„Nechtěla jsem civět doma do zdi.“ 4 příběhy lidí, kteří i v důchodovém věku pracují

Odchod do důchodu jako jedna z nejstresovějších fází života?

Přiznání starobního důchodu a odchod na odpočinek je okamžik, který řada pracovníků dlouho a netrpělivě vyhlíží. Zároveň ale platí, že tento životní milník může v lidech vyvolávat stres. Podle amerických psychologů Holmese a Raha dokonce odchod do důchodu zaujímá desátou příčku na seznamu nejstresovějších životních událostí vůbec.

A není se čemu divit. Dotyčnému se zcela změní životní režim a musí řešit nejen mnoho administrativy, ale i otázku peněz. Tento velký krok sebou taky nese alespoň částečné zpřetrhání sociálních kontaktů a přináší tak nemalý dopad na psychiku daného čerstvého důchodce.

„Stres nevyvolává ani tak samotné přiznání starobního důchodu, ale to, co se s tím obvykle pojí, a to je konec zaměstnání, výdělečné činnosti. Přijdete o pracovní kolektiv, činnost, kterou jste vykonávali desítky let a řešíte, čím svůj čas naplníte,“ říká Martin Kohoutek z agentury Kohoutek & partneři, která se věnuje důchodovému poradenství. „Spokojenější bývají ti klienti, kteří mají naplánováno, co budou v důchodu dělat. Může to být např. pokračující částečný úvazek, koníčky, péče o vnuky a podobně. Tohle se obvykle ze dne na den nevymyslí a je vhodné to naplánovat nějaký čas před koncem pracovní kariéry.“

A právě pokračování v nějaké formě práce je to, co spojuje následující čtyři respondenty, kteří se s námi podělili o svou zkušenost.

Paní Martina: „Zaměstnavatel říká, že důchodkyně jsou nejlepší, jen kdyby mu pořád nechtěly odcházet.“

Paní Martina pracuje jako zdravotní sestra na chirurgii. Důchod jí byl přidělen už v roce 2016, ona ale i po jeho přiznání pracovala dál.

„Přiznání důchodu bylo jednoduché, šlo jen o písemné sdělení. Žádný stres to nebyl, protože jsem pracovala pořád stejně dál. Stresová byla možná tak výše důchodu.“

Paní Martina tak pracovala dále na plný úvazek, který si po několika letech snížila na poloviční. V únoru 2023 ale přišly zdravotní komplikace s kolenem – a jelikož bylo Martině podle jejích slov „trapné být důchodkyní na neschopence“, tak práci po dohodě ukončila.

Po uzdravení pak dostala několik nabídek na práci na dohodu, ale všechny odmítla. Až po čase se nechala přemluvit a kývla na nabídku chirurga – dobrého známého, kterého ještě jako medika pomáhala zaučovat v nemocnici.

„Je to můj kamarád, vypracoval se a je z něho skvělý chirurg. Zoufale nemohl najít do své samostatné ordinace sestru a mě se ho trochu zželelo. A tak mu chodím na dohodu vypomáhat asi 3 až 5 dnů v měsíci. Jedná se o denní služby, kratší pátky.“

Hlavní motivací Martiny byly především ze začátku finance, které jsou k důchodu určitě vítaným přilepšením. Zároveň ale ráda využívá své dlouholeté praxe z chirurgie – i proto se nakonec nechala přemluvit právě chirurgem.

„Točí se u něho více sester, většinou důchodkyně, a on říká: ,Vy důchodkyně jste nejlepší, jen kdybyste pořád nechtěly odcházet!’“

Paní Liběna: „Baví mě být v kolektivu mladých lidí, kteří řeší studium a vztahy a nestěžují si na nemoci.“

To paní Liběna odešla před sedmi lety do předčasného důchodu poté, co ji předtím propustil zaměstnavatel z důvodu návratu kolegyně z mateřské. „Byla jsem před důchodem a nemohla jsem najít uplatnění. Byla jsem i na úřadu práce a když jsem se nikde nechytala, šla jsem do předčasného důchodu.“

Odchod do důchodu byl tak pro paní Liběnu, která pracuje v gastronomii, stresujícím zážitkem. Předcházelo mu marné hledání práce a řada odmítnutí ze strany zaměstnavatelů.

„Hlásila jsem se pak už všude. Odmítali mě ale i na pozice, na které jsem byla překvalifikovaná. Bylo to kvůli věku. Neříkali mi to naplno, ale to vycítíte.“

V důchodu si pak paní Liběna hledala přivýdělek. Až ji známá doporučila firmu, kam pak paní Liběna docházela čtyři dny v týdnu. „Udělalo mi to velkou radost. Ani ne tak kvůli penězům, ale hlavně kvůli pocitu, že nejsem doma a necivím do zdi. Že jsem plnohodnotný člověk.“

Nyní, po letech, dochází do této práce už jen jeden den v týdnu. Podle jejích slov si tak vydělá spíš jen takové kapesné. Ale i tak se nechce této práce vzdát, a to hlavně kvůli socializaci, kterou jí práce přináší.

„Není to fyzicky náročná práce. Jsem v kolektivu velmi mladých lidí, kteří si nestěžují na nemoci, nenadávají. Řeší své problémy, většinou studium nebo vztahové záležitosti. Je to skvělé, nabíjí mě to a do práce tak chodím hlavně kvůli socializaci. Když jste totiž dlouho doma a máte pocit, že vás někdo nechce, je to deprimující.“

A co by se podle ní mělo změnit?

„Zaměstnavatelé by neměli odsuzovat někoho a priori kvůli vyššímu věku. Vždy by mělo záležet na individuální dohodě mezi pracovníkem a vedoucím, měli by se třeba snažit najít nějaké alternativy pracovního uplatnění. Každý člověk by měl být nejlépe sám schopen zvážit, jestli má nebo nemá na to zůstat v práci.“

Pan Luboš: „Pro psychiku je lepší odcházet do důchodu postupně.“

Pracovním odvětvím pana Luboše bylo a stále je IT. Pan Luboš totiž dělá konzultanta implementace systémů. A když mu byl přiznán důchod, cítil, že je vhodná chvíle přestat pracovat na plný úvazek. Ale domluvil se se zaměstnavatelem, že bude dál pracovat na DPČ, maximálně tedy 20 hodin týdně.

„Domluva byla taková, že budu postupně dotahovat projekty a předávat svoji agendu. Dělám spíš podporu starších verzí systémů, a jak postupně klienti přechází na nové verze, tak mé práce přirozeně ubývá.“

Téma nového uspořádání práce otevřel Luboš se zaměstnavatelem asi dva měsíce dopředu. Finanční stránka podle něj není to hlavní, i když přilepšení k důchodu se samozřejmě hodí. Mnohem důležitější je podle pana Luboše to, že stoprocentní ukončení práce představuje náhlý zlom, který může být pro čerstvého důchodce šokem.

„Když i v důchodu aspoň částečně pracujete, zaměstnáváte mozek. Proto mi dává smysl odcházet do důchodu postupně, pokud to zdraví dovolí. A jak postupně odcházím z práce, tak se snažím ten čas postupně nahrazovat nepracovními činnostmi.“

Podle pana Luboše mají lidé důchodového věku co nabídnout. Především zkušenosti. Mladší lidé mohou častěji do pracovního kolektivu přinášet novou teorii, zatímco starší kolegové praxi.

„Když máme porady, vidím, že zatímco mladší kolegové víc střílí od pasu, ti starší do toho naopak vnáší střídmost, klid. Ideální by bylo, aby tyto dva světy mezi sebou spolupracovaly a navzájem se od sebe učily.“

Paní Jana: „Člověk v důchodovém věku je vůči zaměstnavateli loajální a nemá roupy utíkat jinam.“

Je to už tři roky, co paní Jana pobírá důchod, ale na jejím pracovním režimu se vůbec nic nezměnilo.

„Pracuji na manažerské pozici v gastronomii. I když mi byl přiznán důchod, dál *pracuji a ani jsem si nesnížila úvazek. Domluva se zaměstnavatelem nebyla problém, protože ten ani nepočítal s tím, že bych měla skončit.“

Podle paní Jany je obor, ve kterém pracuje, složitý a vyžaduje zkušenosti. A možná i právě proto patří mezi její podřízené i několik důchodců.

„Máme tu i jednoho pána, kterému je 73 let. Práce to není lehká, ale jemu to nevadí. Při naší práci ve stravovacích zařízeních se lidé dostávají do styku s lidmi, což právě důchodce může lákat. K nám do kantýn chodí dokola ti samí zákazníci, se kterými mohou zaměstnanci prohodit pár slov, a to je velmi cenné.“

Podle Jany si navíc zaměstnavatelé zaměstnanců důchodového věku často velmi cení. Jsou totiž loajální, berou svou práci vážně, málokdy chodí pozdě nebo nedorazí vůbec. A nemají „roupy“ utíkat jen tak z plezíru k jinému zaměstnavateli.

A co by vzkázala zaměstnavatelům i společnosti jako celku?

„Lidé by neměli nad důchodci ohrnovat nos. Často dělají práce, které mladší dělat nechtějí, protože jsou pro ně nezajímavé. A jsou to často srdcaři a velcí pracanti.“

Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.