Chyták nebo milionová otázka: Existuje "správný" čas, kdy mít dítě?

Otázka za všechny peníze, nebo spíš neřešitelná rovnice: Kdy je ten nejlepší moment k založení rodiny? Rozhodně to není během studia. Ani během stáží nebo odborné praxe. Ve zkušební době se to taky moc nehodí. Hned po podepsání smlouvy? To by vypadalo jako lest. Když začne kariéra nabírat na obrátkách, nechcete vysílat mateřské signály. Jakmile se však kariéra opravdu rozjede, je to prakticky nemožné, je třeba kout železo, dokud je žhavé, není na to čas, zato je velký stres. Když začnete podnikat na volné noze, bylo by to zase nezodpovědné, vždyť se právě dostáváte do nejisté pozice, kdy nevíte dne ani hodiny. Lepší je počkat, až bude vaše situace stabilní. Ale pak už je zase člověk moc starý a nemá na to energii. A co takhle založit vlastní firmu? I pak si musí člověk vybrat, co pro něj bude priorita. Zkrátka a dobře, „správné načasování“ neexistuje. Co to vlastně má být, to „správné načasování“?

„Správné načasování“ …podle ostatních

Správný čas na děti je v první řadě tehdy, kdy vám nehrozí, že kvůli tomu přijdete o práci (odvážily jste se rozmnožovat, budete po zásluze potrestány diskriminací). To znamená, že budete možná muset přehodnotit svoje životní plány. Jedna žena mi na Instagramu vyprávěla, jak během osmiměsíční zkušební doby znovu začala brát antikoncepci. Osm měsíců. K tomu si přidejte měsíce, či dokonce roky, než se podaří otěhotnět, navíc devět měsíců těhotenství. Plánování rodičovství je už tak napjaté, do toho přidejte nátlak společnosti, biologické hodiny – osm měsíců je v tomhle harmonogramu vážně hodně.

Jakmile je člověk v práci v „bezpečí“, za „správné načasování“ často považuje moment, který bude co nejméně vadit zaměstnavateli. V hlavě se vyrojí otázky: „Jak to můj šéf přijme? Budou na mě naštvaní? Nenechávám je ve štychu? Jak jim to vůbec můžu udělat?“ Nikdo (tedy žádný muž), kdo se rozhodne vzít si na rok volno a vydat se na plavbu kolem světa, by se na tolik věcí neptal. Není proč.

Matka, ten převlečený Jidáš v kanceláři

Nejhorší je, že berou ženy ohledy na ty, kteří si to ve většině případů nezaslouží. Vzpomínám si, jak moje kamarádka zjistila, že je těhotná, dva týdny předtím, než měla podepsat novou pracovní smlouvu. Kladla jsem jí na srdce, ať hlavně nikomu nic neříká. Ale ona neustále opakovala, že je na to přece musí upozornit, být transparentní. Jako kdyby se jim snad snažila prodat košík s ovocem (své dovednosti), ale jedno jablko bylo shnilé. Proč by měla být „transparentnost” důležitější než její vlastní finanční zabezpečení (a jejího dítěte)? Proč je přijatelnější, když „nebude firmě dělat potíže“, ale sama sobě je způsobí?

Prozradím vám, jak to s ní dopadlo: Naštěstí jí budoucí šéf pogratuloval a smlouvu s ní podepsal (sláva lidskosti).

Proč nám však odchod na mateřskou přijde jako zrada, ale když si zlomíme nohu na lyžích, vyhoříme nebo z jiného důvodu přestaneme na dlouhou dobu chodit do práce, přejdeme to pouhým „to je život“!? Rozdíl je v tom, že pro dítě se člověk vědomě rozhodne. Jako kdyby si snad ženy nevážily příležitosti a možnosti pracovat, a místo toho se radši (znovu) nechaly zaživa pohřbít pod hromadou plenek a bryndáků. „Tak nejdřív chce hrozně pracovat, pak chce zase dělat děti… Tak ať už se teda rozhodne!“ Opět zde vyvstává ten věčný střet zájmů, ve kterém proti sobě stojí rodičovství a kariéra, dva protichůdné scénáře, jenž se neustále přetahují o místo, hlavně v životě žen.

„Mysleli jsme, že jí záleží na kariéře.“

Pro „správné načasování“ totiž musí mít člověk také dostatek času k dispozici. Otevřeně a racionálně si přiznejme, že s dětmi nebude možné vysedávat na poradách do deseti hodin večer. Problém je v tom, když ale podobná omezení platí jen pro jednoho z páru. Je to nadměrná zátěž, která je „přirozeně“ nakládána na ramena ženám. Jde o předsudek, který jen posilují malé, avšak zákeřné fráze, které neustále slyšíme: „Je těhotná? Ale já myslel/a, že jí záleží na kariéře.“ „Škoda, měla to dobře rozjeté.“ „Teď už s ní do budoucna nemůžeme moc počítat.“

Z mužů dělá rodičovství v očích ostatních pilíře odpovědnosti, pro ženy je to druhé zaměstnání (najíždějí přímo do ledovce psychické zátěže a domácích prací). Podle výzkumu společnosti Insee si 41 % žen muselo po nástupu do práce s dětmi snížit pracovní dobu nebo ji upravit, aby stíhaly péči o děti.

Pro ty, kdo se chtějí neustále vyvíjet kupředu, zkrátka žádné správné načasování neexistuje. Je to jako přestat hrát hru, při které víte, že při každém hodu můžete vyhrát větší a větší výhry. Vždycky bude před vámi nějaké další zvyšování platu, povýšení, prostě další krok, který bude vyžadovat více času a více práce. Svět funguje tak, že klasická kariéra ve tvaru exponenciálně stoupající křivky je navržena primárně pro ty, které nebrzdí domácí povinnosti.

Mateřství kariéru nebrzdí, ale sexismus ano

Otěhotnění není ten problém (tedy za předpokladu, že chcete a můžete, samozřejmě). Problém je v tom, že se snažíme současně hledat „správné načasování“ a podřizujeme se té obrovské psychické zátěži, která se pojí s balancováním na nesmírně tenkém laně: přičemž navíc žonglujeme s biologickými hodinami, s protichůdnými požadavky (kdy už budeš mít děti vs. musíš budovat úspěšnou kariéru), ale také s touhou po dětech, a při tom všem se snažíme nespadnout do propasti pod sebou, ve které plamenem hoří hněv šéfa, pokud se rozhodneme odejít na mateřskou. To jsou vyhlídky, že.

Mít „správné načasování“ znamená podřídit se všem stereotypům, mít přehnaný pocit viny, ohlížet se na ostatní, hrát tu hru, která má nefér pravidla, jen abychom ostatním dělaly co nejmenší potíže. A třešnička na dortu – teorie, podle které máme mít dítě „ve správný čas“, nám vlastně namlouvá, že si to jen musíme „dobře vypočítat“, aby se nám to rozhodnutí nevrátilo jako bumerang.

Co kdybychom, místo toho, abychom se neustále přizpůsobovaly, taktizovaly a braly veškerou vinu na sebe, chtěly po společnosti, aby udělala z každého momentu ten „správný moment“? „Správné načasování“ totiž neexistuje, existují jen „správná řešení“ jednotlivých načasování. Bezva, a jaká to tedy jsou?

1. Domluvit se s partnerem/partnerkou

Být rodičem vyžaduje spoustu času. Času, který bude ukrajovat z vašich dřívějších zájmů, ze spánku i z dlouhých hodin v práci. Všichni to berou jako samozřejmost, o které vlastně není potřeba předem mluvit. Až do dne, kdy slova „nemůžu, víš přece, že mám poradu v sedm večer, není to moje vina“, vyslovená z úst vašeho partnera, změní veškeré vaše plány ve špatnou epizodu z pořadu Zoufalé manželky (a vy hrajete Lynette).

Stálo by za to udělat si společně malý kvíz, který odhalí, jak skloubíte osobní a pracovní život. Otevřete tak diskuzi, nastavíte si hranice a společně promyslíte možná řešení: Jak si představuješ, že skloubíš svou kariéru a rodičovství? Co je pro tebe časově nepřijatelné? Jsi pro, abychom si našli chůvu? Můžeš půlku týdne vyzvedávat dítě ze školky? Zvážil bys otcovskou dovolenou? Nezáleží na tom, jak se nakonec domluvíte, důležité je, aby se jeden neustále jen automaticky nepřizpůsoboval tomu druhému. Nad vším, čeho se bojíte a jaké tušíte problémy, si musíte společně sednout a probrat to.

2. Veďte si záznamy o svém postavení v práci

Máte-li nefér zaměstnavatele, pak neexistuje žádné „správné načasování“, které by mu zabránilo v diskriminaci. S tím nic nezmůžete. Ale můžete se proti tomu chránit. Jste-li ve zkušební době a oznámíte těhotenství, nechrání vás ještě pracovní smlouva: zaměstnavatel se může rozhodnout, že vás nepřijímá na základě jiných důvodů (a pak bude na vás, abyste případně u soudu prokázaly, že došlo k diskriminaci). Proto myslete především na své finanční zajištění. O dítěti nic neříkejte a schraňujte důkazy o svých dobrých výsledcích, pro případ, že budou potřeba.

Smlouva na dobu neurčitou vás ochrání před vyhazovem. Ale už ne před diskriminací a dalšími možnostmi, jak vás „odsunout” na druhou kolej. Shromažďujte proto psané důkazy o tom, jaké jste měly povinnosti a výsledky (e-maily, podepsané dokumenty, zprávy a záznamy z porad), abyste měly hezký celkový obrázek o tom, jaké bylo vaše postavení. V případě, že vám budou chtít sebrat pravomoci, budete mít v ruce jasný důkaz pro srovnání.

3. Za nic se neomlouvejte

Až budete oznamovat těhotenství nadřízenému, hlavně se mu neomlouvejte. Těhotenství není žádná kariérní chyba, je to součást života. Neznamená to, že jste nesplnila svůj úkol. Nemusíte si nic vyčítat. Ani když má právě firma plné ruce práce. Není to váš problém.

Organizační problémy, které vaše absence způsobí, jsou starostí vašeho nadřízeného. To on je placen za to, aby řídil a řešil situace, tak ho nechte dělat jeho práci. Můžete mu navrhnout jednoho nebo dva kolegy, kteří by vás mohli nahradit (skvělý způsob, jak mít kontrolu nad tím, kdo usedne na vaše místo), ale to jen z projevu vaší dobré vůle.

Čím dřív těhotenství oznámíte, tím více bude času na plánování a organizaci. Ale jestli se zrovna v práci rozdělují důležití klienti, tak hezky jazyk za zuby, vezměte si velkou rybu na starost – vaše náhrada se o ni postará za vaší nepřítomnosti a vy se k ní hezky vrátíte po mateřské.

4. Domluvte se v práci na konkrétním postupu

Budete se divit, ale kariéra mnoha žen zpomalí jen proto, že se jim ostatní snaží co nejvíc „pomáhat“. Vážně. Mají pochopení pro probdělé noci, rozhozené hormony i desetinásobné množství práce, které teď „přirozeně“ (ach bože) doma máte, a tak vám „pomáhají“ od důležitých klientů, velkých projektů, prezentací apod. Problém je samozřejmě v tom, že přemýšlejí za vás, místo aby se zeptali na váš názor.

Podobným nedorozuměním a „nejlepším úmyslům“ se vyhnete jedině tak, že samy změníte narativ. Jasně se s šéfem domluvte na tom, jak si představujete, že se bude vaše kariéra dál vyvíjet, před i po mateřské, což může zahrnovat změnu pracovní doby či kandidaturu na pozici regionálního šéfa, která se právě otevírá v Mexiku. Je jen a jen na vás, jaké budete mít ambice, abyste si jasně řekla, co budete potřebovat a jakou máte motivaci. Jen vy víte, čeho jste schopná, a čeho ne, a jak dlouho to bude platit. Jen vy můžete předejít všem těm nedomyšleným pokusům vám pomáhat.

Správný čas přijde tehdy, kdy si to vy sama řeknete. I kdyby se to ostatním zrovna nehodilo. Bohudík pro vás, bohužel pro ně. Kdyby měly ženy děti, když samy chtějí, aniž by se za to potřebovaly omlouvat nebo to strategicky plánovat, prokázaly by tím laskavost nám všem. Firmy by se naučily přizpůsobovat svá očekávání a zkusily zajistit pro mateřství co nejlepší podmínky, aby už dál nebylo neslučitelné s kariérním úspěchem. Kdyby se do rodinného života více zapojili muži, měli by z toho také prospěch. Je to tak. Kdyby byly ženy sobecké o trochu víc, společnost by určitě začala být sobecká o trochu míň.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.