Mikropráce: Ne, v metru ani v čekárně u zubaře vážně nepracujte

V poslední době na workshopech na téma rovnováhy, které pořádám pro firmy, často slýchám následující věty: „I když nejsem v práci, pořád kontroluji pracovní mail, abych mohl/a odpovědět na naléhavé záležitosti, dělám to i doma nebo ve městě.“ Často je podobné přiznání následováno zvoláním: „Je to vážně pohodlné, můžu pracovat odkudkoli!“ Nebo naopak: „Je to děs, ale dělat to musím.“ Tak či tak, postoj k této neustálé dostupnosti je jasně vyhraněný.

A pak jsem náhodou narazila na článek o mikropráci neboli schopnosti využít každičkou volnou chvíli dne k práci. Těch pár minut v metru nebo v taxíku, v čekárně u doktora… Jinými slovy, jedná se o absolutní invazi pracovního světa do každé skulinky lidských životů, kterou do velké míry zapříčinilo používání chytrých telefonů (chytrých?).

Problém je v tom, že mikropráce je věc velmi záludná. V danou chvíli máte radost, že „šetříte čas“, ale z dlouhodobého hlediska vaše kreativita trpí a jste pod čím dál větším stresem… Je třeba si proto dát pozor, aby se vám vaše rozhodnutí nevracela jako bumerang.

Efektivita dovedená do extrému

Principem mikropráce je snaha vyždímat z každičké volné minuty co nejvíc, být produktivní v každém okamžiku. Proč by to někdo dělal? Většinou za tím stojí ty nejlepší úmysly: Udělat si „náskok“ na druhý den a vyřídit e-maily, které nezaberou moc času, odpovědět na „naléhavé“ zprávy, které přicházejí z nejrůznějších zdrojů (e-mailu, WhatsAppu, Slacku, SMS), pomoci kolegovi nebo šéfovi, když potřebují odpověď, aby mohli pokračovat ve své vlastní práci.

Ale nenechme se zmást, k mikropráci mohou člověka přimět i méně ušlechtilé pohnutky: snaha ukázat vedení, že jste pořád na příjmu (protože to je něco, co se stále velmi cení, ať si kdo chce, co chce říká), touha vypadat hrozně zaměstnaně, a tudíž nepostradatelně, jinými slovy jako člověk, který nemá vteřinu nazbyt. Ten pocit, že zvládáte naprosto všechno současně, jako takový Šiva moderní doby (přiznejte se, že ten pocit znáte a chcete!).

Metaforicky můžeme mikropráci popsat jako počítačový virus, který najde každou mezírku v systému, a tam se usadí, až nezůstane jediné místečko volné. Virus je možná trochu silné označení, plné negativních konotací, ale to má svůj důvod.

Často vzpomínám na rozhovor pro Welcome to the Jungle, který jsem vedla s Christophem Andrém, známým psychiatrem. Když jsem se ho zeptala, co se mu vybaví, když se řekne „rovnováha mezi pracovním a osobním životem”, odpověděl: „Obrazovky.“ Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho dobře slyšela, a tak svou odpověď rozvinul: „To obrazovky, ty ďábelské nástroje, jsou původci všeho toho zmatku mezi osobním a pracovním životem. Představte si svět, ve kterém by neexistovaly počítače, smsky, e-maily. Když by za vámi zaklaply dveře kanceláře, vaše práce by se automaticky zastavila.“

Rozmazání hranic mezi pracovním a osobním světem, zvyšující stres a úzkost, skutečně umožňují právě technologie, to si musíme uvědomit.

Mikropráce, nebo mikrorelax?

Mikropráce je tedy honba za „ztraceným“ nebo „prázdným“ časem. Ale kdo rozhoduje o tom, který čas je ztracený nebo prázdný?

Možná to bude znít trochu banálně, ale je celkem smutné, o co všechno může člověk přijít, když se připraví o „prázdná“ místa ve svém každodenním životě. Prázdný čas je ve skutečnosti velmi naplněný. Právě ve chvílích „mezi“ tím či oním, ve chvílích čekání může člověk zvednout hlavu a pozorovat svět kolem sebe. Podivovat se. Diskutovat. Vědci už dávno dokázali, že právě v takových chvílích se probouzí inspirace, problémy se vyřeší snáz a objeví se nečekaná řešení.

Pokaždé když jedu metrem, hrozně mě baví číst si reklamní plakáty, co jsou všude po stěnách (tedy samozřejmě poté, co přemůžu chuť vytáhnout telefon, jak jinak). Hodně se z nich dozvím o touhách a životním stylu lidí kolem – pokaždé mi to vnukne nové nápady, něco mě překvapí či podnítí mou zvědavost.

Nejenže nás mikropráce zbavuje kreativity, ale také odráží naši tendenci si nevybírat, nerozhodovat se a jen přiživuje kolektivní moderní iluzi, že do denního rozvrhu se dá vmáčknout úplně všechno, jen se člověk musí trochu snažit a mít dobrý time management.

Máte pocit, že jste dosáhli krásné harmonie, protože děláte na prezentaci do práce a současně sledujete trénink juda svého dítěte? To určitě. Ani si neužíváte přítomný okamžik, ani nepracujete, ani tam nejste pro své dítě. Mezi mikroprací a multitaskingem je jen tenká hranice a Jean-Philippe Lachaux, vedoucí výzkumu v ústavu INSERM, připomíná, že není možné správně splnit dva úkoly současně, pokud oba vyžadují naše soustředění.

Jak odolat pokušení

Asi jste už pochopili, že patřím k těm, co si myslí, že tomu pokušení musíme odolat. Slovo „muset“ moc často nepoužívám, spíš než abych vás nutila, chci vás vybídnout, abyste byli opatrní pokaždé, než se uchýlíte k mikropráci.

Je šílené, jak zapomínáme na naprostý základ – na to, jak naše tělo, mozek, energie fungují. Na to, že na mikropráci nejsme stavěni.

Stresový hormon kortizol v nás vzbuzuje iluzi síly a efektivity a pocitu, že běžíme rychleji než vítr (ale vítr nás stejně vždycky dohoní, což mi opět připomíná můj rozhovor s Christophem Andrém a to, co říkal o vyřizování pracovních hovorů během oběda s dětmi).

Co tedy můžete udělat pro to, abyste dělali záměrně správná rozhodnutí?

• Vzhledem k tomu, že hlavním spouštěčem mikropráce bývá telefon, mohli byste začít tím, že než ho vytáhnete, uděláte si malou pauzu. Až ucítíte chuť, či dokonce potřebu ho vytáhnout, na chvíli se zamyslete a zeptejte se: „Opravdu teď musím vytahovat telefon, opravdu teď musím pracovat, nebo se jen poddávám svým reflexům, nudě, úzkosti?“ Existují aplikace, které vám s tím pomohou.

• V souvislosti s výše uvedenou myšlenkou můžete zkusit experiment, kdy si po dobu jednoho či dvou týdnů mikropráci zakážete. Omezíte aplikace pro zasílání zpráv a zakážete přijímání pracovních e-mailů po práci. Na konci tohoto období si udělejte malou rekapitulaci: Jste najednou v práci pozadu? Jsou na vás kolegové naštvaní? A jak se celkově cítíte? Máte pocit, že se v práci víc soustředíte a lépe si užíváte chvíle volna? (Klidně se vsadím, že to tak bude…)

• V neposlední řadě, a to je možná nejdůležitější, musíte o této problematice mluvit na úrovni pracovního kolektivu. Víc hlav víc ví a lépe odolá pokušení, společně snáz změníte zažité vzorce chování. Klidně si představte, že na toto téma zavedete hovor na týmové poradě, vysvětlíte ostatním, jak funguje mikropráce a jak k ní přispívá nátlak okolí… Až se o tom totiž s kolegy pobavíte, sami se podivíte tomu, jak se ten nátlak kolektivu sníží a chování všech se začne měnit.

Tak co z toho vyzkoušíte? Bavíme-li se o otázce rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, pak hovoříme o úrovni osobní a úrovni kolektivní. Je zcela na vás, abyste se rozhodli, co bude nejlépe fungovat ve vašem případě (či v případě vašeho kolektivu).

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.