Třicítka na krku a slibná kariéra stále v nedohlednu? Definice dospělosti se změnila

Vyzpovídala jste celou řadu lidí a v jejich svědectvích hraje hlavní roli práce. Jak byste tuto roli v životě mladých dospělých popsala?

Jako první si vzpomínám na Marcuse, který se mi svěřil, jako ho jeho denní práce nebaví. Současně ale musel neustále od svého otce poslouchat to samé: „Proč si prostě neřekneš, že to děláš pro peníze? Nějak to přes den vydržíš a večer se vrátíš domů a můžeš si užívat s rodinou! Ještě čtyřicet let a můžeš do důchodu!“ Marcus na to: „Myslím, že práce by měla znamenat něco víc.“ Osobně si myslím, že tenhle pocit je pro mnoho mladých lidí společný.

Ano, peníze člověk potřebuje. Ale zaměstnání už s sebou dnes automaticky nepřináší všechny ty záruky a jistoty jako dřív. A proto se už do práce nechodí jen kvůli platu – chceme od ní něco víc. Jenže to není tak snadné, jak už dnes dobře víme. Myslím, že nejčastěji to mladí lidé řeší tak, že se ponoří do svých koníčků a popracovních aktivit, jako to udělal Marcus. Ten založil podcast, ve kterém mluví na téma předlužení mladých lidí, což je situace, kterou sám zažil. Tenhle projekt ho sice baví, ale neuživí. A tak musí přijít na to, jak zvládat obojí – práci i podcast. Předchozí generace podobným problémům nemusely čelit.

Souvisí tohle hledání smysluplnosti v práci s tím, jak se změnil vztah mladých lidí k práci, nebo také s finanční nestabilitou?

Ano, to s tím souvisí. Přesvědčení, že nepracujeme (výhradně) za účelem získání finanční jistoty, otevírá nová vrátka, vede k novým myšlenkám: „Když stejně nemám šanci na finanční jistotu, tak se chci alespoň umělecky realizovat nebo najít štěstí.“ Je snazší dát výpověď z práce, která vám nezaručuje finanční klid a bezpečí, a zkusit jít místo toho za svou vášní. Pro naše rodiče bylo zaměstnání zárukou finanční stability. Mohli dělat práci, která je tak úplně nebavila, ale přinášela jim tolik benefitů, že v ní zůstali a dělali, co se jim řeklo. Nám už nikdo nic takového nezajistí, a proto se snažíme aspoň najít místo, kde budeme spokojení.

Ve své knize popisujete, jak jste čekala, než si srovnáte kariéru, a až pak jste se chtěla „zaměřit na ten zbytek“. Myslíte si, že je podobná filozofie mezi lidmi po třicítce typická? A mezi dalšími generacemi?

Je těžké říct, že je něco typické pro celou věkovou skupinu, vždycky si dávám pozor na to, abych jasně specifikovala, že určitý trend nemusí hned platit pro všechny. Každý člověk je jiný. V tom je mimochodem právě ta krása. Podívejme se na to z ženského pohledu: V minulosti byl začátek dospělého života symbolizován vstupem do manželství. To znamenalo starat se o dům, děti, manžela – jinou možnost ženy prakticky neměly. Dnes mají ženy na výběr. Jsem přesvědčená, že mnoho z nich, stejně jako já, si chce nejdřív splnit profesionální ambice a nastartovat kariéru, až pak se ptát: „Chci se vdávat a mít děti? Jsem na to připravená?“ Nevím, jestli kdyby měly ženy v 50. letech stejnou možnost volby, volily by stejně – ale je podle mě velká pravděpodobnost, že by pro ně práce byla priorita.

V dnešní době se nikdo nepohoršuje nad tím, když ženy nadřadí kariéru rodinnému životu.

Ve své knize zmiňujete také příručku od Kelly Williams Brownové Adulting: How to Become a Grown-Up (Dospělost: Jak přestat být dítětem). Autorka v ní píše, že všichni, s kterými dělala rozhovor, měli pocit (stejně jako ona), že „v životě tápou“. Zdá se, že mladé generace hodně vnímají propast mezi tím, co dělají, a co si myslí, že by měli dělat. Čím to podle vás je?

Když jste na vysoké škole, jak si představujete život po třicítce? Já se viděla po svatbě, se dvěma dětmi, s domem a dobrou prací, kde se postupně propracuji na vedoucí pozici. V mé knize si můžete přečíst zpověď ženy, která, stejně jako její manžel, dodělala školu ve třiceti. Ani jeden z nich si nenašel práci, a tak se nastěhovali k jejím rodičům. Ti byli v důchodu a měli vlastní dům. Své třicáté narozeniny oslavila tam.

Vypráví: „Kdybyste se mě zeptali, kde si myslím, že budu slavit třicetiny, řekla bych u sebe doma, s ostatními dospělými přáteli, v dospěláckém oblečení a s dospěláckou prací.“ Místo toho si ťukla na zdraví s vlastními rodiči. V jejich domě. *Stereotypní představy o dospělosti se rozcházejí s materiálními, povrchními symboly dospělosti současnosti.

„Nefunguje to tak, že jak člověk jednou dosáhne ‚dospělosti‘, už se nedá dál tvarovat, formovat.“

Jak se s tím vším vyrovnat, když člověk vyrůstá v přesvědčení, že „nic není nemožné“, jen je potřeba tvrdá práce a vytrvalost?

To je právě ta potíž. V mládí si člověk myslí, že musí něčeho dosáhnout, určité úrovně. To když dokáže, má splněno, hotovo. Ale pak vyrosteme a pochopíme, že život trvá vážně dlouho a že je potřeba se pořád o něco snažit, tak či onak. Pořád stojíme před nějakou volbou, novou příležitostí, změnou. Musíme se to naučit ocenit: život nezná omezení. Nefunguje to tak, že jak člověk jednou dosáhne „dospělosti“, už se nedá dál tvarovat, formovat. Ale lehké to není.

Musíte se neustále bičovat k dalším výkonům, přijímat změny, dozrávat a objevovat, kým vlastně jste. Když budete mít štěstí, můžete si to dobrodružství života užívat dlouhá léta. Na druhou stranu je ale pravda, že stabilní, usedlý život také přináší jistý pocit spokojenosti. Pro spoustu lidí je to ideální stav a já to naprosto chápu.

Myslíte si, že je nějaká souvislost mezi těmito ambicemi a dnešní honbou za produktivitou, nebo dokonce škodlivým vztahem k práci?

Ano, ale tohle je podle mě spíše problém zaměstnavatelů. Není to naše vina, že už práce nepřináší ty jistoty jako dřív. Ocitli jsme se v ekonomické situaci, kdy platy nerostou, ale my za to nemůžeme. Jedná se o strukturální nerovnosti. Nemůžeme obviňovat sami sebe, to je prostě nespravedlivé. „Proč ještě nemám vlastní dům? Proč nespořím na důchod? Proč jsem nesplatil/a dluh ze studií?“ Odmítám tyto výčitky jakkoli spojovat s individuálními rozhodnutími, které člověk dělá, když se snaží najít vlastní cestu životem a přijít na to, kým vlastně je a co chce dělat. Je to jako plést jablka a hrušky. Víc to vypovídá o základní ekonomické a strukturální nerovnosti.

Knihu jste psala během pandemie. Myslíte si, že krize zamíchala kartami, pokud jde o náš vztah k práci? A došlo podle vás k trvalým změnám, nebo se zase všechno vrátí zpátky do „normálu“?

Myslím si, že home office byl pro mnoho lidí příležitostí zjistit, že je možné pracovat jinde než v prostorách firmy, mít víc z osobního života a současně odvádět stále stejné množství práce. Kvůli koronaviru přišlo spoustu lidí o práci, jiní přišli o peníze nebo museli na neplacené volno. Ukázalo se, jak malou ochranu mohou ze strany zaměstnavatele čekat. Někdo třeba získal trochu odstup a mohl přehodnotit svůj život a zamyslet se nad tím, co všechno obětuje práci.

Podívejte, co se děje teď – všichni se mají vrátit do kanceláří. Kdo nebude chtít, tak ví, kde jsou dveře. Ale současně jsme svědky toho, že ne všichni si to nechají líbit: „Víte co, už pro vás nechci pracovat, protože jsem se od vás nedočkal/a slušného chování, ochrany ani ocenění.“ A myslím, že o takových případech ještě uslyšíme. Otázkou je, jak daleko jsou zaměstnanci ochotni zajít a jak moc se firmy budou ochotny změnit.

Mění se podle vás způsob, jak mladá generace přistupuje k práci a jak moc si dovolí říct nahlas?

Když jsem začínala, neexistovalo, že by si šel člověk stěžovat na personální. Trpělo se mlčky, protože přece nebudete riskovat místo nebo kariéru. Zkrátka člověk držel pusu a krok. Nějak jsme se s tím vyrovnali. Ale i díky hnutím, jako je #MeToo nebo #BlackLivesMatter, vidíme mladé zaměstnance, kteří se nebojí ozvat a říct: „Takhle tedy ne, tohle není v pořádku. Chceme změnu.“ To je podle mě obdivuhodné, je to posun k lepšímu. Na druhou stranu je velmi těžké odhadnout, jak na tom budou za deset let lidé, kterým je teď třeba dvaadvacet.

Řada lidí má pocit, že si musí vybrat mezi vášní a ambicemi, stejně jako výše zmíněný Marcus. Má dnes vášeň v kariéře místo?

To záleží na člověku. Myslím ale, že záleží na tom, jak dobrá je vaše výchozí pozice. Máte-li finanční stabilitu, nemáte žádné dluhy a máte tu výhodu, že si můžete vybrat obor, který vás baví, ale není tak dobře placený, tak do toho určitě jděte. Máte velké štěstí. Ale ne každý si může dovolit práci, která je jeho vášní, ale která (moc) nevynáší. Marcus to shrnul dobře: prostě není z těch, kdo by si mohli dovolit odmítnout finanční zajištění a začít dělat jen to, co je baví. Když není co do úst, nedá se zkrátka nic dělat. Jsou i tací, kdo by se nebáli zkusit štěstí, třeba si na to vymezili určitou dobu nebo počet pokusů, a pak se rozhodli. Podle mě je obojí v naprostém pořádku.

„Odmalička člověk slyší, že když nebude mít diplom, nebude vydělávat velké peníze a nečeká ho žádná zářná budoucnost.“

Ještě k otázce peněz: Jak moc výše platu vypovídá o tom, jestli je naše kariéra úspěšná, nebo ne?

Když se podíváme zpět do minulosti, tak například nebylo tak samozřejmé, že musíte mít v kapse diplom z vysoké školy. Nemuseli jste absolvovat univerzitu, abyste měli životní styl střední třídy. Dneska je to jinak. Magistr nebo alespoň bakalář je prakticky povinná položka v životopise, kterou si musíte odškrtnout. Odmalička člověk slyší, že když nebude mít diplom, nebude vydělávat velké peníze a nečeká ho žádná zářná budoucnost. Takže lidé investují spoustu peněz, aby ten slavný diplom získali, protože si myslí, že to bude kouzelný klíč ke skvělé kariéře a finanční stabilitě. Ale tak to dost často vůbec není a mladí lidé skončí po škole až po krk s dluhy, ale bez nadějné kariéry, což je případ hlavně USA. Táhnou s sebou dluh jako závaží, místo aby lehce vzlétli k prvním slibným kariérním příležitostem.

Měli bychom se zamyslet a zeptat se: „Opravdu musí mít každý vysokou školu?“ Podle mě by neuškodilo, kdyby se lidé více zabývali myšlenkou, že možná nestojí za to si půjčovat tolik peněz. Jde o to, jak moc je ta investice dlouhodobě výhodná.

Podobně ve své knize také trváte na tom, že bychom k sobě měli být upřímní ohledně toho, co nás určitá finanční či kariérní stabilita bude vlastně stát…

Každý přichází z jiného prostředí, má jiné společenské zázemí. Na to se často zapomíná a pak se podíváte na člověka vedle sebe a ptáte se: „Jak to, že si tak žije? Máme přece stejnou práci, stejný plat, ale já si jeho/její životní styl rozhodně nemůžu dovolit!“ Jsem zastánce toho, aby lidé mluvili o penězích otevřeně a upřímně, i když to může být někdy nepříjemné. Není to jen tak, zvlášť u nás v USA, protože americký sen se zakládá na myšlence meritokracie: Když budete tvrdě pracovat, můžete se na vrchol dostat i vy. Lidé pak cítí vinu, protože nevydělávají tolik, co soused, nebo nemají stejný styl života. Ale tak jednoduché to není. Jsme součástí strukturálních nerovností, které tu byly dávno před námi, dávno předtím, než jsme nastoupili do práce.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.