Home office vs. PPP: Jak práce z domova ovlivnila mou poruchu příjmu potravy

Pohodlnost domova v pracovní době: Good, or bad?

Nejnovější inovace zaměstnaneckých benefitů se intenzivně vyvíjely za dob covidu. Kvůli komplikacím ohledně zdraví se mnoho oborů obrátilo na digitalizaci. Rozšířily se platformy na technologickou komunikaci i agendu. Ruku v ruce s tím šel i home office – pracovní režim, ve kterém zaměstnanec pracuje z domova místo tradičního kancelářského prostředí.

Takováto situace zapůsobila na mnoho zaměstnanců i zaměstnavatelů pozitivně. Flexibilnější plánování usnadnilo sladění pracovních a osobních povinností, došlo k úspoře nákladů, času i snížení dopadu na životní prostředí. Druhá strana mince ovšem dopadla stejně intenzivně, a to především z lidského hlediska. Dlouhodobá izolace způsobila minimální socializaci a zhoršila či rovnou započala psychické problémy – prevalence úzkosti a deprese se celosvětově zvýšila o 25 % a zhruba dvě třetiny dospělých se zdravotním postižením nebo psychopatologickými poruchami zažily během pandemie vysokou úroveň stresu.

Covid zmizel, psychické problémy zůstávají

A ačkoli je celosvětový lockdown už dávno passé, psychické problémy mnohých tak snadno nepominuly. Jednou z nich je i Ema Čáslavská (jméno bylo na přání dotazované změněno), která studuje na Masarykově univerzitě v Brně: „Zhruba od roku 2021 většinu přednášek, ale i práce dali na remote – předtím to bylo bezpečnější a teď asi snazší a úspornější? Jenže ten čas doma… poměrně výrazně proměnil můj vztah k jídlu. Daleko častěji se přejídám a zdá se mi, že ačkoli jsem na místě, kde je mi nejlíp, nemám nad svým životem takovou kontrolu.“

Podobně jako Ema se cítí tisíce lidí po celém světě: „U většiny psychických poruch dochází v důsledku práce z domova k progresi symptomů. Pacienti s poruchami příjmu potravy pak prohlubují jak restrikce v jídle, tak přejídání, zvracení nebo také excesivní cvičení,“ komentuje situaci doktorka Mgr. Veronika Dostálová, Ph.D.

Chybí režim i rozptýlení

„Zkoušela jsem se zaměřit na to, čím by to mohlo být, a mám pocit, že se častěji nudím,“ říká s pokřiveným úsměvem Karin Pechová trpící mentální anorexií. Ačkoli má jiný problém než Ema, zárodek tkví v mentální pohodě jedince. Všechny poruchy příjmu potravy jsou dle National Institute of Mental Health klasifikovány jako mentální onemocnění. A právě psychické zdraví je v rámci frekventovanější izolace častěji náchylné k poškození: „Sociální separace může sice krátkodobě přinášet úlevu (nemusím nikam vstávat nebo komunikovat s kolegy v kanceláři…), ale dlouhodobě je spíše nežádoucí. Při práci z domova je navíc obtížné zachovat určitý režim, který je pro pacienty s PPP velmi důležitý. Jednoduše se tak může stát, že nejím, protože si to mohu dovolit – nikdo mě nekontroluje,“ vysvětluje doktorka Dostálová.

Její tvrzení podporuje i psychiatr František Krch: „Tím, že nemáme vnucený režim, nerozptylují nás kolegové apod., se víc věnujeme sobě, přestáváme se sociálně otužovat, chybí nám někdy určité společenské korekce. ‚Bezpečné‘ prostředí jako domov může být v takové chvíli zákeřné.“

Kontrolují to, co zůstává

Vzhledem k tomu se tak jídlo stává jedním z mála aspektů, jež kontrolovat mohou. Devětadvacetiletá Sarah Hullová, ředitelka britské PR společnosti, říká, že se kvůli lockdownu její pracovní rutina stala až moc chaotickou. Helena Lewis-Smithová, vedoucí výzkumná pracovnice Centra pro výzkum vzhledu na University of the West of England, vysvětluje, že nepohodlí Hullové je u lidí s těmito poruchami běžné: „Kontrola je jedním z nejčastějších příznaků poruch příjmu potravy. Spousta lidí tak právě během home officu přišla na to, že tato kontrola v izolaci mizí a musejí ji aplikovat na něco jiného.“ Sarah si kvůli tomu tak snadno vytvořila negativní stravovací návyky, jednoduše neměla výzvu v podobě vedení vlastní společnosti, která by ji zaměstnávala.

Pro Adama Fareho, datového analytika, je udržování pocitu kontroly nad jídlem dvousečnou zbraní. Čtyřiadvacetiletý Fare se léčí z atypické mentální anorexie, která sice nese mnoho znaků této nemoci, ale nezahrnuje nízkou tělesnou hmotnost. Chodit do práce pro něj dříve představovalo organizační výkon a součástí tohoto mechanismu bylo i nadměrné plánování jídla. Svůj rozvrh si plánoval „na minutu přesně“, aby se ujistil, že na jídlo bude mít dostatek času i pohodlí.

Práce z domova tak Fareovi paradoxně přinesla spíše úlevu: „Stačí zajít do ledničky a vzít si svačinu – život je pak mnohem méně stresující.“ Kvůli virtuálním schůzkám se však jeho pracovní a stravovací rozvrh dostal do konfliktu. „Musím si vymyslet čas, kdy si můžu jít udělat jídlo, přinést ho zpátky a sníst ho, pravděpodobně v době, kdy jsem na schůzce v němém režimu. Naštěstí nemáme zapnuté kamery,“ říká. Kdyby kamery zapnuté byly, raději by jídlo vynechal, než aby jedl před svými kolegy.

Jak proti tomu bojovat?

Pro ty, kteří se v rámci home officu či jiné formy remote pracovního poměru potýkají s problémy týkajícími se jídla či cvičení, mají naši odborníci následující rady:

• „Blahodárný je především již zmíněný režim,“ radí doktorka Dostálová.
  Snažte se plus minus dodržovat stanovené časy (dle preferencí) tří až pěti jídel denně – tím si zautomatizujete příjem potravy, což je klíčovým prvkem primární pomoci. Zároveň nebudete mít tendence jídla vynechávat, tedy hladovět, což může vést nejen k přejídání či bulimickým stavům, ale také k anorexii.

• Pokud musíte být na sociálních sítích, „dávejte pozor na to, koho sledujete. Sledujte více profilů založených na pozitivním přístupu k tělu a soucitu se sebou samým,“ říká Helena Lewis-Smithová.
  Sociální média jsou plná rádoby dokonalých snímků celebrit, sportovců, modelek…, které představují nerealistický standard krásy. To může vést k negativním problémům s tělesným obrazem a zkreslenému vnímání vlastního těla, zejména u mladších lidí, jejichž tělesný obraz se teprve vyvíjí.

• „Žádoucí je také zajistit dostatečný kontakt se světem, doporučuje se být v kontaktu s kolegy v pracovní době alespoň online nebo přes telefon. Pomáhá to také v nastavení hranice mezi prací a volným časem, která se v daném pracovním režimu stírá,“ vysvětluje dále doktorka Dostálová.
  Právě nastavení určitých hranic vám může pomoci oddělit pracovní dobu od volného času a nastavit jasné hranice. Vnitřně totiž můžete čas doma vnímat jako volný s určitými povinnostmi – a právě tento rozkol může způsobit, že buď budete mít tendenci aktivity jako jídlo vynechávat, nebo si jím naopak „zpříjemňovat“ tyto rozporuplné chvilky.

• „Významnou roli hraje rodina a okolí (hlavně jako vzor),“ říká doktor Krch.
  Rodinní příslušníci a okolí v podobě přátel či jiných blízkých vám kromě opory mohou poskytnout také užitečný vzor, jak by to asi mohlo vypadat. Nejde o to jejich chování přesně kopírovat (každý je jiný), spíš se inspirovat a nechat se jimi vést z hlediska základních pouček – jedí, když mají hlad, při plném žaludku naopak přestanou apod.

• „Buďte k sobě laskaví,“ radí dále Helena Lewis-Smithová.
  Soucit se sebou samým je při léčbě poruch příjmu potravy zdůrazňován jako důležitější aspekt než sebeúcta. Na rozdíl od ní (sebeúcta je často založena na srovnávání a úspěchu) totiž zahrnuje soucit se sebou samým, uznání vlastní lidskosti a nabídnutí si bezpodmínečného porozumění, laskavosti a přijetí. Tento přístup je v kontrastu s přísným, kritickým vnitřním hlasem, který poruchy příjmu potravy často provází, a pomáhá jedincům vymanit se z nerealistických očekávání a sebeodsuzování.

• „V případě vážnějších obtíží se obraťte na odborníka se zkušenostmi s PPP (praktický lékař, psychiatr či psycholog),“ uzavírá doktor Krch.
  Posledním, ale neméně důležitým bodem je to, že není nic špatného na tom vyhledat profesionální pomoc. Naopak, v případě jakýchkoli příznaků platí pravidlo „čím dřív, tím líp“. Tento druh léčby totiž zpravidla nedokážou substituovat náhradní řešení a i jednoduché sezení s terapeutem může stát mezi vámi a několika lety či desetiletími problémového vztahu s jídlem či cvičením.

Pamatujte si – nejste na to sami

„Asi nejdůležitějším krokem pro mě bylo přiznat si, že to sama nezvládnu,“ svěřuje se studentka Ema Čáslavská. Přitakává jí i její kolegyně Karin Pechová: „Představa, že musím říct našim, co se mi honí v hlavě… bála jsem se, že to nepochopí.“ Není ale v žádném případě selháním obrátit se na svou rodinu, přátele či profesionála. Naopak – jak říkala Ema, přiznat si, že se něco děje, a nechat si pomoct bývá často zlomovým milníkem značné části psychických problémů. Proto k sobě při jakýchkoli náznacích buďte především laskaví a pamatujte, že na to nejste nikdy sami.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.