Toxická produktivita aneb proč se přestat chválit za všechnu tu práci přesčas

„V mém případě nešlo ani tak o pocity nedostatečnosti jako o snahu ‚zasloužit si‘ své místo ve firmě. Měla jsem vnitřní pocit, že je to taková výsada, že bych se měla sakra snažit, abych byla firmě užitečná.“

Pojem work-life balance nevznikl jen tak pro nic za nic – méně je někdy více, což v tomto případě platí i o práci. Potažmo o práci, kterou děláme jen a pouze zase pro práci. „Úkoly tak prioritizujeme ne podle toho, co je nejvíce potřeba udělat, ale podle toho, co je nejvíce vidět. Vše podřizujeme snaze dokázat sobě či ostatním, že opravdu makáme a jsme výkonní,“ definuje fenomén toxické produktivity Gabriela Gargošová, mentorka ve společnosti Mindset Mentors, která se věnuje komunikaci, rozvoji a růstu v pracovních týmech. S toxickou produktivitou má osobní zkušenost, a proto moc dobře ví, jak jednoduché je se svézt na její vlně.

„V mém případě nešlo ani tak o pocity nedostatečnosti jako o snahu ‚zasloužit si‘ své místo ve firmě. Měla jsem vnitřní pocit, že je to taková výsada, že bych se měla sakra snažit, abych byla firmě užitečná.“ Nakonec se jí povedlo stanovit realistické cíle a zavírat počítač každodenně spokojená s objemem odvedené práce.

Dnes popisuje dvě základní formy toxické produktivity:

1. Strach a výsledky nikde

„Prioritizujeme menší, nepříliš důležité úkoly na úkor těch komplexnějších. To se děje ze strachu, že když budeme dlouhodobě pracovat na projektu a nevykážeme něco jako hotové, bude to vypadat, že se flákáme, nejsme dostatečně produktivní, a tudíž nedodáváme výsledky,“ vysvětluje Gargošová.

2. Nedostatečný sám před sebou

„Pokud nevidíme své výsledky jako dostatečně velké v poměru k času, který jsme strávili prací, máme tendence se přepínat, dělat dlouhé přesčasy, brát si práci domů. Anebo naopak nesmyslně multitaskovat a ve snaze stihnout víc, věci unáhleně dokončovat v nižší výsledné kvalitě,“ dodává mentorka.

Jak moc nám toxická produktivita škodí?

„Nebezpečí však vidím i z hlediska firem, protože ačkoliv je na první pohled hotovo obrovské množství práce, velká část z ní může být úplně k ničemu.“

Neustálý pocit nespokojenosti, který toxická produktivita vyvolává, může být někdy opravdu fatální. V člověku se tak přirozeně buduje frustrace a pocit bezmoci.

„Cokoliv udělám, není dost dobré. Měl bych toho zvládat víc. Vše mi moc dlouho trvá,“ popisuje Gabriela Gargošová jednotlivé pocity s tím, že zákeřnost tohoto fenoménu spočívá v tom, že takové přesvědčení sídlí v hlavě dotyčného a s realitou má společného jen málo. I tak ale může vést k jednomu z extrémů – přepínání vlastních možností, depresi nebo kompletní rezignaci a ztrátě motivace.

„Nebezpečí však vidím i z hlediska firem, protože ačkoliv je na první pohled hotovo obrovské množství práce, velká část z ní může být úplně k ničemu,“ vysvětluje mentorka. Pokud totiž lidé jako hlavní měřítko pro výběr projektu mají to, že si ho jednoduše odškrtnou, vznikne kopa hotových nepodstatných maličkostí a vedle ní hromada čekajících klíčových projektů, na které nikdo ani nesáhl. „Jistě se shodneme, že čas a kapacitu svých lidí by firma raději využila smysluplněji. A o negativních dopadech mentální nepohody zaměstnanců bychom se mohli bavit hodiny a hodiny.“

Kdo má k toxicitě vlastně nejblíž?

Nejrizikovější skupinou se zdají být lidé orientovaní na výkon nebo ti, kteří si příliš nedůvěřují a mají problém s viděním vlastní sebehodnoty. Obecně ale ke vzniku tohoto fenoménu nejvíce přispívá prostředí. „Toxické produktivitě se daří všude, kde se sledují primárně čísla a vykázané objemy dokončené práce či odpracovaných hodin bez dalšího kontextu,“ pokračuje Gargošová s tím, že pak se každý logicky snaží takzvaných čárek ve svůj prospěch nahnat co nejvíce.

Zdravě podle ní nepůsobí ani kancelář, ve které se lidé bojí odejít domů dříve než jejich manažer. Právě ten svým přístupem a chováním ukazuje, co je důležité a co se pokládá za úspěch. Tím motivuje svůj tým k určitému chování. „Doufejme, že trend, kdy se lidé předháněli, kdo má víc přesčasů a kdo méně hodin denně spí, je už nenávratně pryč.“

Do spárů toxické produktivity však také snáze spadnou lidé, kteří nevědí, jaká je vlastně náplň jejich práce, co se od nich očekává, a tím pádem si nikdy nemohou být jisti, zda očekávání naplnili. Neustále pochybují a jen pro jistotu dělají víc, i když by asi nemuseli.

Jsem toxicky produktivní aneb je potřeba zakročit?

Fenomén toxické produktivity je plíživý a velmi nenápadný – právě proto má tak zhoubnou sílu. „Z hlediska sebereflexe vám jako dobrá kontrolka signalizující problém mohou posloužit vaše pocity. Pokud se člověk dlouhodobě cítí nespokojený nebo frustrovaný, měl by s tím okamžitě něco dělat,“ říká Gabriela Gargošová.

Jak to může vypadat?

1. Na konci dne nemám radost z dobře odvedené práce.
2. Nemám pocit, že jsem toho udělal/a dost.
3. Necítím, že jsem pro firmu přínosem.
4. K jednotlivým zadaným úkolům přistupuji s nechutí.
5. Kdyby to bylo jen na mně, vybral/a bych si jiné úkoly.
6. Nejsem spokojený/á s tím jak jsem dnes vyplnil/a pracovní dobu.
7. Přicházím do kanceláře jako první a odcházím jako poslední.

Poznáváte se v některém ze zmíněných bodů? Máte pocit, že prioritizujete na základě strachu, že nesplníte kvóty a že vás někdo bude považovat za flákače? Možná máte právě vy tendence k toxické produktivitě.

Lze toxicitě předejít? A jak? Tady hrají velkou roli manažeři a lídři pracovních týmů a skupin, kteří nastavují pravidla a udávají tempo. „Neměli by nechávat své lidi v nejistotě. Naprostým základem je definovat, co se od každého pracovníka očekává a jak vypadá dobře odvedená práce. Nenechat své lidi pochybovat, zda dělají dost. Výsledky je důležité sledovat v kontextu a aktivně komunikovat, že záleží na kvalitě, ne kvantitě,“ vysvětluje Gabriela Gargošová.

Jenže jenom na šéfy se člověk spoléhat nemůže, a pokud se sám chce preventivně vyhnout cestě do toxicky produktivního pekla, může aplikovat několik drobných principů. Je to v podstatě jednoduché. „Buďte vědomí a sledujte své pocity, ty jsou tím nejlepším ukazatelem. Zjistěte, co od vás očekává váš nadřízený, a prozkoumejte také, jaká očekávání máte sami od sebe. Pak poměřte, zda jsou realistická,“ doporučuje mentorka Gargošová.

Vystoupit z toxického kolotoče jednou provždy

Ideální je samozřejmě do kolotoče toxické produktivity vůbec nenastoupit a vyhnout se mu obloukem. Jenže ne každému se to podaří. Pokud už se v něm tedy přece jen objevíme, není čas ztrácet čas a je potřeba co nejrychleji vystoupit – buď sám zatáhnout za záchrannou brzdu, nebo se chytit hozeného záchranného lana.

„Pomoci si sám pochopitelně není snadné. Nejtěžší je uvědomit si, že to, jak se člověk cítí, je možná jen obraz, který maluje jeho mozek. V tu chvíli totiž potřebuje sílu podívat se na celou věc z opačného úhlu pohledu,“ vysvětluje mentorka, že dokázat vystoupit z pozice „nejsem dost dobrý“ a začít zjišťovat pravou podstatu věcí totiž znamená jít přímo proti vlastnímu přesvědčení a aktivně jej zpochybňovat.

Záchrannou brzdou tu může být nastavení pevné denní rutiny a pravidel – například zásada nebrat si počítač z práce domů a absolvovat maximálně dvě hodiny přesčasů týdně. „Vytvořte si systém priorit tak, abyste neměli pocit, že nestíháte věci, které hoří. Dávejte si menší splnitelné cíle nebo objemy úkolů, abyste podpořili na konci dne pocit, že jste stihli vše, co jste si naplánovali. Vyžádejte si znovu zpětnou vazbu na svůj výkon od okolí. A po celou dobu sledujte své pocity z daných kroků,“ radí Gargošová s tím, že vyhledat odborníka bude v mnoha případech přece jen snazší a rychlejší řešení.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.