„Quiet quitting“: O co jde a proč o něm ještě dlouho uslyšíme?

Všechno to odstartoval příspěvek na TikToku, ve kterém mladý muž vysvětluje „quiet quitting“. Na pozadí hraje melodická hudba, zatímco on říká, že to znamená držet se přesně popisu práce a nedělat absolutně nic nad jeho rámec. Kromě toho také říká, že lidskou hodnotu neurčuje práce.

Tento fenomén rozhodně nelze brát na lehkou váhu. Vezměte si už jen jeho načasování i místo vzniku. Přichází po více než dvou letech pandemie, která mnoha lidem naprosto rozhodila jinak pevně dané hranice mezi osobním a pracovním životem. A přichází z USA, kde (ještě více než u nás) bují tzv. „hustle culture“ (doslova kultura shonu, pro niž je typická práce od nevidím do nevidím).

Přístup k práci ve stylu „quiet quitting“ si okamžitě vysloužil spoustu kritiky. Zdálo by se, že se ten trend vypaří tak rychle, jako se objevil. Ale možná bychom ho neměli tak rychle zatracovat. Protože trendy jsou možná pomíjivé, ale realitu pominout nelze. A když se na tenhle konkrétní trend podíváme zblízka, můžeme leccos zajímavého zjistit.

Zní to složitě, ale je to velmi jednoduché

Jak tedy v praxi vypadá „tichá výpověď”?

V první řadě jde o to, dělat v práci jen to, co se od vás vyžaduje v popisu práce, a nic víc. Nedělat například práci za dva, když zaměstnavateli trvá najít někoho za kolegu, který odešel. Nedělat dobrovolně, jen z dobroty srdce práci, ke které se nikdo nemá (zkrátka všechno to, co zaměstnavatelé ve finále očekávají od „vzorového zaměstnance”, který žije jen svou prací). Znamená to v podstatě dělat svou práci, tečka, nic víc, ale také nic míň. Jen to, za co zaměstnavatel platí.

Ti, co podají „tichou výpověď“, se už za ničím nehoní, nesnaží se získat povýšení, přidáno, větší uznání.

A poslední z hlavních principů této teorie: Je nutné pevně ohraničit místo, které ve vašem životě práce zaujímá. Odmítat přesčasy, postavit na první místo sebe sama, což vaši nadřízení nikdy neudělají, ignorovat všudypřítomné „včera bylo pozdě”, obecně řečeno, nenechat se prací stresovat, protože stres vám jenom ničí život. „Vždyť je to jen práce.“ To by mohlo být motto tohoto hnutí, které vyvolává rozporuplné reakce. Protože o to vlastně ve finále jde: Je to nový pohled na všeobecně přijímanou definici slov „ambice” a „úspěch“, podle nějž není práce na prvním místě, ale je jen součástí celku.

Symbol jedné generace? Spíš symbol éry

Nezájem, rezignace, nechuť mladé generace k práci? Spíš řekněme otevření očí, moudrost, nadhled a smělost generace, která pochopila, jak je důležité si ujasnit, co je vlastně v životě důležité, a jít si za tím…

Za poslední dva roky jsme si společně všichni celkem užili. Pandemie, alarmující klimatické změny, rekordní míra psychických onemocnění, válka za dveřmi, prudká inflace. Celkově vzato se střídá jeden zdroj úzkosti za druhým a krize se kupí na sebe. Není se tedy čemu divit, že vznikají podobná hnutí. Má snad náš vztah k práci zůstat jako dřív, když se všechno kolem mění?

Co když ten, co dnes „v tichosti podává výpověď“, ještě do včerejška „v tichosti trpěl“? Podle studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu má příznaky depresivní či úzkostné poruchy 36 % mladých lidí v Česku ve věku 18 až 24 let. To také vysvětluje, proč dnes mladí lidé tak často mění práci.

Je zajímavé, že se tento trend objevuje nyní, během vážné ekonomické situace, kdy se mění i rétorika zaměstnavatelů, protože přituhuje. Během pandemie a omezování volného pohybu se všude ozývalo: „Zapracujeme na flexibilitě, protože jsme pochopili, na čem zaměstnancům záleží.“ Dnes ale uslyšíte spíš: „Dovolená skončila, hybaj do kanclu, komu se to nelíbí, ať si klidně jde, dveře jsou tamhle.“ Zhruba tohle totiž oznámilo vedení Applu a Mark Zuckerberg, šéf společnosti Meta, svým zaměstnancům.

Nebylo by tedy lepší přestat se pohoršovat nad trendem tichých výpovědí a dívat se na něj jako na způsob zdravé adaptace lidské rasy na aktuální okolní podmínky? V mysli této generace se totiž zřetelně objevuje myšlenka konečnosti: docházejí zdroje, dochází čas, docházejí energie… A s tímto uvědoměním přichází i možnost vědomé volby. Lidé se chtějí sami rozhodnout, do čeho chtějí investovat svůj čas i energii. Do práce? Do života mimo práci? Co z toho budou mít?

Co teď?

Možná patříte k 80 % lidí na sociálních sítích, kteří na tento fenomén reagovali negativně. Asi byste se ale měli smířit s faktem, že až utichne pozdvižení kolem trendu „quiet quitting“, zůstane po něm realita, kterou prostě není možné popřít.

Jak to změnit? Je potřeba budovat pracovní prostředí, které zaměstnanci nebudou chtít opustit.

• Objevte nové zdroje motivace
  Podle amerického výzkumného institutu Gallup se jen 21 % zaměstnanců v práci „angažuje“, v Evropě je to jen 14 %. To nezní moc dobře.
  V podcastu Les Équilibristes se už vystřídalo tolik chytrých, zajímavých a angažovaných lidí, kteří dali výpověď a odešli z práce navzdory tomu, kolik té práci obětovali, protože se jim nedostávalo uznání, možností rozvoje, nebo volnosti, která by jim umožňovala realizovat projekty blízké jejich srdci. Nebo měli jednoduše špatného šéfa. Nic by jejich rozhodnutí nezměnilo, ani peníze, ani povýšení. Co by je tedy v práci udrželo? To je ta naprosto základní otázka, u té se zdržme. Víte, co motivuje lidi ve vašem týmu? Víte, proč u vás vlastně chtějí lidé pracovat? Pokud ano, využijte toho. Pokud ne, zeptejte se jich: Co považujete za pracovní úspěch? Zdá se vám, že máte přiměřenou pracovní zátěž? Jak se chcete dále rozvíjet? Jak chcete přispět k úspěchu týmu/firmy?

• Definujte cíle svého týmu, každému dejte jasný úkol a komunikujte otevřeně
  Vedoucí pracovníci jsou často tlačeni do kouta zastaralými postupy, seshora se po nich chce produktivita a zas jen produktivita, zaměstnanci jsou netrpěliví. Taková je realita. A s ní přichází i největší výzva naší doby: Jak sladit uvědomění jedince s potřebou firemní produktivity. Je to výzva kolektivní: Není úkolem vedoucích pracovníků, aby tento problém vyřešili sami, tenhle oříšek se musejí pokusit rozlousknout všichni společně.

• Nebojte se změny, vítejte ji
  Vedoucí pracovníci a nadřízení se vážně obávají toho, že se pocit rezignace bude mezi zaměstnanci šířit jako virus. Když se ale setkáte s takto nakaženou osobou, nesnažte se chovat povýšeně, neodsuzujte ji, že je „neprofesionální“. Naopak, ptejte se, zajímejte se (ale samozřejmě pořád očekávejte plnění pracovních povinností!). Odhodlání a motivace jsou nestálé, hledejte hlouběji, co se skrývá pod povrchem. Jak trefně říká americký autor Seth Godin: „Odolnou, produktivní a udržitelnou kulturu poznáte podle toho, že se tam lidé nebojí nesouhlasit.“
  Na závěr si uveďme jeden příklad. Před několika lety si primáři několika oddělení stěžovali na mladé praktikanty, kteří odmítali chodit na několik směn bez přestávky za sebou. „Kdo si myslí, že jsou?“ ptali se rozhořčeně… Ale v jejich hlase byla trochu cítit závist. I respekt, ale to by nikdy nepřiznali. Není to nakonec opravdová známka odvahy a inteligence, když se někdo snaží pečovat o vlastní zdraví i zdraví pacientů?

Až tedy příště uslyšíte o „quiet quitting“, mějte otevřenou mysl. Zkuste nahlédnout pod povrch a zjistit, co za tím vězí. A upřímně se zeptejte sami sebe, proč to ve vás vyvolává tolik emocí.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.