„Uvědomil jsem si, že to není skutečný život“: Tomáš Hajzler o udržitelnosti práce

Tomáš Hajzler je autorem tří knih a nespočtu článků, aktivním řečníkem a hybatelem myšlenek. Založil společenství organizací Slušná firma a nakladatelství PeopleComm. Věnuje se tématu práce, budoucnosti podnikání a dalším otázkám, jak žít „dobrý život ve stínu konzumní společnosti“.

KZP: Konečně zase pátek

Tomáši, jak ses vlastně vůbec dostal k tématu práce a jejích hodnot?

Narodil jsem se do rodiny, kde se nemohlo jen tak sedět. „Když už nic neděláš, běž si aspoň číst!“ slýchal jsem často. Takže do značně workholického kontextu, který přispěl k tomu, že jsem, jako spousta dalších lidí, závislý na dělání. Zároveň mě dost ovlivnila práce v korporacích. Protože když jsem z toho světa kdysi, po osmi letech, vystoupil, začal jsem práci vidět jinýma očima. Začal jsem si všímat toho, že lidi „hákujou“. Že valná většina z nás dělá od pondělí do pátku něco, k čemu nemá vztah. A říkal jsem si, že to přece není možné, že se nám ten život scvrkl na víkend. Že jedeme to „KZP“ – „konečně zase pátek“ nebo „kurňa zase pondělí“.

Uvědomil jsem si, že to není skutečný život. Snažíme se dohnat nějakou iluzi o životě tím, že si kupujeme náhražky života. Popletli jsme si radost s radovánkami. A stejně tak si pleteme práci se zaměstnáním.

Doteď jsem práci a zaměstnání vnímala jako synonyma. Jaký je mezi nimi podle tebe rozdíl?

Práce je základní lidská potřeba. Je to práce ve smyslu tvorby něčeho užitečného. Kdežto zaměstnání je daleko více dělání než tvorba. Něco, co se musí udělat, ale zpravidla pro někoho jiného než pro tebe. Já jsem to ve své první knize nazval jako fenomén čtvrtého verše. Představ si, že se skládá nějaká báseň. Ty jsi součástí toho procesu, ale jsi v oddělení čtvrtého verše a nikam jinam nevidíš. Netušíš, co se to skládá, není tvoje starost, co dělá ten třetí, druhý, první verš. A tím pádem úplně ztrácíš celkový smysl. U práce je totiž klíčová motivace.

Její podstatou jsou takzvaná 3S – smysl, sounáležitost a svoboda. Aby tě činnost těšila, musíš ji považovat za smysluplnou, musí tě nějak naplňovat. Potřebuješ ji dělat s lidmi, s kterými jste si blízcí. A potřebuješ mít možnost o té činnosti spolurozhodovat. Čím méně tohle máš, tím víc se odpojuješ od práce ve smyslu tvorby a tím spíš se ta činnost stává děláním neboli zaměstnáním. A z roviny chtění padáš do „musení“.

Jak ses z tohoto bodu dostal ke konceptu slušné firmy?

Z toho divení se nad světem práce jsem se dostal k něčemu, čemu jsme začali říkat svoboda v práci. Začal jsem se věnovat cestám, jak si to v práci přenastavit, jak dělat práci, která člověka těší. To na sebe tehdy natáhlo spoustu ajťáků, kteří tohle téma dost řešili. Uspořádali jsme nějaké konference, vydali první knihy. To bylo někdy kolem roku 2011. Postupem času jsem si ale začínal uvědomovat, že celá svoboda v práci je vlastně omyl. Že pokud chce být člověk opravdu svobodný, musí se zaměřit na zodpovědnost. Že svoboda je vlastně vedlejší produkt toho, že umíš vnímat potřeby druhých lidí.

Takže jsem začal mluvit o zodpovědnosti, vydali jsme knihu Zodpovědná firma, uspořádali na to téma konferenci. A začala se dít zajímavá věc. Tomu tématu začali ubývat lidi. A rychle. „Zodpovědnost? K čemu zodpovědnost, já chci svobodu!“ Pro tu původní skupinu lidí jsem se začal stávat podivínem.

Co se stalo?

Vnímám to tak, že jsem se tím úkrokem k zodpovědnosti jaksi oddělil od středního proudu, který je v moderní konzumní společnosti vývojově jaksi „v pubertě“ – tj. jede na radovánky, za smysl života jsou považovány zážitky, věci, společenské postavení, nic hlubšího ani širšího se neřeší. Já asi nějak „dospěl“, začal jsem líp (nebo jinak) chápat, co s čím souvisí, a došlo mi, že to, jak funguje firma, má obrovské dopady na každého z nás.

Hezkými kancelářemi a firemní saunou se nic nevyřeší. Myslím, že jsem se prostě posunul z mainstreamu na okraj mezi lidi, kteří se už též z puberty dostali do dospělosti. Nechci, aby to znělo nějak povýšenecky, takhle nějak vnímám to, co považuji za přirozený vývoj.

A v rámci tohoto vývoje ses dostal ke Slušné firmě?

Ano, začali se na mě nabalovat jiní lidé, kteří mi postupně pomohli pochopit, že podstatou zodpovědnosti je slušnost. A tak vznikla v roce 2016 Slušná firma. Řekli jsme si, že založíme spolek, v rámci kterého se budeme snažit vyhledávat příklady firem a organizací, jejichž fungování prospívá. Pro které jsou peníze prostředek a ne cíl a které přebírají zodpovědnost za negativní dopady podnikání. Protože každý byznys do nějaké míry škodí.

Podnikání not-for-profit

Dokážeš říct nějaké hlavní principy, podle kterých poznáme slušnou firmu?

Začnu od toho, jak funguje byznys dnes. Je to v podstatě cokoli, co si obhájíš před zákonem. Cokoli, co vydělává vlastníkovi peníze. A je normální, že škody, které za sebou podnikání nechává, se přenášejí na ostatní. Na lidi, na přírodu, na ostatní život. Se Slušnou firmou se toto snažíme změnit. Slušné podnikání existuje proto, aby vyřešilo nějaký problém, ale zároveň přebírá zodpovědnost za dopady toho, jak podniká.

A takové podnikání může být ziskové i neziskové. Ale pokud je ziskové, zisk by neměl jít do kapsy pouze pár lidem nebo anonymním akcionářům. Měl by jít zpátky do naplňování jeho mise nebo do místní komunity. To znamená, že vlastníky nebo zakladatele to slušně živí, ale ne tak, že by jim bobtnal majetek a stávali se z nich multimiliardáři. O tom hezky mluví Američanka Jennifer Hintonová, která definovala nerůstovou firmu. Taková firma podle ní není čistě „profit“ ani „non-profit“, ale „not-for-profit”.

Na koho dalšího by měla firma myslet, kromě svých vlastníků?

Vycházíme z principu, že každá organizace má pět entit, kterým skládá účty – vlastníky, zákazníky, zaměstnance, komunitu a planetu. V dnešním mainstreamovém přístupu k podnikání jsou většinou rozhodující jen vlastníci, kterým musíš dodat to, co se očekává.

V podnikání, které je evolučně dál, je důležitý také zákazník. Toho by firma neměla manipulovat reklamou, komunikace by měla být transparentní, zákazník by měl mít z produktu firmy užitek a měl by mít možnost se co možná nejsvobodněji rozhodnout, jestli danou službu použije.

Dále jsou důležití zaměstnanci. V mainstreamovém modelu se je firma snaží vytěžit v rámci co nejnižších nákladů a co nejhorších podmínek, aby maximalizovala zisk. Ve slušné firmě by se zaměstnanci měli vracet z práce maximálně tak zdraví, jako do ní přišli, měli by mít možnost věnovat se smysluplné práci, možnost spolurozhodovat o tom, co dělají, a vlastně i pracovat s lidmi, se kterými je jim dobře.

Další entitou jsou komunity, které jsou podnikáním přímo dotčené. Za své dopady musí firma přebírat zodpovědnost, něco té komunitě vracet. Minimálně se snažit snižovat důsledky, jako je hluk, smrad, vytěžování zdrojů a podobně.

A v neposlední řadě je to planeta, které taky skládáme účty. Slušná firma proto sleduje, jaký má vliv na vzduch, vodu, energie, emise, odpady… A snaží se své negativní dopady co nejvíce redukovat.

V dnešní době už je udržitelnost poměrně velké téma. Máš pocit, že se podnikání vyvíjí nejen směrem k udržitelnosti, ale také ke „slušnosti“?

Aby mi bylo rozumět - je třeba říct, že to není tak, že je nějaký „škaredý“ neudržitelný byznys a pak ten „hezký“ udržitelný. Jsme v nějakém kontinuu. Ve Slušné firmě hodně stavíme na knize Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe, který pomocí integrální teorie velmi výstižně popsal vývoj organizací již od počátku lidstva. Pro jednotlivé typy organizací používá barevnou škálu, která jde od původních uspořádání před 250 tisíci lety přes nám dnes dobře známé „žluté“ organizace (vládní organizace, školy, náboženské a vojenské instituce), které se začaly formovat před 5000 lety, a „oranžové“ (moderní globální korporace), které se objevily před 500 lety, až po nejmodernější „zelené“ a „tyrkysové“ organizace.

Zelené organizace pak přišly asi před zhruba 100 lety. Ty už bychom mohli přirovnat k modelu slušné firmy. Jedná se o skutečně demokratické firmy vlastněné a spoluřízené lidmi, kteří v nich působí, tzv. organizace nového družstevnictví.

Tyrkysové jsou tady s námi teprve 30 let a poprvé nahlížejí na fungování firem celostně. Existují proto, aby řešily něčí konkrétní problém, staví na celistvosti a sebeřízení. Je v nich upozaděno ego, místo vnitřních bojů a nedůvěry usilují o budování integrity a komunitního ducha a podporují touhu svých lidí, aby byli v práci plně sami sebou. Pro mě osobně to bylo obrovské „aha“, když jsem na ně narazil.

Dříve jsem byl proti tomu „škaredému“ korporátnímu světu. Vadila mi ta všudypřítomná manipulace, ničení přírody i lidských životů, chamtivost. Ale pak jsem pochopil, že jde o přirozený vývoj, a pokud chceme na této planetě přežít, je možná jen potřeba tu evoluci trošku urychlit.

Znamená to, že v polykulturní budoucnosti budou paralelně existovat všechny druhy (či barvy) organizací? Nebo je ideálem, aby byly v budoucnu všechny tyrkysové?

Těžko říct, jaká bude budoucnost. Já sním o budoucnosti, kterou můžu přirovnat k permakulturním zahradám (permakulturní prostředí je prostředím, které je trvale udržitelné a stále se obnovující) nebo regenerativnímu zemědělství. Kde je půda zdravá, ve vodě nejsou pesticidy, po půdě nejezdí těžká technika, nedělá se hluboká orba, není tam jeden obrovský lán jedné plodiny, která se sadí každý rok a pravidelně se musí stříkat tunami pesticidů. Je tam ekosystém vzájemně si pomáhajících, propletených organismů. Takže můžeme mít i do budoucna korporace, ale vedle nich lokální, spolkové nebo družstevní podniky.

Čas začít si klást dětské otázky

Dokážeš říct nějaké příklady firem, které naplňují principy slušné firmy? Ať už v Česku, nebo v zahraničí.

Příkladů je spousta. V kategorii velkých firem je hezkým příkladem Patagonie. Nebo Mud Jeans či Fair Phone. Neříkám, že jsou ideální, vždycky je co zlepšovat. Ale rozhodně jsou na dobré cestě. Z českých mě napadá PROBIO a Sonnentor, nebo z těch menších Výdejna chutí. A zmínit můžu i naše nakladatelství PeopleComm, kde se intuitivně snažíme naplňovat vizi „not-for-profit“ společnosti. Obecně si myslím, že nejlepší příklady jsou mezi těmi malými. Když jdeš na okraj, mimo mainstream. Tam se dějí fascinující věci.

Co můžu dělat jako zaměstnanec, pokud chci, aby byla má práce udržitelná? Nebo jak zmiňuješ ty, „zodpovědná“ či „slušná“?

Má hlavní rada je změnit zaměstnání na práci. Je potřeba se podívat, jak moc je mé zaměstnání tvorbou něčeho užitečného, co mě naplňuje a zároveň živí. A jak moc je to jen nesmysluplná činnost, která mě spíš ničí (a zpravidla ničí i někoho dalšího). Čím víc se jedná o druhou variantu, tím víc je potřeba připravit si takzvaný „exit plán“. Což nemusí znamenat okamžitou výpověď. Může to být vize na dalších pět let, v rámci kterých se rozhodnu v zaměstnání zaměřit na to, co od něj chci ještě získat. Ať už jsou to vědomosti či schopnosti, kontakty, nebo čistě peníze. Exit plán může mít spoustu podob. Ideálně když ti pomůže dostat se k vybudování vlastního projektu.

To je jedna praktická rada. K ní je důležité začít si klást dětské otázky. Kdo jsem? Od čeho jsem tady? Jaká je moje úloha? Co jsou mé dary? Protože podle mého názoru máme každý specifický talent, kterým můžeme prospět ostatním. A který bychom měli dát k užitku.

Já tomu říkám důlek, což je průnik toho, v čem je člověk dobrý, co ho těší, co ho naplňuje a co někdo tak potřebuje, že tvou práci ocení. Ať už penězi, nebo jinak, záleží, jak moc jsi ve finanční ekonomice. A když už jsme u financí, k tomu všemu je samozřejmě nutné myslet i na peníze – postavit si ekonomiku domácnosti tak, abych zvládl obstarat všechny nutné výdaje.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.