Stávky ve Francii: Lenost, nerozum, nebo hrdinství? Jak to vidí okolní svět

Probíhající změny společenského uspořádání a postupující digitalizace nadále transformují lidský vztah k práci po celém světě. V poslední době navíc pomyslný olej do ohně přilévala také koronavirová pandemie a ještě aktuálněji inflace. Zdá se, že masového syndromu vyhoření a celkové náborové krize nebude ušetřena žádná země. Jedná se o skutečnou smršť změn, do které zasahují také jednání o důchodové reformě. Nejen v Česku a ve Francii je nyní budoucnost státních důchodů zahalena mlhou obav – nejisté důchody řeší celý svět, i země s naprosto odlišnými sociálními systémy. Není divu, že francouzská penzijní reforma, která vyvolala takový odpor obyvatel, upoutala pozornost zahraničních médií, včetně těch našich. Cílem reformy je posunout minimální věk pro odchod do důchodu z 62 let na 64.

Nebudeme se zde zabývat reakcemi celého světa, protože svět je veliký. Podíváme se, co na francouzské protesty říkají tři západní velmoci: USA, Velká Británie a Německo. Do této analýzy byly zahrnuty nejpopulárnější mediální zdroje z těchto zemí. Na tom, jak dané téma prezentují mezinárodní média, lze totiž vypozorovat, s jakými démony ten či onen národ bojuje a jak (moc či málo) se tu protestuje. Progresivně smýšlející média v USA na pozadí francouzských stávek upozorňují na nedostatky amerického sociálního systému a chtějí si brát příklad z francouzského aktivismu. Britové, potýkající se v posledních měsících s nejvyšším počtem stávek od vlády Margaret Thatcherové, mají pocit, že jsou s Francouzi tak trochu na stejné lodi. A Němci? Ti Francouze zcela jednoduše nechápou: „Jak proti takové reformě může někdo vůbec protestovat?“ ptají se novináři, přesvědčení o tom, že reforma představuje jediný logický způsob řešení.

Někteří odborníci se ve svých publikacích snaží vysvětlit francouzské pilíře sociálního systému, jako je répartition (systém vyplácení důchodů z příspěvků aktivních daňových poplatníků), cotisations sociales (povinné důchodové spoření), régimes spéciaux (speciální penzijní fondy pro konkrétní organizace), a décote (snížení příspěvků v případě předčasného odchodu do důchodu) – přičemž poslední zmíněný faktor obzvláště tvrdě dopadá na francouzské ženy. Ale i v těchto případech je poznat, že autory podrobnosti zas tak moc nezajímají. Místo toho raději píšou o třech nejvíce zakořeněných předsudcích o francouzských pracovnících: Jsou líní, iracionální a rádi stávkují. Jsou to odvěcí revolucionáři, co si libují v chaosu, zanechávají za sebou jen spálenou zem a odmítají naslouchat „zdravému rozumu“. Nezáleží na tom, jak moc vzdálené pravdě tyto stereotypy jsou, zahraničnímu tisku zkrátka stejně vládnou.

Francouzi jsou líní

„Jsou Francouzi jednoduše líní?” ptá se ve svém článku pro New York Times jeden historik. „Udělejme si malou pauzu v práci a pojďme se podívat na historii tohoto národa. Jsou Francouzi skutečně tak líní, jak tvrdí stereotyp? […] Ano, Francouzi jsou mimo jiné líní.“ Zatímco článek Roberta Zaretskyho vykazuje… No ano, lenost, co se týče tématu důchodové reformy, lenivost a její problematiku autor zmapoval velmi dobře: Odkazuje na myšlenku Michela de Montaigna o důchodu plném užívání, na „právo na lenost” Paula Lafarguea, knihu Frédérica Lordona Capitalisme, désir et servitude: Marx et Spinoza (Kapitalismus, touha a otroctví: Marx a Spinoza), na nedávnou obhajobu lenosti Sandrine Rousseauové. V posledních letech začala i americká inteligence proklamovat právo na lenost v kultuře, kde se všechno točí kolem práce (viz například kniha Laziness Does Not Exist – Lenost neexistuje – autora Devona Price, která pojednává o nejrůznějších přínosech „lenosti“).

Nezáleží na tom, jaká je v reálu produktivita francouzských pracovníků (vysoká) ani počet skutečně odpracovaných hodin (vyšší než v Německu). Tzv. „francouzská lenost“ je především stavem mysli. Ve Francii se tématem „lenost a práce“ nezabývají pouze sociologové a filozofové – řeší jej tam naprosto každý. Francouzi berou práci jako kulturně-politické téma, a proto aktivně diskutují o tom, jak by měly vypadat obědy na pracovištích, o tom, že „dovolená je svatá“, nemluvě o legendárních debatách o snižování pracovní doby a sociálním pokroku. Američané, Britové ani Němci tento zvyk absolutně nechápou.

„Epidemie lenosti”, která údajně Francii přepadla (alespoň podle výzkumu nadace Jean Jaures), odráží i obavy britských obyvatel: Od doby, co se Británie musí potýkat s hrozivou inflací, dochází k masivním stávkám a začíná se zpochybňovat dosavadní systém kompenzace práce. Bylo by přehnané tvrdit, že naprosto souzní s pocity Francouzů v otázce penzí, ale vzhledem k tomu, že je v Británii podobné demografické složení, také zde se diskutuje o důchodech a zaměstnávání seniorů. Britská levice (se silnou pozicí v parlamentu) se zájmem dění ve Francii sleduje, protože o situaci na trhu práce bouřlivě jedná.

V USA, kde má průměrný zaměstnanec méně než dva týdny dovolené ročně a právo na mateřskou dovolenou není uzákoněno, považují francouzskou situaci za něco exotického a zábavného, čím se baví těch pár Američanů, které zajímá dění v okolním světě. Němci museli uznat, že údajná francouzská lenost není nic jiného než pouhé klišé. Vždyť i Němci pracují méně než Francouzi!

Francouzi jsou staří revolucionáři

V zemi, která je známá svou slavnou revolucí, milují lidé chaos, snadno se rozčílí a nijak neváhají, když je potřeba trochu „narušit“ dobře fungující společnost. Britská, americká i německá média si k ilustraci článků o francouzské penzijní reformě vybírají zásadně fotografie ohně, slzného plynu, davů, úderných sloganů a nepořádku. Je snadné si Francouze představovat jako revolucionáře. Jde z nich trochu strach… Ale také vzbuzují notnou dávku obdivu za to, jak kolem sebe umějí šířit teror.

Příspěvek na sociální síti Reddit nazvaný Gotta Love the French (Francouze musíte milovat) pobaveně a obdivně popisuje situaci: „Francouzi by radši srovnali Paříž se zemí, než aby museli pracovat o dva roky déle, respekt.“ Jeden z komentářů zní: „Francouzi vědí, jak na pouliční nepokoje, jsou v tom zatraceně dobří.“ Další uživatel si přeje: „Kéž by byla Amerika sjednocenější v oblasti pracovního práva. Každý si tu hrabe na vlastním písečku.“ Třetí poznamenává: „Nenechají si sát na hlavu. Je zajímavý, jak v zemi, ve který nemá každej zbraň jako u nás, neustále lid bojuje s vládou a dokáže si vydupat, co chce.“ Když si člověk čte komentáře pod příspěvkem, má pocit, že *Francie je v podstatě aktivistickou příručkou pro všechny pracující, co musejí snášet ústrky. A na to slyší především Američané.

Němci nemají rádi chaos, proto to celé nechápou. „Stanice metra byly uzavřeny, vlaky nejezdí, francouzští zaměstnanci škol, radnic i rafinerií stávkují po celé zemi. Co je tak rozzlobilo?“ Je úplně cítit, jak se Němci otřepávají při myšlence na „nepokoje“ vyvolané nespokojenými pracovníky. V Německu jsou „nepokoje“ většinou způsobeny v důsledku rozpadající se infrastruktury (Německo je země, která stále používá faxy, i v roce 2023) a nejedná se o žádné rebelantství. Němci jsou velmi submisivní a narůstající nespravedlnosti přijímají bez mrknutí oka.

Francouzi jsou iracionální

V německých médiích silně zaznívá i klišé, že jsou Francouzi „iracionální“. „Francouzská vláda navrhuje posunutí hranice odchodu do důchodu na 64 let, což vzbudilo silný odpor. Přitom jinde v Evropě se musí pracovat ještě déle,“ píše se v článku pro Süddeutsche Zeitung. Němci si myslí, že Francouzi neuvažují racionálně, a nechápou: Jak mohou Francouzi popírat stárnutí populace? Jak mohou odmítat chodit do práce o dva roky déle? Z jejich tónu hlasu lze vyčíst pocit nespravedlnosti.

Němečtí odborníci přesto připouštějí, že podobná srovnávání mohou být příliš povrchní: „V každé zemi se bavíme o jiném kontextu. V Německu je například porodnost nižší než ve Francii. A jen proto, že někde je situace ještě horší, neznamená to, že ve Francii také není něco špatně,“ uvedl jeden z dotazovaných pro německý tisk. Němci poukazují na vlastní systémové nedostatky v oblasti penzí a rovnosti mezi muži a ženami (které jsou horší než ve Francii) a velkou míru chudoby mezi seniory (hlavně seniorkami).

Sociální modely i důchodové systémy v USA, Velké Británii i Francii jsou zcela odlišné. Liší se způsob financování důchodů, demografické složení obyvatelstva i přístup populace k práci. Pohled zahraničních sdělovacích prostředků na situaci ve Francii je proto zcela pochopitelně velmi omezený. Ale hodně toho napovídá o tom, jak se v které zemi lidé stavějí k práci…

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.