Práce, ženy a zdraví. Uznat rozdíl není diskriminace

Ve Francii v únoru 2024 neprošel přes senát návrh zákona o zavedení volna v případě bolestivé menstruace (mimochodem první evropskou zemí, která menstruační volno zavedla, bylo Španělsko v roce 2023). Mezi argumenty proti zazněl i ten, že by se jednalo o diskriminaci mužů. Z dlouhodobého hlediska je veškerá problematika bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vždy genderově neutrální a všichni jsou jaksi na stejné lodi. Přestože je zřejmé, že ženy čelí rizikům a obtížím specifickým pro jejich pohlaví.

Já jsem vyrůstala v tom, že dělání jakýchkoliv rozdílů mezi muži a ženami je špatné, což je velmi univerzalistická filozofie. Že přílišným poukazováním na rozdíly jen zavdávají ženy příležitost ostatním, aby toho využili v jejich neprospěch. Že je nebetyčně důležité dávat najevo, že ženy jsou „stejné“ a že s nimi musí být také „stejně“ zacházeno. Zabralo roky, než jsem se toho přesvědčení zbavila, ale pochopila jsem, že to byl jen způsob, jak se napasovat do formy, která nebyla pro ženy vytvořená. Také to vysvětluje, proč mám dnes tak velký problém s používáním generických maskulin pro ženy i muže – vím totiž, že ačkoliv mají implicitně zahrnovat obě pohlaví, vždycky tomu tak není.

Svět práce byl navržen muži pro muže – vše od pracovní doby, podoby pracoviště, manažerských metod až po veškeré vybavení bylo uzpůsobeno „defaultnímu“ neboli „univerzálnímu“ zaměstnanci, což je muž. Je však nezbytné začít zohledňovat jisté biologické rozdíly, pokud chceme zlepšit produktivitu, zdraví, bezpečnost a spokojenost všech zaměstnanců a zaměstnankyň bez rozdílu. Jinými slovy jde o to, že přiznat v některých případech rozdíl mezi mužem a ženou není nutně diskriminace!

Cena za neznalost lidské fyziologie

Bolesti zad nebo hlavy, muskuloskeletální poruchy, bolestivá menstruace, návaly, chození na toaletu… Bylo by krásné zbavit se v práci tělesných omezení. Někdy je proto raději ignorujeme. A hlavně dlouhodobě ignorujeme fakt, že každé lidské tělo je jiné. Práce v průmyslu byly navrženy pro modelového pracovníka a všichni se museli přizpůsobit jeho atributům tak, aby montážní linky fungovaly co nejlépe. Vlastně by bylo vůbec nejlepší, kdyby šlo všechny lidské zaměstnance nahradit stroji.

Když se ale na pracovišti ignorují rozdíly v lidské anatomii, ohrožuje to bezpečnost i produktivitu práce. Britská autorka Caroline Criado Perezová ve své úspěšné knize Neviditelné ženy – Jak data a výzkumy utvářejí svět pro muže poukazuje na to, jak je pro ženy nebezpečné, když se rozdíly v mužské a ženské anatomii odsouvají na druhou kolej. Proč? Vezměte si například bezpečnostní normy pro výrobu aut (pásy, airbagy atd.). Ty chrání daleko lépe muže než ženy, stejně jako všechno ostatní ochranné vybavení (obličejové masky, rukavice, kombinézy) používané při práci. Někdy bezpečnostní normy pro podobné výrobky naprosto ignorují fakt, že mají ženy prsa (co si to vůbec dovolují!).

Kromě anatomických rozdílů (nejen mezi muži a ženami) existují ale také hormonální a pohlavní rozdíly. Zhruba od začátku druhého desetiletí 21. století se začala ozývat nová vlna feminismu upozorňující v souvislosti se světem práce na 3M – menstruaci, mateřství a menopauzu. Ačkoliv se zvýšilo povědomí o problematice endometriózy, intenzivněji se bojuje proti tzv. dani z mateřství a marginalizaci starších žen procházejících menopauzou, musíme si přiznat, že co se týče tělesných a hormonálních rozdílů, čeká naši společnost ještě pořádně dlouhá cesta. Přitom menstruační cykly i hormonální výkyvy jsou přirozenou součástí života „univerzálního“ pracovníka (pracovnice). Je proto naprosto nezbytné zahrnout uvažování o lidském těle do pracovních opatření.

Pracovní model, který je ze své podstaty „neinkluzivní“

Základní nastavení světa práce rozhodně není inkluzivní. Úspěch je v dnešní době stále synonymem pro obětování vlastního života na oltář tzv. greedy jobs neboli zaměstnáním, která vyžadují přehnanou angažovanost v práci a nesmyslnou pracovní dobu, a jsou tedy naprosto neslučitelná s rodinným a osobním životem. Jsou součástí pracovní kultury, v níž se cení především neustálá přítomnost v práci a nonstop dostupnost. Taková kultura de facto diskvalifikuje všechny, kdo mají jakékoliv rodinné závazky, což jsou v drtivé většině případů ženy.

Je jasné, že i dnes jsou práce vykonávané v domácnosti, a tedy bez nároku na odměnu, zastávány ve velké většině případů hlavně ženami. Stejně tak péče o děti či blízké je důvodem, proč není možné v zaměstnání trávit každý den přesčasy. Pokud tedy například nemá svobodná matka dostatek prostředků, aby si zajistila výpomoc v domácnosti, je pro ni prakticky nemožné zastávat vedoucí pozici, dokud má malé děti. Ekonomka Claudia Goldinová získala v roce 2023 Nobelovu cenu za ekonomiku. Ve své práci popisuje, jak fungují mechanismy za „daní z mateřství“ způsobené nespravedlivou dělbou domácích prací a péče o děti.

Jaké jsou důsledky tohoto „defaultního“ pracovního modelu? Podle výzkumu francouzského ústavu pro veřejné zdraví trpí ženy psychickými problémy spojenými s prací dvakrát častěji než muži. Kvůli kombinaci pracovního zatížení a nedostatečnému zohlednění biologické reality jsou náchylnější k únavě a úzkosti a je u nich větší pravděpodobnost výskytu syndromu vyhoření než u jejich mužských protějšků. Jde o neslavně známý koncept pojmenovaný v angličtině „the worry gap” neboli rozdíl v úrovni duševní zátěže mezi muži a ženami. Výsledky výzkumu hovoří jasně: „Pracovní prostředí je obvykle škodlivé pro psychické i fyzické zdraví žen.“

Když se změní pravidla hry

Jak by měl tedy vypadat inkluzivnější „defaultní“ model práce? Rozhodně by měl nabízet více volného času, autonomie a důvěry, ale také flexibility, co se týče termínů a pracovní doby. Produktivita není vždy lineární. Ponecháme-li stranou menstruační cyklus, práce je vždy definována jistým „sezónním“ charakterem, ať už v souvislosti s lidským tělem nebo třeba klimatem, na což se ve světě průmyslu příliš často zapomíná.

Pokud bychom dnes za „defaultního“ pracovníka považovali například svobodnou matku s malými dětmi a podle toho uzpůsobili podmínky práce, profitovali by z toho úplně všichni. Více volného času, větší flexibilita, autonomie a důvěra – to není nic, co by se muselo omezovat jen na matky s dětmi! Ale i v případech, kdy mají ženy možnost využít uzpůsobených podmínek – například částečného úvazku, který využívají většinou právě ženy –, vždy je to v kombinaci s nižším platem.

Podle ekonomky Claudie Goldinové je však možné daň z mateřství zmírnit pouze tím, že budou přijímána opatření na podporu rovnováhy mezi rodinným a pracovním životem: menší pracovní zátěž, placené volno, flexibilní pracovní doba, cenově dostupné či bezplatné služby pro péči o děti. Zaměstnavatelé mohou z implementace příznivých opatření na podporu rodin jen získat. Pomůže jim to totiž udržet si talentované zaměstnankyně a zvýšit produktivitu všech ve firmě.

Zohlední-li biologické rozdíly mezi zaměstnanci a zaměstnankyněmi, přispějí tím k většímu zdraví i efektivitě na pracovišti. Na druhou stranu nezapomínejme, že role mužů a žen ve společnosti nejsou dány biologickými rozdíly. Pokud akceptujeme fakt, že jsou ženy ve větší míře omezeny závazky v domácnosti, aniž bychom udělali cokoliv pro to, aby se muži zhostili své role, jen tím podpoříme pokračování pro ženy nevýhodného modelu. Sečteno podtrženo, je potřeba, aby zaměstnavatelé vzali v úvahu, že jejich zaměstnankyně mají menstruaci, prsa a návaly horka, ale současně neakceptovali stávající rozdělení společenských rolí jako neměnný fakt.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.