„Ta práce už mi nic nedává.“ Věta, kterou náboráři neradi slyší

Nastoupit do nového zaměstnání je podobné jako nastěhovat se do nového bytu. Nejdřív vybalíte kufry, trošku se zorientujete, začnete vybírat dekorace, nábytek, zařizovat a přesouvat… Dokud nezískáte pocit, že jste naplnili všechen potenciál celého prostoru a konečně se v něm začnete cítit jako doma. A pak jednoho dne zjistíte, že znáte všechny místnosti, všechny předměty a všechna zákoutí jako své boty. Někteří se v takovém prostředí cítí naprosto spokojeně, protože je nemůže nic překvapit, a to jim dodává pocit hlubokého klidu a pohodlí. Někdo se tak ale vydrží cítit jen chvilku, protože se brzy začne čím dál častěji koukat z okna a myslí jen na jediné: na odchod.

„Ta práce už mi nic nedává.“ Tahle fráze přesně odpovídá pocitu, který můžete získat, když jste delší dobu uzavřeni stále v tom stejném stísněném prostoru. Lidé ji velmi často používají, když mají stručně vysvětlit důvody, které je přiměly k odchodu ze stávajícího zaměstnání. Ale náboráři většinou nemívají moc radost, když ji od uchazečů slyší. Existuje několik důvodů, proč je riskantní ji na pohovoru říkat.

1. Je to nicneříkající formulace, kterou si může každý vyložit, jak chce

Například Caroline Koskasová, ředitelka personální agentury, zastává názor, že je ta fráze užívaná až příliš často, takže „už ani nikdo nerozumí tomu, co má vlastně znamenat“. Fakt, že už vám nějaká práce nic nedává, může totiž znamenat několik různých věcí. Možná jste u daného zaměstnavatele neměli dostatek volnosti, nebo tam nebyla možnost posouvat se v hierarchii výš. Když ale necháte na náboráři, aby sám uhádnul, v čem byl vlastně problém, riskujete, že dojde k nedorozumění.

„Jako náborářka dělám pohovory běžně, takže se automaticky snažím z uchazečů dostat nějaké podrobnosti, abych zjistila, co tím chtějí říct a proč si to myslí,“ uvádí Caroline, „ale někdo jiný z HR, finanční ředitel nebo třeba někdo z vedení se nemusí na doplňující otázky ptát a rychle si může vytvořit úplně nesprávný obrázek.“

2. Budete působit arogantně

Vzhledem k tomu, jak strohé a vágní je takové prohlášení, může to znít, jako kdybyste měli pocit, že jste něco víc, nebo že jste velká ryba, co už jí nestačí plavat v malém rybníčku. „Hodně záleží taky na tom, JAK to řeknete, a jak bude probíhat zbytek pohovoru,“ uvažuje Quentin Dupuy, jeden ze zakladatelů technologického start-upu, který už sám vedl desítky pohovorů. Dávejte si proto pozor, jakým tónem to řeknete a jak se budete chovat předtím a potom! „Stává se, že je ze stylu vyjadřování a způsobu chování uchazeče poznat, jak moc se daná osoba cítí nadřazeně v souvislosti s bývalým zaměstnáním i firmou, pro kterou dělala, což nikdy není úplně dobré znamení.“ Pamatujte, házet špínu na stávajícího nebo bývalého zaměstnavatele během pohovoru je vždycky špatný nápad. Zbytečně si pod sebou nepodřezávejte větev tím, že budete vypadat moc nafoukaně a neuctivě.

3. Bude to znít, že vám jde jen o peníze

Ačkoliv náboráři a zaměstnavatelé obecně dobře chápou, že někdy člověk prostě narazí na skleněný strop a chce se pohnout z místa, a proto hledá novou práci, je pro ně přece jen těžké uvěřit, že vám práce přestane „cokoliv dávat“ už po pouhých dvou letech.

Caroline Koskasová vysvětluje, proč je to dvousečná zbraň: „Nejčastěji tuhle frázi používají uchazeči mezi 25 a 40 lety. Mladí lidé totiž usilují o rychlejší kariérní rozvoj, chtějí větší plat, lepší podmínky a zajímavější projekty než starší generace,“ vysvětluje zakladatelka agentury CK Talents. „Proto může taková zdánlivě neškodná fráze vedení firmy u pohovoru vyděsit, varuje je totiž, že před sebou mají netrpělivého a přelétavého uchazeče.“ Caroline se přitom na časté změny zaměstnání nedívá nějak negativně.

„Osobně to považuji za jistý oportunismus, ale v tom dobrém slova smyslu! Svědčí to o zvídavosti uchazeče, jeho chuti růst a neustále se učit něco nového.“ Nedovolte proto, aby si u pohovoru mysleli, že vaše touha po změně pramení z nestálosti mládí, ale dokažte jim, že se jedná o dobře promyšlené kariérní rozhodnutí, které dává smysl. Jinak řečeno, snažte se, ať nevypadáte jako větší přelétavec, než ve skutečnosti jste!

4. Svědčí to o chybějící motivaci

Na druhou stranu Quentinovi zase přelétaví uchazeči nevadí. „V dnešní době není nic neobvyklého, že lidé mění práci co dva roky. Nikdo dneska nedělá celý život v jedné firmě, takže proč by mě to mělo znepokojovat,“ vysvětluje. „Zajímá mě hlavně to, jestli ten člověk dokáže zanechat v práci stopu, nebo jestli se jenom veze.“

A to je další problém fráze uvedené v nadpisu tohoto článku: Vzbuzuje totiž obavy, že sami nedokážete firmě přinést žádnou skutečnou přidanou hodnotu. Klidně se vám mohlo v předcházející práci dařit, ale proč jste tam třeba nevymysleli nějaké nové projekty, nevybudovali lepší tým nebo nezlepšili zavedené postupy předtím, než jste se rozhodli opustit potápějící se loď?

Na základě svých zkušeností si Quentin myslí, že slova o práci, která už jim nic dalšího nenabízí, používají konkrétní typy uchazečů – ti pasivní. „Bývají to lidé, kteří jsou dobře kvalifikovaní pro plnění každodenních úkolů, ale mají málo vlastní iniciativy. Když přijímám nového zaměstnance, nestačí mi, že odvede každý den zadanou práci, chci, aby byl přínosem, aby pomáhal firmě k růstu.“

5. Budete vypadat, že nemáte smysl pro fairplay

Jestli jsme v úvodu srovnávali práci s bytem, tak teď by možná bylo vhodnější ji přirovnat k vězeňské cele. Protože prostředí člověku nemůže „nic dávat“ jen v případě, že vás tam někdo zavře a nemůžete ven, ne když si to tam můžete zařídit podle svého. Ale pokud máte pocit, že jste byli v předchozí práci jako ve vězení, pak to vyvolává dojem, že „odmítáte jakoukoli vlastní vinu a všechno svádíte na ostatní a na zaměstnavatele. Vždycky existuje nějaký způsob, jak si v práci najít něco nového a objevovat nové příležitosti k růstu.“

Samozřejmě, když si musí člověk příležitosti vymýšlet sám, není to vždycky ideální a také to může trvat delší dobu. V takovém případě se nejedná ani tak o dosažení nějakého stropu, jako spíš o nesoulad nebo ztrátu smyslu v práci, a je proto důležité to u pohovoru jasně říct. Ukažte, že se na to umíte podívat objektivně, dobře jste to promysleli a nesnažíte se jen házet vinu na druhé.

Věta, kterou je potřeba vysvětlit

Ze všeho nejdůležitější je tedy dodat podrobnosti, aby náborář neměl sebemenší důvod k pochybnostem o vašich dobrých úmyslech a pozitivním nastavení mysli. Že „už vám práce nic nedává“, není samo o sobě dostačující vysvětlení, naopak je potřeba jej dovysvětlit. To udělejte „co nejupřímněji a nejpravdivěji“, jak říká Caroline Koskasová, protože jestli jste se někde opravdu začali nudit a už vám tam práce nic nedávala, pak k tomu mohlo dojít z celé řady nejrůznějších důvodů.

„Může za to snad vaše nenaplněná touha posouvat se výš po žebříčku hierarchie? Dostali jste se tam do nějakého sporu ohledně strategie? Toužíte zkusit dělat v trochu jiném oboru, a proto jste přišli o veškerou motivaci? Chcete si konečně finančně přilepšit, protože už vám hrozně dlouho nepřidali? Měli byste být schopni přijít s jedním či více silnými argumenty, které dobře vysvětlují, proč potřebujete změnu.“

Quentin si ale přesto myslí, že je říkat „už mi ta práce nic nedává“ taktická chyba. „Proč to formulovat zrovna takhle? Cílem pohovoru přece není dokázat, že chcete od jedné firmy utéct, ale že se chcete připojit k jiné.“ Je proto lepší hovořit o tom, jaké pozitiva vám přinese nová práce, a ne o tom, co chcete co nejrychleji opustit. Řekněte radši, že jste „hladoví po nových výzvách“, „máte chuť objevovat nové obory“ nebo se „vymanit z komfortní zóny“. Hleďte do budoucnosti, přemýšlejte o nových zážitcích, které vám může nová zkušenost přinést. To je totiž ve finále další způsob, jak můžete náborářům vysvětlit, co vám vlastně až doposud scházelo.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.