Blaschko: Mladí s důchodem nepočítají, proto se mění i jejich vztah k práci

Na vysvětlení prapůvodu téhle situace a budoucích dopadů na mladé talenty jsme se ptali profesora Paula Blaschka vyučujícího filozofii na Univerzitě v Notre Dame v Indianě. Vede hodiny na téma existenciálních otázek a filozofie v práci. Je spoluautorem knihy The Good Life Method, která nabízí filozofii jako nástroj k lepšímu životu, a je ředitelem programu na filozofické fakultě Univerzity v Notre Dame zabývajícího se tím, „jak nám můžou humanitní vědy pomoct najít smysl v naší práci.”

Spousta mladých lidí razí názor, že se důchodu nedočkají. Co si o tom myslíte?

Mezi mými studenty a obecně mladými lidmi panuje přesvědčení, že jelikož se naše ekonomika s nástupem tolika nových technologií tak rychle změnila, zvláště v posledních 20–30 letech, výhledově můžeme čekat radikální změny i na pracovišti.

Za dalších 20–30 let může vypadat všechno jinak, a tím pádem nejsme schopní předpovědět, co nás čeká v polovině nebo na konci kariéry. Pracovní svět zasáhnou změny, které ho můžou v dlouhodobém měřítku destabilizovat, takže je pochopitelné, že mezi lidmi vládne větší nejistota. Vždycky jsme předpokládali, že půjdeme do důchodu, a věděli jsme, co to pro nás bude znamenat, ale pro generaci mladých pracovníků už tohle přestává platit.

Jak je může ovlivnit myšlenka, že budou do konce života pracovat?

Důchod byl vnímán jako cíl pracovní cesty. Pracovali jsme s vidinou toho, že jednou půjdeme do důchodu a začneme si užívat života, že si budeme hrát s vnoučaty, cestovat a konečně mít čas na všechno, co jsme vždycky chtěli dělat. Vlastně si nejsem jistý, jestli to takhle důchodci opravdu mívají, ale z filozofického pohledu je důchod cílem, který v práci máme před sebou. Pokud to takhle vnímáte, je jednoduché práci považovat za prostředek nebo nástroj k dosažení takového cíle.

Mladí pracovníci takhle ale práci nevnímají. Důvodem je možná právě nejistota, jestli do důchodu vůbec půjdou a jak takový důchod vlastně bude vypadat. Mění se tím i to, co od pracovního života očekávají. Když člověk nechápe práci jako prostředek, díky němuž si vydělá dost, aby si pak v budoucnu mohl užívat, začne se na ni dívat jinak. Ve své podstatě pak pro něj začne být kariéra a práce všeobecně důležitější, nebo si v nich možná tu hodnotu bude snažit najít.

Nejde mu tolik o vysoké výdělky, ale spíš sám sobě klade otázky typu: „Budu v takové práci spokojený/á? Bude to mít smysl? Chodím do práce za účelem, se kterým souzním? Je to práce, která ovlivní svět nebo životy ostatních?“ Jsou pro něj důležitější existenciální hodnoty a zaměstnavatelé se na to naučili reagovat. Místo klasické „práce“ nabízí „zážitky“ a možnost být součástí něčeho většího, než je člověk sám. Pro některé z nás to může znamenat, že nás práce pohltí.

Jenže existují i tací, co práci upozadí, začnou žít daným okamžikem a zaměří se na svoje záliby a jiné aktivity, které jsou pro ně důležité. Často takový posun vidím u bývalých studentů, kteří pracují pět až deset let. Začnou třeba pracovat na dálku, v hybridním režimu nebo na zakázku. Můžou taky začít cestovat a podle potřeby na cestách pracovat. Jinými slovy začnou žít svůj život mimo pracoviště.

Myslíte, že mladá generace pracovníků zazlívá starším kolegům, že půjdou dříve do důchodu?

Rozhodně jsme svědky mezigenerační tenze, kdy zástupci mladších a starších generací navzájem nechápou, co jednu či druhou motivuje. Za některými z těchto problémů může stát zášť. Když se bavím se staršími lidmi, často říkají: „Proč si ti mladí myslí, že můžou nastoupit do práce a hned očekávat modré z nebe? Jsou nabubřelí a mají pocit, že si zaslouží určitý počet dnů dovolené, možnost práce na dálku…“ a tak dále.

Na druhou stranu mladší pracovníci se podívají na vysoce postaveného manažera společnosti a komentují: „Samozřejmě že bude pracovat 80 hodin týdně. Vydělává pěkný balík a může si dělat, co chce.“ Takové představy vedou ke vzájemnému nepochopení na pracovišti.

Může být lidem v dnešním moderním světě nápomocná filozofie?

Určitě ano. Vraťme se ke kořenům filozofie a podívejme se na to, co hlásal Sokrates, Aristoteles nebo stoikové. Říkali, že díky filozofii identifikujeme to, co je pro nás v životě nejdůležitější, a pak těmto životním hodnotám máme přizpůsobit náš způsob života. Oni filozofií žili, nebyla to pro ně jen abstraktní teorie. Použitím filozofie v praxi se toho můžeme hodně naučit. Vezměme si třeba stoicismus, který je poslední dobou hodně populární. Je to způsob, jak rozbít přesvědčení, které jsme si osvojili vlivem naší kultury. Podle stoiků nezávisí hodnota života na věcech, jako jsou bohatství, postavení nebo sláva. Pokud těmto věcem hodnotu dáváme, náš život bude nejistý, jelikož nám nikdo nemůže zaručit, že budeme bohatí nebo slavní.

Čím více váhy budete takovým aspektům přikládat, tím méně vnitřního klidu, harmonie a rovnováhy docílíte. Nejistota navíc často způsobuje i úzkost. Stoikové nabízeli konkrétní rady, co dělat, které nápadně připomínají dnešní kognitivně-behaviorální terapii. Doporučovali, abychom rozdělili skutečnosti na ty, co můžeme ovlivnit, a ty, co ovlivnit nemůžeme. Pokud si uvědomíme, že přikládáme hodnotu věcem, které ovlivnit nemůžeme, musíme se nad ně povznést.

Zamyslete se nad svou smrtí. Zkuste si říct: „Za padesát let budu mrtvý/á a nikdo nebude řešit, jestli jsem ten e-mail odeslal/a dnes, nebo zítra.“ Oprostíte se tak od věcí, ze kterých jste nervózní. Když jste nějakou dobu v práci, začne vám záležet na vašem profesním postavení, i když jste nad ním nikdy aktivně nepřemýšleli. Na tom není nic špatného. Postavení, uznání a respekt jsou součástí běžného provozu a psychologie člověka. Jenže další lidská vlastnost je, že se těmito hodnotami necháme jednoduše unést. V knize Status Anxiety se její autor Alain de Botton zabývá tímto problémem z širšího historického a kulturního hlediska. Když se vyrovnáme se svou touhou po postavení, můžeme se tím od této vášně vnitřně odpoutat. Na tohle byli experti právě stoikové.

Pomůžou nám tyto myšlenky vypořádat se s budoucností bez důchodu v dlouhodobém měřítku?

Pomůže nám nahlížet na věci širší perspektivou, a na to je filozofie ideální. Aristoteles nám například ukazuje cestu, jak si stanovit, čeho si v životě vážíme. Tvrdí, že všechno, co děláme, děláme s nějakým cílem. Blaženost (eudaimonia) je pro člověka prostředkem, jak se ujistit, že se na cestě za svými cíli ubíráme správným směrem. Když si ujasníme, co je třeba udělat, vědomě můžeme tyto skutečnosti ovlivnit a nenechat se jimi unést.

Moje štěstí spočívá v mojí rodině a mých čtyřech malých dětech. Je to oblast života, která mě činí nejvíc šťastným. Když si uvědomím svůj zásadní smysl života, mám pak jasnější představu o tom, jak bych měl vést svůj život. Chci pracovat a vydělávat, ale ne na úkor času stráveného s rodinou. Zároveň se ale potřebuji práci věnovat natolik, abych měl prostředky na udržení rodinných vazeb i ve stáří. Aristotelova filozofie nám pomůže přesvědčit se, že náš pracovní život skutečně představuje prostředek, jak dosáhnout těch nejdůležitějších krátkodobých i dlouhodobých cílů.

Existují důležitější dlouhodobé hybné faktory, jako např. odchod do důchodu?

Pokud je vaším dlouhodobým cílem důchod a máte jasnou představu, jak jej dosáhnout, pak si můžete stanovit dílčí, krátkodobé cíle. Vaše kariérní trajektorie bude postupná a čitelná a budete mít dobrý pocit z tak dobrého a praktického rozhodnutí. Pokud ale takový dlouhodobý cíl nemáte, budete se o to víc soustředit na každý dílčí milník v práci. Proto dává mladá generace pracovníků mnohem větší váhu na dosahování krátkodobých met. Chtějí rychlé, dílčí úspěchy, protože jinak mají pocit, že se nikam neposouvají a zůstanou navždy zaseknutí v současné práci.

Řešíte tyto otázky ve své nové knize?

Ano, zaměřuji se v ní na fáze v pracovním životě, jako je např. odchod do důchodu, které obnášejí přesun z pracovního prostředí se strukturou a hierarchií do prostředí s větší autonomií, v němž můžeme brát věci do vlastních rukou. Je nutné se zamyslet, odkud pramení nejdůležitější smysl našeho života.
Aristoteles rozlišuje mezi ultimátní a instrumentální hodnotou. Instrumentální hodnota je prostředkem, jak něčeho dosáhnout, kdežto ultimátní hodnota je sama o sobě smysluplná.

Lidé, které čeká zásadní proměna v práci, jsou často ochotní odkládat věci o ultimátní hodnotě a upřednostňovat dosažení cíle, např. důchodu, protože věří, že plnění takových cílů je lépe připraví na to, co je pro ně skutečně důležité. Jsou to však pasti, které nám brání věnovat se něčemu, co by se mohlo vyplatit v budoucnosti. Člověk si může říct: „Až vydělám 20 milionů, budu trávit čas se svými dětmi a budu šťastný.” Tím se ale dopustí klasické chyby, protože mu nedochází, že klíčem k dosažení ultimátní hodnoty, v tomto případě času stráveného s rodinou, je nejprve výchova dětí a věnování se jim v mládí.

Je potřeba si také uvědomit, že věci, které pro nás mají ultimátní hodnotu, vyžadují dovednosti, které získáváme učením a zkušenostmi po celý život. Nemůžeme je prostě začít dělat až v momentě, kdy odejdeme do důchodu. Aristoteles například tvrdí, že jedna z věcí, co z nás dělá člověka, je naše schopnost rozjímat, přemýšlet a ocenit svět na intelektuální úrovni.

Pokud se nechám unést prací a nenajdu si čas na rozvíjení schopnosti rozjímat, přemýšlet a uvědomit si realitu kolem sebe, může se stát, že mi v důchodu tato zásadní schopnost bude chybět. Musíme na ní pracovat a rozvíjet ji celý život.
Měli bychom si ujasnit naše ultimátní hodnoty, ale taky se naučit dovednosti, které jsou k nim potřeba. Musíme takto strávený čas brát jako investici do budoucna a nenechat se odradit finanční stránkou věci. Když budete během života objevovat, co je pro vás důležité, a přepracovávat svůj systém hodnot, možná se na důchod začnete dívat jinak.

Často bereme svoje hodnoty jako dané. Filozofie nás ponouká přemýšlet nad smyslem a účelem života, abychom se pak mohli posouvat a růst. Možná některé z hodnot časem odmítneme a najdeme si nové. Díky filozofii se můžeme bavit s lidmi, kteří můžou některé z nich zpochybnit a vyzvat nás ke změně hodnot. Dává nám prostor ujistit se, že to nejsou hodnoty namátkově vybrané nebo osvojené vlivem kultury, v níž žijeme. Teprve pak víme, že jsme na správné cestě.

Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.