, že se děj dotýká otázek zaměstnání, diskriminace, morálky. Takto bychom mohli pokračovat dál a dostali bychom se i k dlouhému seznamu futuristických, postapokalyptických filmů, jako je třeba Šílený Max, kde mají hrdinové na práci jen jednu věc: přežít!

Takže když si to shrneme, nemáme se tak špatně, co myslíte? Na home office, u počítače, blízko ledničky i odpadkového koše?

Přeložila Barbora Stolínová

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Foto: Welcome to the Jungle