Může vedoucí před podřízenými přiznat, že prostě „neví“?

Jak moc současná krize poškodila náš podnik? Budou se letos zvyšovat platy? Jak dlouho budeme fungovat v omezeném režimu, když se pracovní zátěž zvyšuje? Kdy se vrátíme do práce? Stoprocentně jste už některou z těchto otázek (nebo nějakou velmi podobnou) od zaměstnanců zaslechli… Mají samozřejmě právo na odpovědi. Ale jak jim je dát, když je ekonomická situace nestálá a budoucnost závisí na tom, jak bude pokračovat boj s neviditelným nepřítelem? Co je v nejlepším zájmu nadřízeného? Dát ničím nepodloženou odpověď? Úplně se odpovědi vyhnout? Nebo se prostě smířit s vědomím, že ví, že nic neví, a veřejně to přiznat? Uznání vlastní nevědomosti zní sice děsivě, vyvolává pocit ztráty autority a vlastní neschopnosti, ale paradoxně může v některých případech dokonce posílit důvěru zaměstnanců. Hned zjistíte proč.

Odborníci v televizi sedí v pohodlných křeslech a chrlí nejrůznější teorie jako na běžícím pásu. Vůbec jim nevadí, že si třeba vzájemně protiřečí mezi sebou, klidně pořad od pořadu. Ještě zvláštnější je, že když je někdo upozorní na omyl nebo vyloženou mystifikaci, dokážou s kamennou tváří stočit řeč tak, aby vše nakonec vyznělo ve prospěch jejich teorie. Proč? Protože panuje názor, že člověk nesmí ukázat slabost, které by si mohli diváci (nebo zaměstnanci, v našem případě) všimnout, musí si být jist tím, co ví. Nebo se alespoň tvářit, že ví. Vědět, to je v dnešním nejistém světě to nejdůležitější. Vědět znamená vládnout. Vědění znamená moc. Politické osobnosti i ředitelé velkých společností mívají za každých okolností po ruce nějakou odpověď, vždycky tomu tak bylo, vždycky tomu tak bude. I kdyby nedávala smysl. Vždycky tomu tak bylo, jenže pak přišla pandemie. Najednou se začalo objevovat čím dál tím víc samozvaných expertů a špatně informovaných politiků a lidé zničehonic začali pochybovat nad tím, kdo vlastně ten stát vede. Jsou roušky skutečně účinné? Měly by se zavírat školy? Jaká omezení dávají smysl? Máme s virem bojovat, nebo se s ním prostě naučit žít? Dne 29. dubna 2020 odpověděl francouzský ministr zdravotnictví Olivier Véran na otázku, zda budou moci Francouzi v létě odjet na dovolené, slovy „neznám odpověď“. Tato snaha o upřímnost vrhá i korporátní svět do zcela nového světla: Mohou či měli by vedoucí pracovníci přiznat v případě pochybností, že „neví“? Nevím – dokáže jediné slovo podrýt autoritu v očích podřízených? Nebo si naopak pravdomluvnost vyslouží uznání?

Je lepší mít odpověď na všechno?

„Jako nadřízená osoba jsem se vždy snažil mít odpověď na otázky lidí pod sebou,“ popisuje Julián, vedoucí komunikačního oddělení kongresové agentury. „Je odpovědností vedoucího hledat řešení a vždy mít na věci názor, i kdyby měl být mylný. Někteří zaměstnanci potřebují vodit za ručičku, potřebují jasné instrukce, bez nich se nehnou z místa. Není to o tom, že jim musím neustále něco přikazovat, samozřejmě je vše na našem oddělení o domluvě a diskuzi, ale finální rozhodnutí je vždy na mně, já mám poslední slovo.“ Třicetiletý Julián bere tento přístup jako samozřejmost, je to podle něj jediný způsob přijetí odpovědnosti a prosazení vedoucí autority. „Abychom pochopili vznik této rozšířené představy o jednání vedoucích pracovníků, stačí se podívat na slovo ‚manažer‘, které se skládá z latinských výrazů mano, ruka, a agere, jednat,“ vysvětluje Olivier Guillet, proděkan fakulty managementu a inovací na Pařížském institutu politických věd. „V prvotním smyslu toho slova je tedy manažer někdo, kdo je schopen vlastní rukou něco, někoho řídit a ukazovat prstem směr. Je ztělesněním kontroly a autority.“ Z toho vyplývá i (někdy riskantní) touha vedoucích pracovníků ovládnout i to, co prostě ovládnout nelze.

„Přiznat, že nevím, to není jen tak, chce to odvahu,“ přiznává Izabela, která působí už více než 20 let na vedoucí pozici ve zpravodajství. „Ta dětinská představa zaměstnanců, že šéf dokáže vyřešit všechno, je opravdu hluboce zakořeněná. Takže když dneska ukážete podřízeným přílišnou upřímnost, riskujete oslabení své pozice.“ Šéfredaktorka Izabela se vyhýbá slovíčku „nevím“ a radši místo něj v případě nouze řekne: „To je dobrá otázka.“ Nevědět totiž znamená nejen přiznání nevědomosti, ale také je to vlastně sebevražda vlastní autority. V naší společnosti se totiž postavení vedoucího opírá o dvě schopnosti: vědět a předvídat. „Přílišná upřímnost a neschopnost nabídnout řešení vyvolává dojem, že si nedokážete získat nadhled, a navíc nemáte potřebné kompetence k vedení lidí. Je snadné přiznat, že něco nevím, ale co dál? Z podobného přiznání jen málokdy vznikne plodná diskuze vedoucí k řešení. Proto vždy preferuji konstruktivní dialog se zaměstnanci, i kdyby to mělo znamenat, že ho přinutím otázku přeformulovat.“

„Nevím“ jako vzácný prostředek manipulace

Slovíčko „nevím“ může mít navíc zcela nepředvídatelné důsledky. Nezodpovězení přímé otázky totiž může být vnímáno jak snaha o zakrytí nějakých skutečností nebo dokonce manipulace, říká akademický pracovník Jacques Gaillard v článku pro Marianne. My všichni, televizní diváci, zaměstnanci, aktivisté, zkrátka a dobře občané, jsme odjakživa vedeni k podezřívavosti: „Oni“ nám lžou, „oni“ před námi něco skrývají. S nástupem koronaviru nedůvěra mezi lidmi vzrůstá. Pochybujeme nyní o všem, co se ve společnosti děje – důkazem budiž i aktuální nevídaná popularita konspiračních teorií.

Denis Migot, firemní konzultant a specialista na agilitu, říká: „Proto ve firmách, kde šeptanda a drby jen kvetou, může být zaměstnanci velmi negativně přijato oznámení šéfa, že něco neví. Vyvolá to podezření, že se snaží hrát o čas nebo že se snaží taktizovat. Ano, můžete přiznat, že něco nevíte, ale bude to fungovat jen v prostředí založeném na transparentnosti a upřímnosti.“ Takže pokud se chcete vyhnout nařčení z manipulace, musí celý vrcholový management a všichni vedoucí pracovníci občas ukázat svou pokornější stránku a přiznat určité pochyby. Příkladem musí jít vždy ten nejvýše postavený. Chcete-li, aby zaměstnanci důvěřovali vedení firmy, musí všichni táhnout za jeden provaz, i ten nejvyšší.

Nevědomost je v dobách krize důkazem pokory

Olivier Guillet došel k názoru, že „v posledních měsících se stalo ve všech organizacích naprostou nutností umět si přiznat, že prostě nevím. I z praktického hlediska je pro všechny přijatelnější slyšet ‚nevím‘ než pak poslouchat vysvětlování případných omylů. Jak chcete totiž něco vyčítat člověku, co řekl hned zkraje, že odpověď nezná?“ Většina politiků tohle pochopila, přizpůsobila své chování a začala připouštět pochybnosti. „Když něco nevíte, řekněte to na rovinu,“ vyzval bývalý francouzský premiér Édouard Philippe svou vládu. „Je lepší to říct hned než pak vypadat jako blbec,“ navázal na jaře jeden z jeho ministrů.

Proděkan na fakultě managementu a inovací pařížského institutu je toho názoru, že svět práce by se měl ve vlastním zájmu tímhle přístupem inspirovat. Ale nejde jen o to, změnit způsob vyjadřování, chce to začít skutečně zpytovat svědomí. „V první řadě byste se měli zamyslet nad samotnou koncepcí vedení lidí, zeptejte se sami sebe, proč zastáváte vedoucí pozici zrovna vy,“ doporučuje. „Někdo si myslí, že je výš než ostatní, protože je o trochu lepší nebo že má lepší školy nebo že se dokázal lépe prosadit… Je mylné se zjednodušeně domnívat, že vedoucí má prostě více znalostí! Vedoucím se stává především ten, kdo se jím stát chce!“ Když se takhle sami nad sebou zamyslíte, zbavíte se nerealistické představy, že „vedoucí ví všechno“, což je názor, který bude z dlouhodobého hlediska zaznívat čím dál vzácněji. Sebejistý leader nemá potřebu předstírat, že ví všechno na světě. Zaprvé by tím nikoho neoblafnul, zadruhé by to mohlo ohrozit jeho bezúhonnost, a tím pádem i důvěru týmu.

Nebojte se přiznat vlastní limity

Už je tedy jasné, že otázka „může vedoucí přiznat, že neví?“ je daleko komplikovanější, než by se mohlo zdát. Je to otázka, která pátrá po samotné příčině toho, proč se někdo stal vedoucím pracovníkem. Čím dál víc nadřízených už dnes chápe, že jejich úkolem je poskytovat rady, pomáhat a vést zaměstnance k dosažení stanovených cílů. Ale stále ještě se najdou tací, kteří žijí v omezené představě, že jejich jediným úkolem je rozdávat příkazy.

„Přiznáním, že neví, prokazuje vedoucí důvěru ostatním, dodává jim na důležitosti, ukazuje, že je připraven vyslechnout si jejich názor a vzít ho v úvahu,“ říká Denis Migot. „Je to dobře vidět ve firmách, které mají transparentní a také tzv. horizontální, jednoúrovňovou kulturu. Zaměstnanci mají tendenci zde pracovat na řešení problémů společně, a jsou proto efektivnější. Proč? Protože moc dobře vědí, že jsou všichni na jedné lodi.“ U někoho, kdo má dobré vztahy se zaměstnanci založené na důvěře a už dokázal své schopnosti na pozici v čele, povede přiznání nejistoty k získání ještě většího respektu. Je to také záruka jistého psychologického pocitu bezpečí zaměstnanců. „S takovým vedoucím se nikdo nebude bát říct svůj názor, prokázat vlastní iniciativu a rozvíjet se. Zbavuje nás to tíhy spojené s neustálou snahou o dosažení dokonalosti: člověk se učí ze svých úspěchů i neúspěchů, jen díky nim se posouvá dál a zlepšuje se.“ Není proto důvod zpochybňovat kompetence nadřízeného, naopak, přiznání nevědomosti je důkazem o jeho lidskosti a je příležitostí si přiznat, že nikdo není dokonalý a každý má své limity.

Výjimka, která by se neměla stát pravidlem?

„Naše firma funguje od léta v omezeném režimu a čerpá od státu kompenzační bonusy. Ačkoliv jsem vedoucí, nemám přístup na porady, kde se rozhoduje o budoucnosti podniku,“ vysvětluje Julián, vedoucí v kongresové agentuře. „Je nejisté, co bude zítra, a jediná informace, kterou jsem dostal, zní následovně: 40 % tvých podřízených bude muset z firmy odejít. Kdo to bude? Nevím. V takhle nepříjemné situaci jsem se ocitl poprvé v životě. Zaprvé vůbec nevím, co říct svým kolegům, zadruhé ani netuším, kdy začneme zase normálně fungovat.“ V takovém případě musí vedoucí usilovat o co největší transparentnost v jednání s podřízenými, ale současně nesmí volně sdílet informace, které bude ještě potřeba upřesnit. „Nevím“ tedy není samospasitelná odpověď, kterou je možné použít v reakci na jakoukoli otázku zaměstnanců.

Boris, manažer start-upu, trvá na tom, že je nutné odlišovat provozní problematiku, kterou je zajímavější řešit ve spolupráci s podřízenými, a otázky týkající se strategie podniku: „Když přijímáme určitá plošná opatření, musíme si je umět obhájit a před ostatními si za nimi stát. Stejně jako vláda dělá opatření během pandemie. Ale co se týče individuálních rozhodnutí a jednání, musíte umět říct i ‚nevím‘. Žádný vedoucí není vševědoucí a nevidí úplně do všeho, co se ve firmě děje. Přiznejme si to, v některých věcech jsou zaměstnanci lépe informovaní než vedoucí. A je to dobře, jsou pak samostatnější a proaktivnější.“

Zlatá střední cesta mezi otevřeností a opatrností

„Mám sklony odsuzovat ty leadry, kteří moc mluví, jen aby něco řekli. Ale to neznamená, že zase musí úplně mlčet,“ souhlasí s výše uvedeným Olivier Guillet. „Vedoucí musí být schopen efektivní komunikace, říct svůj názor na věc, dbát na zájmy svých podřízených. Musí se prostě snažit co nejlépe balancovat mezi pokyny, které obdrží shora, a blahem vlastních lidí.“ V této těžké době jsme všichni pod tlakem a je těžké říct s určitostí, co bude zítra. Ale ten tlak by nás neměl paralyzovat. I vedoucí pracovníci mohou celou situaci zvládnout s hlavou vztyčenou, stačí se trochu oprostit od zavedených pořádků a přistupovat k věcem přímo a logicky. „Jako šéf se musím ptát na následující otázky: Jak mohu být pro ostatní přínosem? Co mohu ovlivnit? Pokud nemohu být nijak přínosem ani nemohu nic ovlivnit, musím se vzdát kontroly a přijmout fakt, že nemohu nic dělat,“ vysvětluje proděkan Olivier Guillet. Nemá cenu s tím bojovat. Jsme jenom lidé, musíme si neustále připomínat, že jsme obklopeni neznámem, pochybnosti jsou neustálou a nedílnou součástí naší existence. Koneckonců, vzpomeňte na slavný výrok, připisovaný Sokratovi: „Vím, že nic nevím.“

Překlad: LexiPro

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.