Duševní zdraví: Ani zaměstnavatel není všemocný

Správná volba slov je velmi důležitá. Všimla jsem si, že během posledních několika měsíců došlo k velkému posunu ve způsobu vyjadřování, a to o mnohém vypovídá. Vzhledem k tomu, kde pracuji (a také proto, že se jedná o téma blízké mému srdci), čtu neustále různé články a poslouchám podcasty na téma budoucnost práce. Už nějakou dobu pozoruji, že se najednou daleko méně hovoří o spokojenosti zaměstnanců nebo kvalitě života v práci.

Existuje pro to dobrý důvod. Otázku „spokojenosti“ totiž vystřídala otázka daleko podstatnější a hlubší: otázka duševního zdraví.

Lví podíl na tom má samozřejmě koronavirus a jeho společenské i ekonomické důsledky, které poznamenaly mnoho lidí. Došlo k velkému nárůstu duševních problémů – čím dál více osob trpí úzkostí, nespavostí, depresí atd. A proto je bohužel nyní duševní zdraví tématem číslo jedna. Na jednu stranu je fakt, že psychické problémy nejsou v naší společnosti tabu, dobrá zpráva.

Co je ale skutečně překvapivé, je to, že se o duševní zdraví najednou v tak velké míře zajímají firmy, a dokonce jej považují za naprosto klíčovou součást budoucího vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem napříč firmou, nehledě na postavení či náplň práce zaměstnance. Stačí nahlédnout do aktuálních newsletterů velkých poradenských společností, jako jsou McKinsey, Deloitte nebo PwC. Všechny hrají tu samou písničku: v dobách krize je nesmírně důležité, aby firma udělala vše, co bude v jejích silách, pro ochranu duševního zdraví zaměstnanců.

V evropských zemích, kde se dosud tak úplně neujaly tzv. „dny duševního zdraví”, nabízené například v anglosaském světě zaměstnancům jako dny volna navíc, se jedná o pozoruhodnou změnu v přístupu k psychice zaměstnanců.

Pomineme-li ekonomický aspekt celé věci (psychické problémy zaměstnanců stojí firmy samozřejmě značné peníze), vyvstává otázka: Duševní zdraví je velmi soukromá záležitost, má do toho zaměstnavatel vůbec co mluvit? A hlavně, může s tím vůbec něco dělat?

Neočekáváme toho od práce příliš?

Na začátku dubna jsem spolu s jednou pracovní psycholožkou moderovala online webinář. Cílem webináře bylo informovat zaměstnance jedné firmy o psychickém zdraví a seznámit je s možnostmi terapie, kterou jim daná firma nabízí.

Balancovaly jsme na hraně mezi rolí správného zaměstnavatele a odpovědností jednotlivce

Vzpomínám si, jak jsem byla pyšná, až dojatá, že se mohu účastnit tak pokrokového projektu, založeného na „toleranci“ (což je tak hrozně nadužívané slovo, že jsem měla velký problém ho vůbec vyslovit, ale které přesně vystihuje danou situaci, to je však téma zase pro příště).

Během příprav na webinář, konzultací s personálním oddělením a psycholožkou jsme se všichni pohybovali na hraně – balancovali jsme mezi tím, co je ještě v kompetenci správného zaměstnavatele a co už by si měl každý řešit sám. Udělalo na mě dojem, jak citlivě se k celému tématu v této firmě stavěli. V podstatě totiž říkali: „Víme, že je tohle období pro naše zaměstnance moc těžké, a proto jim chceme pomoci a nabízíme konkrétní řešení – tolik a tolik terapeutických sezení. Kromě toho ale vše necháváme na jednotlivcích.”

Zrada je totiž v tom, jak jasně a zřetelně oddělit možné příčiny duševních obtíží. Izolace, úzkost, ztráta perspektivy – to všechno nás může potkat jak v soukromé, tak pracovní sféře. Když se pak člověk cítí špatně, je těžké říct, jestli za to mohou špatné vztahy s kolegy poznamenané prací na dálku, nebo všeobecně mezilidské vztahy, které mohly utrpět, nebo třeba zdravotní problémy našich blízkých, nebo prostě fakt, že je někdo citlivější než druzí a některé věci na něj dopadají s větší silou.

Před několika týdny jsem se zaposlouchala do zajímavého podcastu s názvem Work Life, v němž firemní psycholog Adam Grant vyzpovídal Esther Perelovou, slavnou párovou terapeutku, která se ovšem zajímá i o dynamiku vztahů na pracovišti.
Esther Perelová upozornila na to, jak v dnešní době každý čeká, že mu práce dá naprosto všechno: smysl, uznání, vztahy, možnost seberealizace. Ještě o několik desetiletí nazpět všechny tyhle lidské potřeby uspokojovala celá řada faktorů – občanská angažovanost, soukromé vztahy, náboženská obec…
Když se nad tím zamyslím, musím se ptát: Nastala doba, kdy prostě od zaměstnavatele *očekáváme nejen to, že splní veškeré naše výše uvedené požadavky, ale že se také postará o naše duševní zdraví?

Především neuškodit

Ať firmy v první řadě zajistí, aby měli jejich zaměstnanci v práci podmínky pro spokojený život

Dávám přednost spíše druhému úhlu pohledu, totiž ať se zaměstnavatel stará o to, co může reálně ovlivnit. Ať jsou tu firmy, kterým na zaměstnancích záleží a starají se o ně, ale pouze v omezené míře, jak přísluší roli zaměstnavatele. Ať firmy bojují za rovnost mezi zaměstnanci, garantují právo na život offline, podporují kulturu, ve které se člověk nemusí bát dát najevo své emoce.
Jedno heslo za všechny: Primum non nocere. Především neuškodit.
Ať firmy v první řadě zajistí, aby měli jejich zaměstnanci takové podmínky, že budou spokojeni nejen v práci, ale budou moci mít život i mimo firmu. A to není málo.

Je dobře, že na trhu existuje množství služeb a aplikací (např. NTI Consulting, Aprofes – Firemní psycholog, aplikace Nepanikař), které zaměstnavatelům usnadňují péči o duševní zdraví zaměstnanců a zprostředkovávají psychologickou pomoc. Ale využívání těchto služeb by mělo být jen jako třešnička na dortu, skutečné řešení se ukrývá někde jinde. 

Vzpomínám na slova jedné personalistky, která zazněla na akci časopisu Elle (Forum Elle Active) před několika lety. Dostala otázku, co si myslí o pracovní pozici nazvané Chief Happiness Officer, jež byla v té době nesmírně populární. Řekla tehdy: *„Mám co dělat, abych sama dosáhla vlastního štěstí, natož abych dokázala zařídit štěstí všech našich zaměstnanců!“ Podle mě uhodila hřebíček na hlavičku a tato slova se dají použít i dnes, když se zamýšlíme nad duševním zdravím.
Volba slov je důležitá – snad tenhle nenadálý zájem o duševní zdraví znamená, že v budoucnu, v klidnějších časech, *budou brát zaměstnavatelé větší ohledy na život zaměstnanců v širším slova smyslu.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.