Gender a ekonomika: „Dejte ženám do rukou moc, profitovat budou všichni“

Autorka a lektorka se specializací na budoucnost práce Laetitia Vitaudová vášnivě ráda čte ty nejlepší knihy na aktuální témata a pak se o jejich obsah dělí s našimi čtenáři. Četba pro tento měsíc probíhala v angličtině – jednalo se o knihu The Double X Economy: The Epic Potential of Empowering Women (Ekonomika dvojitého chromozomu X aneb Úžasný potenciál, který se skrývá v silnějším postavení žen) od Lindy Scottové. Co se dozvěděla a proč posilnění ženského postavení znaména pouze výhru pro všechny?

Oběti moderního otroctví tvoří ze 71 % ženy. 80 % úrodné půdy na Zemi vlastní muži. Kvůli platové nerovnosti přicházejí ženy na celém světě každý den o obrovské množství peněz. Ženy současně vykonávají většinu neplacených prací, což jim brání získat větší množství té placené. Tyto problémy jsou sice nejmarkantnější v rozvojových zemích, ale v zásadě jde o jednu a tu samou věc – v chudé zemi i v té bohaté: Úžasný potenciál ekonomiky XX (podle ženského chromozomového páru) zůstává zoufale nevyužitý.

Linda Scottová, vyučující na Oxfordu, je jedním z nejuznávanějších světových odborníků na problematiku genderu a ekonomiky. Její kniha The Double X Economy je naprostý „must-read“. Scottová v ní popisuje absurdní ekonomickou nerovnost mezi muži a ženami, která panuje na celém světě, a zastává názor, že posílení ženského postavení by mohlo přispět k řešení těch největších sociálních a environmentálních problémů. „Když dáme ženám do rukou moc, budou z toho profitovat úplně všichni,“ tvrdí.

Boj s nerovností mužů a žen většinou máme tendenci chápat ve špatném pořadí. Myslíme, že nejdřív se musí zvýšit ekonomická úroveň země, aby se s nerovností mohlo něco dělat. Ale přitom když se nejdřív začne něco dělat s nerovností, tak to významně pomůže s ekonomickým rozvojem. „Není pravda, že jen bohaté národy si mohou dovolit emancipaci žen. Naopak, emancipace žen z nich ty bohaté národy udělala,“ vyvrací autorka další zažitou představu.

„Čím víc času tráví ženy domácími pracemi, tím méně mají ekonomických příležitostí. Postavení, které má žena v domácnosti, s sebou nese daleko větší ekonomické ztráty a rizika než postavení muže. Zpravidla se očekává, že se žena vzdá vlastních ambicí a podřídí se ambicím svého muže. Téměř vždy je to právě žena, kdo s příchodem dětí do rodiny skončí v práci nebo přejde na částečný úvazek.“
Linda Scottová, The Double X Economy (2020).

Jak kvůli lásce ženy přicházejí o peníze

V mnoha rozvojových zemích stále ženy nemohou vlastnit majetek, protože jsou samy za majetek považovány. Dnešní Uganda se (tedy co do postavení žen) podobá Anglii devatenáctého století z románů Jane Austenové. Ženy zde nemohou dědit, nemohou si vzít půjčku a jsou nuceny ke sňatkům, které jsou ekonomicky výhodné pro zbytek mužů v jejich rodině. Ženy jsou zde používány jako směnný nástroj určený k navazování rodinných aliancí a konsolidaci majetku. Linda Scottová zastává názor, že tyto transakce (probíhající v minulosti či v současnosti) nejsou nic jiného než obchodování s lidmi.

Není to tak dávno, co se ve vyspělých zemích dělo totéž, nad čím se dnes pozastavujeme v zemích rozvojových. V západním světě (Linda Scottová uvádí příklad z Velké Británie) platil například právní institut zvaný „coverture“ či „couverture“ (volně přeloženo jako „krytí“), podle kterého při vstupu do manželství přecházela veškerá práva z ženy na jejího manžela – žena byla „krytá“ svým mužem a ztrácela prakticky veškerou právní i ekonomickou identitu. Správu nad veškerým majetkem ženy tedy převzal manžel. To, v jak velkou politickou či ekonomickou moc mohla žena doufat, záleželo výhradně na tom, jak velkou náklonnost k ní choval její manžel.

Ze západního práva princip „krytí“ postupně vymizel, ale není to tak dávno, jak byste si mohli myslet. V USA byl tento institut oficiálně odstraněn z právních předpisů až v roce 1982! Naše kultura je podobnými opatřeními stále poznamenána, i když už nejsou výslovně uvedena v zákonech. Ženy vlastní daleko méně majetku než muži. Přestože to výslovně nestanoví žádný zákon, ženy také dědí daleko méně majetku než muži. To, co žena vydělá, je často považováno jen za „přilepšení“ k příjmu domácnosti, který zajišťuje muž. Jakmile přijdou děti, ženy se vzdávají ekonomických příležitostí „z lásky“ a nechávají svého muže, aby je finančně „pokryl“.

Peníze a láska proti sobě stojí v opozici stejně dlouho, jako existuje samotné ekonomické utlačování žen. Dnešní feministky stále brojí proti všem možným způsobům, které i v současnosti nutí ženy, aby se vzdaly majetku a peněz ve jménu lásky. Jedná se o hlavní téma nové knihy od Mony Cholletové, která nese název Réinventer l’amour (Nový pohled na lásku). Tato novinářka zde vysvětluje, že „novodobý koncept heterosexuální lásky funguje jen tehdy, když ženy drží pusu a krok“.

„Daň z mateřství“ musí odvádět všechny ženy

Láska zabraňuje tomu, aby si muži i ženy byli ekonomicky rovni. Láska mateřská to vyloženě znemožňuje. I ve vyspělých zemích totiž platí, že jakmile se z ženy stane matka, její šance na vyšší výdělek a nezávislost mizí v dálavách. Mnoho žen začne pracovat na částečný úvazek. Po odchodu na mateřskou a úplné pracovní pauze je velmi těžké se na trh práce vracet. Prakticky každá žena s příchodem dětí zjistí, že její kariérní postup je tak či onak zbrzděn.

Daň z mateřství (nebo trest za mateřství) je v sociologii a genderových studiích zcela známá věc. Jde o to, že po porodu se příjmy i ekonomické možnosti žen rapidně snižují. Ve Velké Británii i USA přijdou ženy po deseti letech od narození dítěte v průměru o 40 % svého příjmu. Například v Dánsku, kde, jak známo, vládne větší rovnoprávnost, přicházejí o 21 %. Nejhůře (z rozvinutých zemí) jsou na tom ovšem ženy v Německu, kde činí daň z mateřství celých 61 %.

Podívejme se na Německo blíže, protože se jedná o naprosto učebnicový příklad celého problému. Většina pracujících matek (66 % z nich) zde pracuje na částečný úvazek. Ačkoliv by mnohé z nich chtěly naplno pracovat a zachovat si ekonomickou nezávislost, brání jim v tom fakt, že školy a školky jsou otevřeny pouze v dopoledních hodinách. Doporučuje se vzít si mateřskou dovolenou. Když se po mateřské dovolené ženy vrátí k práci, čelí diskriminaci z důvodu „mezery“ v životopise a předpokládaných nízkých ambicí.

V celé řadě zemí, včetně Německa, panuje ještě větší ekonomický rozdíl mezi matkami a bezdětnými ženami než mezi muži a ženami. Nemyslete si ale, že daň z mateřství splácí pouze matky. Platí, že čím vyšší daň, s tím větší diskriminací se na daném trhu musí potýkat všechny ženy v reprodukčním věku. Jedná se o nesmyslné plýtvání talentem, o který společnost ochuzuje sama sebe. Jsou vynaloženy velké náklady na vzdělávání a školení žen, jejichž talent je následně promrhán.

Právě teď se celá řada zemí potýká s nedostatkem pracovních sil. Přitom by celý problém mohly vyřešit právě ženy-matky, které chtějí pracovat. V nich je skrytý obrovský potenciál. Ekonomika přichází o bohatství, které by mohly generovat zaměstnané ženy, jimž ale stále ve výkonu placené práce brání omezený přístup k péči o děti, diskriminace na poli práce i toxický management. Kdyby se ženský potenciál naplno využil, vedlo by to k hospodářskému růstu.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že vysoká daň, kterou si mateřství vybírá, nutí ženy čím dál častěji rozhodnout se pro život bez dětí. Ženy totiž nestojí jen před jednoduchou otázkou – chci děti, nebo nechci? Musí se ptát – chci obětovat svou kariéru? To vysvětluje, proč je ve vyspělých zemích, které nepodporují pracující matky, jako je Japonsko, Korea nebo Německo, tak nízká porodnost. Politici, kteří si myslí, že když budou podporovat ženy na mateřské, přimějí tak víc žen k rozhodnutí mít děti, se mýlí. Ženy chtějí zůstat ekonomicky nezávislé. Proto je potřeba je v tom podpořit, to je jediný způsob, jak je neodradit od zakládání rodin.

Proč ještě pořád nemají všichni stejný plat za stejnou práci?

Během posledních několika desetiletí předstihly ženy muže v délce studia. Ve Velké Británii například na vysokých školách v současnosti studuje o 31 % více žen. Platové rozdíly tedy už nelze obhajovat nedostatkem kvalifikace na straně žen. Ve většině západních zemí navíc od 60. či 70. let minulého století platí zákon o platové rovnosti. Proč tedy stále nebyly vymýceny rozdíly v odměňování mužů a žen?
Většinou se tento přetrvávající problém přičítá třem věcem: zaprvé je to daň z mateřství. Zadruhé je to fakt, že ženy častěji vykonávají hůře placená povolání. A zatřetí nedostatečný kariérní postup. Podle Lindy Scottové je tak ženám vlastně vyčítáno, že „mají děti, pracují ve špatném oboru, a tak nebo tak se vlastně ani dost nesnaží“.

Ona naopak říká, že za tím stojí „nedostatek vůle na straně vlád, které mohou za přetrvávající rozdíl v odměňování žen a mužů“. Zaměstnavatelé mohou klidně ženám platit méně než mužům, nic jim nehrozí. Diskriminaci je nesmírně těžké dokazovat. A i když se někomu podaří dokázat, že k ní došlo, postihy jsou moc malé na to, aby to někoho příště od diskriminace odradilo. Proto se v Evropě stále nedaří vymýtit platovou nerovnost. Nezapomínejme také, že nepanuje jednotný názor ohledně toho, jak rozdíl v odměňování vlastně měřit. Je dost dobře možné, že kvůli konzervativním výpočtům aktuální odhady ani vzdáleně neodpovídají realitě, a rozdíl je tak mnohem větší.

O člověka se po přečtení knihy Lindy Scottové téměř pokouší beznaděj. Hlavně po zjištění, jak silně jsou v naší kultuře zakořeněny nástroje pro prohlubování nerovnosti mužů a žen a jak těžké je s nimi něco udělat. Naštěstí se ale v knize dočtete i návrhy konkrétních opatření, které by mohly pomoci, i návod, jak můžeme pomoci my – investoři, spotřebitelé, feministé, zaměstnavatelé a aktivisté.
Máte ve svých rukou daleko větší moc, než tušíte!

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.