Pomocník pořád a pro všechny: Jak bojovat s tzv. super-helper syndromem?

Už ani nespočítám, kolik lidí z mého okolí podalo výpověď v práci, kterou sami vnímali jako bezúčelnou a zbytečnou (tzv. „bullshit job”), a stali se z nich koučové a trenérky nebo zastávali jiné pracovní pozice, jejichž účelem je pomáhat ostatním. A i pro ty, kteří nutně nevyměnili svoji práci za jinou, je pomáhání důležitým zdrojem sebenaplnění. Stručně řečeno pomoc druhým může představovat jednu z nejsilnějších motivací naší práce.

Často se ale můžeme setkat s lidmi, kteří to přehánějí a jsou ostatním k dispozici za každou cenu, někdy i na úkor vlastního zdraví a duševní pohody. Navíc je nutno podotknout, že jejich pomoc nemá vždycky tak pozitivní dopad, jaký předpokládali. Chování, při kterém jedinci projevují přehnanou šlechetnost, nazýváme syndrom pomocníka. Co když je ale tahle neovladatelná touha pomáhat ostatním vlastně jen převlečená závislost? Jak poznáme, že s pomáháním zacházíme moc daleko a kde si nastavit hranice, abychom dali svému životu rovnováhu?

Je mnohem častější, než si myslíte

Ať už věříme, že „bullshit jobs“ skutečně existují, nebo ne, jedno je jisté: najdete spoustu kancelářských povolání, ve kterých pracovníci analyzují či vytvářejí nápady, prezentace nebo statistiky. U těchto lidí se často projevuje touha být druhým prospěšní, aby si „vynahradili“ čas, který v práci tráví neužitečnými úkony. Úplně běžně narazíte na pracovníky, kteří pomáhají svým kolegům nebo dobrovolničí nad rámec svých povinností. Problém ale nastává ve chvíli, kdy kvůli touze pomáhat začnou zanedbávat sami sebe.

Psychologové Jess Bakerová a Rod Vincent na toto téma napsali knihu The Super-Helper Syndrome: A Survival Guide for Compassionate People, ve které se zaměřují na jedince, kteří jsou ochotnější pomáhat ostatním než se starat sami o sebe. Postižení mají sklony k přepracování, jelikož jsou častěji vystavovaní traumatickým situacím, a dokonce absorbují utrpení ostatních, aby jim pomohli se s ním vyrovnat. I když syndrom může postihnout všechna povolání, jedná se hlavně o pečovatele, učitele a asistenty, ale všichni sdílejí jeden společný rys – je u nich vyšší riziko vyhoření, úzkostí a deprese. Jelikož ale svoje problémy s nikým neřeší, jejich okolí si ničeho nevšimne.

Stinná stránka empatie

Kdo by proti osobě, která se snaží pomáhat a být užitečná, řekl křivého slova. Být prospěšný druhým navozuje pocit naplnění, který má blahodárné účinky na naše zdraví, jelikož přispívá k profesnímu růstu, zvyšuje sebevědomí a podporuje emocionální pohodu. Nesobecké činy můžou dokonce prospívat našemu imunitnímu systému, jelikož způsobují hormonální změny v našem těle. Například oxytocin (hormon lásky a důvěry) má silné antistresové účinky. Kdy tedy nastane moment, kdy se z radosti z ušlechtilého chování stává něco škodlivého?

Pár jednoznačných příznaků jsme pro vás sepsali níže:

• Cítíte se úzkostlivě a zbytečně, když někomu zrovna nepomáháte.
• Pomáháte druhým, i když vás o to nepožádali.
• Máte špatný pocit z toho, když zjistíte, že někdo jiný pomohl vašemu kolegovi/šéfovi/klientovi/pacientovi.
• Sníte o tom, že vaše pomoc nebo rada adresátovi zásadně změní život.
• Cítíte se v ohrožení, když se osoba, které chcete pomoct, nedrží vašich rad nebo doporučení.
• Jste vystresovaní nebo vyčerpaní z toho, že se neustále snažíte být užiteční svému okolí.

Pokud se v jednom z těchto prohlášení vidíte, ještě to neznamená, že trpíte syndromem pomocníka. Může to být ale varovný signál, abyste zapřemýšleli nad svým chováním. Pokud vaše identita závisí na pocitu užitečnosti při pomáhání druhým, můžete si tím poškodit duševní zdraví, a dokonce skončit u vyhoření. Nemluvě o tom, že takové chování nejspíš vašim kolegům není dvakrát příjemné.

Jak dosáhnout rovnováhy?

Nejprve se snažte být rovnocenným partnerem, a ne „spasitelem“. Jinými slovy byste měli pomáhat ostatním takovým způsobem, aby dosáhli větší nezávislosti. Koučové a učitelé jsou nám prospěšní jen do té doby, dokud se nenaučíme to, co nám chtěli předat.

Pak se hluboce zamyslete nad tím, co vás vlastně vede k tomu nabízet pomoc a rozdávat rady ostatním.

Důležité je taky mít od začátku jasně stanovená očekávání. A to zejména tím, že se budeme více starat o samotnou osobu než o to, jestli je úspěšná.

I ochotný dobrák si občas zaslouží pomoc. Pokud si chcete nastavit zdravý a vyvážený přístup, měli byste vzít v potaz vlastní potřeby a svůj fyzický, emocionální a duševní stav. Takže si nastavte jasné hranice a sami požádejte druhé o pomoc, když ji budete potřebovat.

Primum non nocere („Především neškodit“). Základní kámen Hippokratovy přísahy byl určen právě pečovatelům a pečovatelkám. Dnes se ale dá použít jako skvělé motto pro ty, kteří mají nutkání pomáhat druhým. I když může být příjemné vystupovat v roli někoho, na koho ostatní spoléhají – a to hlavně v pracovním prostředí –, vaše touha žít pro ostatní a mít pozitivní dopad na jejich životy se nesmí stát vaší ústřední potřebou. V momentě, kdy si lidé v našem okolí uvědomí, že jim pomáháme hlavně proto, abychom ukojili vlastní ega, mají tendenci se od nás distancovat. Mnohem lepší je udržet si zdravý nadhled a uvědomit si, kým jsme a co děláme, a nenechat se definovat pouze naší ochotou pomáhat druhým.

Překlad: Eva Mazalová
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.